„Jak se od pěvkyně, která v posledních letech svého života obývala zámek ve Stráži nad Nežárkou, dostaly desky až do průmyslových Vysočan?“

„Co si tolik zvláštní žena, tak moc zvláštní člověk s tetováním na těle a šrámy na duši, asi přála poslouchat?“

„Snad právě dnes, 25. března, je vhodné si tuto nezmapovanou epizodu z jejího života připomenout.“

Snad kvůli tomu, že se uskutečnilo v den zamilovaných, tedy 14. února, se často připomíná první americké bombardování Prahy roku 1945, které zasáhlo i nárožní budovu, na jejímž místě vyrostl o půlstoletí později Gehryho a Miluničův Tančící dům. Mnohem ničivější a navíc tentokrát nikoli mylný, nýbrž úmyslný byl ovšem nálet v neděli 25. března téhož roku. Trval půldruhé hodiny a zaměstnal čtyři stovky amerických bombardérů, které shodily na východní část české metropole až dvanáct tisíc bomb. A dosáhl zamýšleného účelu. Tím bylo vyřadit z provozu vysočanskou továrnu ČKD, dosud chrlící materiál pro nacisty, a také desítky německých letadel, „parkujících“ hlavně ve Kbelích. Za oběť tomuto útoku bohužel padlo tři sta sedmdesát Pražanů, především proto, že se po předchozích zkušenostech báli schovat v krytech, takže je zkáza dostihla až do předměstských lesíků.

Co pak ve světle těchto bolestných údajů znamená jeden zničený gramoarchiv, k jehož trvalé ztrátě v onen den rovněž došlo? Zhola nic! Jenomže tenkrát, na počátku neklidného jara 1945, nešlo o jen tak ledajaký archiv. Stovky šelakových desek o průměru třicet centimetrů, které se na gramofonu vrtěly svižnou rychlostí sedmaosmdesát otáček za minutu, nebyly totiž, ještě za jejího života, vlastnictvím nikoho menšího než slavné české pěvkyně Emy Destinnové.

Dobrá, ale jak se od pěvkyně, která v posledních letech svého života přece obývala svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou, dostaly až do průmyslových Vysočan? Kdy a proč tam přebývala? A jak to, že její zřejmě cenný gramoarchiv zůstal na tomto místě i patnáct let po její smrti? Vždyť, jak známo, tato úžasná sopranistka zemřela 28. ledna 1930 při českobudějovické oční operaci, kterou pravděpodobně (a fatálně) zkomplikoval její infarkt.

Rozmotat toto klubko záhad znamená vrátit se až do útrob předminulého století, kdy dnešní Vysočany ještě nebyly součástí Prahy. Ze členitého terénu tam průmyslový rozmach teprve vytlačoval jak vinice, tak statky. A na uvolněných pozemcích vznikaly první dílny i továrny. Postupně se rodila výroba v tak odlišných provozech, jako byly Odkolek, Zátka, Meinl a mnohé další. K podnikatelům, kteří si navzdory svému německému původu získali oblibu místních obyvatel, se na čelné místo přiřadila třígenerační dynastie Freyů. Rodina, pyšnících se šlechtickým přídomkem zprvu podvodně, ale pak právem, protože František Josef I. je takto vyznamenal v souvislosti s jejich zásluhami o rozvoj tuzemského podnikání. Začalo v cukrovarnictví, ale roku 1896 se Freyové přeorientovali na velkovýrobu mléka, uznávanou široko daleko.

Jak to všechno ale souvisí s Emou a jejím gramoarchivem? Jak šel čas, k vzájemnému propojení došlo docela logicky. Pěvkyně měla o jedenáct let mladší sestru Jindřišku, přezdívanou Jetty, jindy Henriette. Ať tak či onak, Jindřiška Kittlová se ještě za svobodna seznámila shodou náhod s posledním příslušníkem mlékárenského byznysu ve Vysočanech. Mimochodem zajímavým mužem, protože do klanu Freyových se nenarodil, nýbrž byl osvojen coby sirotek. Však také po celý zbytek života, který jej koncem roku 1945 zavedl do Německa, vystupoval pod složitě znějícím jménem Bedřich Eduard Strohmayer Frey. Vzali se a obývali elegantní příbytek v sousedství mlékárny i někdejší vysočanské tvrze. V místech, kde se dnes vypíná budova kongresového hotelu Clarion a obchodního domu Fenix. Vévodící Náměstí OSN, do něhož ústí, coby jediná vzpomínka na minulost, rušná Freyova ulice.

