„Přišlo mi symbolické,“ uvedl Pablo Barragán, „že Kramářův koncert provedu s místním orchestrem v kraji, ze kterého skladate pocházel.“

„Brahms, celkově plachý a často o sobě pochybující,“ připomněl šéfdirigent Szolt Hamar, „se dlouho obával poměřit s tvorbou velikánů, které uznával.“

„Kromě tří skladeb, uvedených v programu, zazněly i přídavky; překrásně tklivou náladu získala Piazzollova skladba Oblivion.“

Náhody, jak známo, neexistují. A tak jsem cestou za dvěma obsahově totožnými koncerty Moravské filharmonie Olomouc, které se uskutečnily v sále Reduta 9. a 10. února 2023, vyslechl aktuální zprávu. Ubytovací portál booking.com zveřejnil svůj tip na deset nejzajímavějších míst planety, která by letos stálo za to navštívit. A vedle brazilské megalopole Sao Paulo, tasmánského přístavu Hobart či jihotyrolského Bolzana se na seznamu vyjímá i hanácká Olomouc. Jako by toto sdělení, vonící nečekanou světovostí, předznamenalo personální aspekt obou vystoupení. Jev, který byl zmiňován též v přilehlém Mozartově sále, kde tradičně probíhají debaty s protagonisty.

Vždyť provedením jedné ze tří skladeb, Koncertu pro klarinet Es dur op. 36 Františka Kramáře, byl napsán svého druhu jímavý příběh. Kramář, chcete-li Krommer, tato významná postava hudební Vídně na přelomu 18. a 19. století, se narodil 27. listopadu 1759 na Moravě; jmenovitě v Kamenici vévodící Moravskému Horácku. A do svého rodného kraje, který, s výjimkou občasných návštěv, natrvalo opustil v roce 1785, se nyní vrátil s vydařeným provedením svého díla. Samo o sobě by na tom jistě nebylo nic průlomového. Nebýt ovšem zajímavé skutečnosti, že rozhodující zásluhu na tom měly tři zahraniční osobnosti.

Španělský klarinetista Pablo Barragán, který to označil „za globalizaci v pozitivním smyslu slova“. Maďarský šéfdirigent MFO Zsolt Hamar, velebící „jiskřivý dialog mezi sólovým nástrojem a symfonickým tělesem, který se v Kramářově koncertu, skutečném majstrštyku, odehrává“. A vhodné je zmínit rovněž dramaturgyni MFO, Ivanku Kalinu Tabak, která sice žije v naší zemi, kde založila rodinu, ale pochází ze Srbska. Tato trojice se společným úsilím postarala o Moravanův návrat na rodnou hroudu, pravda hanáckou, což ale viděno zvenčí neznamenalo zásadní zeměpisný rozdíl: „Víte, když jsem přijal nabídku na těchto koncertech vystoupit,“ uvedl Pablo Barragán, „přimělo mě to si Kramářův koncert konečně naplno nastudovat. A přišlo mi naprosto symbolické, že ho premiérově provedu s místním orchestrem v kraji, odkud skladatel pocházel“. 

Však také podle svých slov Barragán do Olomouce spěchal, aby se den před koncertem, ve středu 8. února, dostavil úderem patnácté hodiny na zkoušku. A neměl to snadné, protože předchozí večer mu nabídl jinou profesní premiéru; poprvé vystoupil se souborem Schumann Quartet v Mekce komorní hudby, londýnské Wigmore Hall: „To ikonické prostředí na mě zapůsobilo,“ připustil, „ale tréma ze mě spadla v okamžiku, kdy jsme začali hrát.“ Sympatický Pablo provedl s kolegy Brahmsův Kvintet pro smyčcové kvarteto a klarinet, opus č. 115., aby jen o několik hodin později spěchal na letadlo směr Česká republika. Naštěstí je na cestování zvyklý.

Coby rodilý Andalusan se sice usadil s partnerkou a dcerkou v Berlíně („když je tam sychravo, říkám si, proboha proč?“). Ale často létá do Sevilly, kde nejen hudbu studoval, ale následně se tam včlenil do pozoruhodného projektu West-Eastern Divan Orchestra: „Vím, že loni zahajovali Pražské jaro, takže jejich příběh u vás už nejspíš vešel ve známost. Možná je ale třeba doplnit, proč bylo vedle mladých Arabů a Izraelců přijato i pár Španělů. Včetně mě. Vnímali jsme to jako poctu Seville, kde se napřed Fórum, pak Orchestr a nyní i Akademie West-Eastern Divanu usadily. Nikoli náhodou. Vždyť tady se dějinami prolínaly tři vlivy. Katolický, muslimský, židovský. I zdejší katedrála vznikla dostavbou původní mešity.“ Dnes Barragán už v orchestru nehraje; postoupil výš, neboť vyučuje mladší klarinetisty: „Mám pro ně velké pochopení, protože jsem nezapomněl, jaká výzva to pro mě byla. Neuměl jsem anglicky, nehrál jsem do té doby v žádném symfonickém orchestru, natož aby přede mnou stála s taktovkou v ruce taková persona, jakou je Daniel Barenboim.“

