„Do rodné země se už nikdy nevrátil. Na rozdíl od Igora Stravinského, který po čtyřech desetiletích odloučení nakonec hostoval v roce 1962 v Moskvě, a zejména od Sergeje Prokofjeva, který se v polovině třicátých let ze Západu vrátil do vlasti dokonce natrvalo.“

„Byla to úspěšná petrohradská premiéra Druhé symfonie v roce 1908, která vrátila autorovi tvůrčí sebevědomí.“

„Jeho skladby pro klavír jsou technicky náročné a efektní, vycházejí z romantické virtuózní tradice a jsou posluchačsky působivé a sdělné. Někomu se jeví jako eklektické, není to však spravedlivý pohled.“

Když v Rusku zvítězila bolševická revoluce, Sergej Rachmaninov odcestoval i s rodinou na turné a do rodné země se už nikdy nevrátil. Ve své době byl mezinárodně uznávaným klavírním virtuosem, dirigentem a s uznáním uváděným autorem. Narodil se 1. dubna 1873, a to podle všeho nejspíš ve vesnici Semjonovo nedaleko města Staraja Russa v Novgorodské gubernii jižně od Petrohradu, zemřel 28. března 1943 v Beverly Hills v Kalifornii. Letos na jaře, v roce 2023, si tedy hudební svět připomíná 150 let od jeho narození a 80 let od úmrtí.

Sergeje Rachmaninova si každý spojuje především s klavírem. Napsal sólové kusy i klavírní koncerty, z nichž se díky chytlavé invenci těší mimořádné pozornosti zejména druhý z roku 1901 a třetí z roku 1909. Komponoval však i jiné věci – krásné písně, pravoslavné sborové skladby, například Vigilii a Liturgii Jana Zlatoústého, také symfonie, kantátu Jaro, symfonickou báseň Ostrov mrtvých, poému Zvony, Rapsodii na Paganiniho téma a díla pro hudební divadlo.

Měl za sebou studia v Petrohradu a v Moskvě a roky bolestivého hledání tvůrčí sebejistoty a pak i víc než jedno desetiletí uměleckých úspěchů, když v Rusku zvítězili bolševici. Umělec – vynikající klavírní virtuos cestující po světě, dirigent a schopný autor – na nic nečekal a s rodinou ještě před koncem roku 1917 odcestoval na turné do Švédska. Stal se emigrantem bez spojení s někdejším majetkem, ale postupně existenční situaci zvládl a na sklonku roku 1918 byl již usazen v Americe… Do rodné země se pak už nikdy nevrátil. Na rozdíl od Igora Stravinského, který po čtyřech desetiletích odloučení nakonec hostoval v roce 1962 v Moskvě, a zejména od Sergeje Prokofjeva, který se v polovině třicátých let ze Západu vrátil do vlasti dokonce natrvalo.

Rachmaninovova hudba je spjatá se svou dobou. Je to symfonismus pozdního romantika, hudba naléhavá a vášnivá, nijak impresionistická. Ovlivnili ho Rimskij-Korsakov a Čajkovskij, a tak není divu, že jeho díla vykazují velkou sílu v melodice a v lyrickém výrazu. Po celý život byl ovšem vnímán nejen jako dirigent a schopný autor, ale především jako interpret – vynikající klavírní virtuos, díky mimořádně velkým rukám a dlouhým prstům hrající originálně a nedostižně.

Narodil se do zámožné, dobře situované rodiny, avšak otec majetek poměrně brzy promarnil. Důsledkem bylo stěhování do skromného bytu v tehdejším hlavním městě Petrohradu. Po neúspěšném studiu na tamní konzervatoři poslali dvanáctiletého chlapce na konzervatoř v Moskvě. Musel tvrdě cvičit, ale měl také možnost poznávat prostřednictvím čtyřručních klavírních výtahů dobový repertoár. Nejprve bydlel u svého učitele Zvereva, později u příbuzných, v rodině Satinových. Tam se seznámil se sestřenicí Natalií, svou pozdější ženou. A na letním sídle Satinových v Ivanovce pak zkomponoval řadu ze svých kompozic.

V raných letech vznikla jeho asi vůbec nejznámější a nejpopulárnější skladba, Preludium cis moll pro sólový klavír.

V roce 1897 zažil Rachmaninov neúspěch s První symfonií. Dirigoval ji Alexandr Glazunov, ale tak špatně, že mladičký autor odešel předčasně ze sálu. Kritiky byly nepříznivé a Rachmaninov se nervově zhroutil… Druhá symfonie, s působivou pomalou větou citující téma Dies irae z katolického Requiem, vznikala dlouho, a to v letech, kdy pobýval v Drážďanech a do Ruska se vracel jen na prázdniny. Byla to ale nakonec právě úspěšná petrohradská premiéra této symfonie v roce 1908, která vrátila autorovi tvůrčí sebevědomí.

Alexander Glazunov s N. Rimsky-Korsakovem

Jako operního autora ho příliš neznáme. Aleko je opera inspirovaná Puškinovou epickou básní Cikáni; byla absolventskou prací na konzervatoři a v roce 1893 byla s úspěchem provedena ve Velkém divadle v Moskvě. Monna Vanna zůstala nedokončená, dalšími díly jsou aktovky Francesca da Rimini a Lakomý rytíř, uvedené poprvé v lednu 1906 ve Velkém divadle v Moskvě a v Česku poměrně vzácně, jako neznámá a nehraná ruská díla, před několika lety v Liberci. První z dvojice, tragický příběh, v němž Francesca a Paolo neodolají vzájemné lásce, vznikla na libreto Modesta Čajkovského, jemuž byl inspirací Dante a jeho Božská komedie. Druhá opera je psychologická freska zhrouceného vztahu syna a otce, vychází ze stejnojmenného dramatu Alexandra Sergejeviče Puškina. Jen pro srovnání – v západní Evropě byly v těch letech novinkami opery Tosca, Louisa, Rusalka, Její pastorkyňa, Pelléas a Mélisanda, Salome nebo Madama Butterfly…

Rachmaninov s prvními představiteli opery Francesca da Rimini

První pronikavý zahraniční úspěch zaznamenal Rachmaninov jako pianista na jaře roku 1899 v Londýně. V západní Evropě pak koncertoval a pobýval před první světovou válkou často. Jeho skladby pro klavír jsou technicky náročné a efektní, vycházejí z romantické virtuózní tradice a jsou posluchačsky působivé a sdělné. Někomu se jeví – kvůli malé radikálnosti a inovativnosti – jako eklektické, není to však spravedlivý pohled.

Mezi válkami žil Rachmaninov střídavě v Americe i v Evropě, měl vilu u Paříže a ve Švýcarsku. Tam, v usedlosti poblíž Lucernu, se snažil oživovat a udržet atmosféru a zvyky ztraceného ruského domova. Na konci 30. let se však před hrozbou války vrátil do USA. Suita Symfonické tance, premiérovaná ve Filadelfii v roce 1941, je jeho poslední velkou partiturou. Je mistrovsky instrumentovaná, energicky rytmická a vitálně roztančená, místy vychází ze starších vlastních děl, ale i z obecně ruských motivů, včetně pravoslavné hudby. Do poslední chvíle byl skladatel tak trochu rozkročen mezi Východem a Západem.

Foto: Wikipedia (volná díla), Wikiwand