Právě tam se ke své sestře v posledním roce svého jen dvaapadesátiletého života uchylovala, někdy sama a jindy s manželem, Ema Destinnová. Někdejší světová hvězda první velikosti, která se na posledních sedm let, které jí zbývaly, „trvale uzavřela do svých sbírek starožitností, obrazů, knih, archivních tisků, šperků a napoleonských památek“. Alespoň tak její zájmy, kterým se osaměle věnovala ve Stráži nad Nežárkou, popsal před časem muzikolog Jan Králík. Ve svém výčtu se ovšem nezmínil ještě o jednom koníčku, kterému se „božská Ema“ oddávala během pobytů v Praze-Vysočanech. Tím byl vynález zvaný gramofon a utěšeně narůstající archiv gramodesek. Kromě toho, že si občas zazpívala za klavírního doprovodu na křídlo Bechstein, případně udělila pár soukromých lekcí, anebo šplhala (či možná spíš supěla) do stráně kolem proseckých skal na vyhlídku, se právě poslech hudby z desek stal její hlavní zálibou.

Ema Destinnová

Co ovšem kupovala, čemu dávala při poslechu přednost? A v neposlední řadě, jak o křehké gramodesky průběžně pečovala, pokud vůbec? To už navždy bohužel zůstane obestřeno neproniknutelnou záhadou. Celá její sbírka, její kompletní gramoarchiv, totiž patřil k bezpočtu předmětů, které zmíněného 25. března 1945 nepřečkaly ničivý nálet. Pravda, určité svědectví mohla později vydat její sestra Jindřiška, která s ní hudbu z desek ráda poslouchala. Zemřela ovšem brzy po konci druhé světové války, jmenovitě 2. prosince 1945, aniž o společných časech s Emou zanechala jakoukoli výpověď. Nic bližšího, pokud je mi známo, nesdělil ani manžel pěvkyně, o dvacet let mladší letecký nadporučík Josef Halsbach, přestože žil až do roku 1955. Jeho lhostejné mlčení tak zjevně zapadá do obrazu nepříliš šťastného a bezdětného manželství, které s ním Destinnová roku 1923 uzavřela.

Můžeme se tedy jen dohadovat, co a hlavně proč Destinnovou v jejím dobrovolném pěveckém důchodu zajímalo. Ty tam byly doby její největší slávy; kariéru v podstatě ukončila v roce své svatby, aby pak absolvovala jen hrstku uměleckých výpadu do světa, jakými byly koncerty v Kodani, Stockholmu či tehdejší Kristianii neboli dnešním Oslu. Domácí příznivce ještě oslnila titulní rolí v opeře Proroctví Libušino, kterou na její libreto zkomponoval dirigent Národního divadla Rudolf Zamrzla. Když rozezněla svůj hlas v Šárce nebo na Vyšehradu, desetitisíce přítomných byly u vytržení. Úplně naposledy však Ema vystoupila v londýnské Queen´s Hall 28. října 1928, aby tam oslavila deset let od vzniku Československa, k němuž svým dílem přispěla.

Rudolf Zamrzla (1869–1930)

Co si tolik zvláštní žena, tak moc zvláštní člověk s tetováním na těle a se šrámy na duši, asi přála poslouchat? Své vlastní výkony? Kdo ví. Někdy snad ano, jindy nejspíš ne. Lze předpokládat, že větší potěšení jí mohl dopřávat poslech árií v podání jejího jevištního partnera Enrica Carusa, se kterým ji pojila řada společných prožitků. A dál? Mohl ji zajímat zpěv jejích tří kolegyň, oceňovaných následnic? Sopranistky světového renomé byly tři. Němka Elisabeth Schumann, mladší o dvacet let, jejíž zpěv zbožňoval Richard Strauss natolik, že ji roku 1921 přesvědčil k angažmá ve Vídeňské státní opeře a o rok později ji sám doprovázel na klavír při jejím americkém turné, kde se zhostila i jeho písní. O sedmadvacet let mladší než Ema byla Norka Kirsten Flagstad, ryzí wagneriánka, která se sice do Metropolitní opery probojovala až jako čtyřicetiletá, ale zato prý muži při jejím zpěvu plakali: „V duši jsou romantičtější, než by se zvenčí zdálo,“ komentovala to lakonicky. A devětadvacet let po Destinnové přišla na svět Američanka Rosa Ponselle, debutující v Met už ve dvaadvaceti jako Leonora ve Verdiho Síle osudu. Ódy na ni později pěly jak Maria Callas („byla nejlepší z nás“), tak Elisabeth Schwarzkopf („Byla dokonalost sama“).

Cavalleria rusticana, Santuzza prosí Turiddu (Destinnová a Caruso)

Poslední, co z ohlédnutí za vysočanským rokem Destinnové zbylo, byl postupně chátrající dům, který nechala naše doba na pospas developerům, radostně křepčícím na jeho troskách. Jinak nezbylo nic. Aspoň že na místě, odkud při vycházkách shlížela Ema na město pod sebou, vyrostla informační tabule. To nejzajímavější nám ale už žádné historické prameny zjevně neobjasní – co asi tuto stále nemocnější a do sebe ponořenější legendu těšilo, když jehla vklouzla do drážky a gramofon vydal první tóny. Přesto snad právě dnes, 25. března, je vhodné si tuto nezmapovanou epizodu z jejího života připomenout. A v den výročí, byť nekulatého, si její výběr z kulatých desek představovat.

Foto: Wikipedia (volná díla)