Pedagogickou činnost sdílí španělský hudebník s Budapešťanem Zsoltem Hamarem. Ten totiž nejen diriguje doma i v zahraničí, případně komponuje nebo se pokouší o operní režii, ale též hojně vyučuje, přednáší. Anebo o hudbě a jejím smyslu i poslání píše. Nedávno dokončil studii na téma Moderní orchestr v moderní době. O čem je? „Snaží se zasadit naše hudební produkce do širších kulturních i společenských souvislostí. Kladu si otázku, má-li se klasická hudba striktně držet svých tradic nebo se modernizovat?“ A jak si odpovídáte? „Rozděluji téma na obsah a formu. To první musí zůstat původní, ryzí. Ale to druhé je po mém soudu třeba inovovat. Jinak se nám může stát, že za dvacet, třicet, padesát let nebudeme mít pro koho hrát.“

Zatím se naštěstí v Olomouci chodí na klasiku i poté, co covid poničil letité divácké návyky. Něco se ovšem změnilo; lidé nekupují vstupenky v předstihu, čekají na vývoj situace i stav své peněženky. Koncert jako by si ale pak užívali o to svátečněji. Ve dvou zmíněných večerech kromě Kramářovy skladby, zazněly ještě dvě symfonie. Sice velmi odlišné, ale čímsi společné. „Když se jak Wolfgang Amadeus Mozart, tak Johannes Brahms ohlíželi za jedním ze svých děl a rozhodli se ho upravit, respektive dokončit, zjistili s údivem jednu věc,“ vykládal na besedách Zsolt Hamar. Jakou?

„Mozart zkomponoval původně serenádu jako hudební doprovod společenské události v rodině Haffnerů, významných občanů Salcburku. Psal rychle, protože se soustředil na dokončení opery Únos ze Serailu. Po čase se do partitury podíval znovu a užasl, že vůbec není špatná. A tak se rozhodl, že serenádu, původně šestivětou, zkrátí do podoby čtyřvěté Symfonie č. 35 D dur zvané Haffner. A její zvuk přidáním dalších nástrojů zhutní. Tím vznikla, myslím, jedna z jeho nejoblíbenějších skladeb symfonického žánru.“

A co Johannes Brahms se svojí Symfonií č. 1. c moll op. 68?

„Tam se jednalo o mnohem delší proces,“ připomněl šéfdirigent MFO. „Začal na ní pracovat asi ve dvaadvaceti jako mladík, s přestávkami se k ní vracel a dokončil ji coby zralý muž středního věku o jednadvacet let později. Přikláním se k názoru, že Brahms, celkově plachý a často o sobě pochybující, se dlouho obával veřejně poměřit s tvorbou velikánů, které uznával. Mozarta, Beethovena, Haydna. Ale navzdory velkém časovému oblouku, který se nad jeho první symfonií rozklenul, jde o dílo ucelené, držící krásně pohromadě.“

Mluvě o Brahmsově plachosti, nemohl v debatě nezaznít letmý, ale typický motiv jeho života. Jak známo, nikdy se neoženil, neměl děti. A jen dvě lásky, obě beznadějné. Napřed o čtrnáct let starší Claru Schumann, jejíhož manžela Roberta ctil. A později jejich nejkrásnější dceru Julii, pro změnu o tucet let mladší než on. Když jednoho dne ohlásila sňatek s jiným, šlechetně se nabídl za svědka, ale složil k té příležitosti Alto Rhapsody, vyzněním stejně bolestnou jako Goetheho verše o balzámu měnícím se v jed, které mu byly podnětem. „Stručně shrnuto,“ uzavřel téma na besedě Zsolt Hamar, „Brahms patřil k umělcům, kteří se dobrovolně vzdají osobního štěstí, aby všechny své emoce vložili do svého díla.“

Kromě tří skladeb, uvedených v tištěném programu, zazněly v reakci na vřelý ohlas publika rovněž přídavky. Nejvíc mě oslovil ten, který jsem nečekal. Díky Barragánově procítěnému projevu, ale i cudnému doprovodu Moravské filharmonie Olomouc, získala překrásně tklivou náladu Piazzollova skladba Oblivion, Zapomnění. Jak na ni, tak na některé z úvah v rámci besed nicméně hned tak nezapomenu.

Foto: Pixabay, Filip Jančo