„Jak dirigent Juanjo Mena, tak mezzosopranistka Clara Mouriz či kytarista Pablo Sáinz-Villegas přicestují do Prahy sice z různých míst na planetě, ale se španělským pasem v kapse.“

„Pro svoji pražskou premiéru si Clara Mouriz zvolila exotickou lahůdku – zazní tři z Pěti černošských písní katalánského skladatele jménem Xavier Montsalvatge.“

„Aranjuezský koncert Joaquína Rodriga, jímž se ve Dvořákově síni blýskne kytarista Pablo Sáinz-Villegas, je opředen řadou mýtů, které poťouchlý skladatel veřejně nerozporoval.“

Hned úvodem je nutno uvést na pravou míru název článku. Takřka čtyřmetrová bronzová socha jednorožce, která se – coby pozvánka na pražskou výstavu nazvanou Enigma – nachází na Alšově nábřeží, rozlehlé budově Rudolfina rozhodně nevévodí. Sídlo České filharmonie nejenže není v jejím stínu; ve skutečnosti je tomu právě naopak. Lesklý jednorožec našel své neokázalé místo naproti zadnímu nároží stavby, s výhledem na protilehlou Pražskou konzervatoř. Přesto jej však s Novoročními koncerty České filharmonie 2023 ve Dvořákově síni cosi symbolicky spojuje.

Jejím autorem je totiž jeden z nejslavnějších Španělů 20. století. Hrdý Katalánec, zároveň malíř, sochař či šperkař, ale také velmistr vlastní propagace, provokatér a mystifikátor Salvador Dalí. Lze předpokládat, že být dosud naživu a navštívit naši metropoli, což se za jeho života nikdy nepodařilo, byl by s náplní dvou nedělních koncertů České filharmonie v první den nového roku spokojen. Vždyť jak od patnácti, tak od dvaceti hodin zazní výlučně hudba z jeho rodné vlasti. Španělská. Vzniklá během minulého století, v jehož rámci sám tvořil. Pocházející z různých částí této barvité země, mezi nimiž – vedle, například, Andalusie či Baskicka – nebude chybět ani jeho milované Katalánsko. A aby toho nebylo málo, jak dirigent Juanjo Mena, tak mezzosopranistka Clara Mouriz či kytarista Pablo Sáinz-Villegas přicestují do Prahy sice z různých míst na planetě, ale se španělským pasem v kapse.

Program Novoročního koncertu České filharmonie 2023 zastřeší s taktovkou v ruce zkušený sedmapadesátiletý rodák z města Vitoria-Gasteiz, které – na úkor Bilbaa – málokdo z nás zná, ale přitom je od roku 1980 hlavním městem autonomního společenství Baskicko. Tam také začala Menova hudební studia, která pak pokračovala na Královské konzervatoři v Madridu a poté pod patronátem Sergiua Celibidacheho v Mnichově. Doma v Baskicku Mena následně vedl Orchestr mladých Euskal Herria i Symfonický orchestr města Bilbao, v jehož čele stál od roku 1999 takřka celou dekádu. Skoro souběžně ovšem působil jako hlavní hostující dirigent v Janově či v Bergenu. A na sedm let (2011–2018) se stal šéfdirigentem BBC Philharmonic se sídlem v Manchesteru. V příštím roce mu vyprší šestileté šéfování hudebního May Festival v americkém Cincinnati.

Česká filharmonie se 1. 1. 2023 pod jeho řízením zhostí v úvodu obou částí koncertu i v jeho závěru tří instrumentálních ukázek. Všechny pocházejí ze skladatelského odkazu Manuela de Fally. Nejprve zazní Mezihra a tanec z opery Krátký život, kterou sice autor zkomponoval na libreto Carlose Fernándeze Shawa už letech 1904 až 1905, ale spíš jako volný sled instrumentálních čísel či árií. Však také měla – navzdory chmurnému vyvrcholení děje – premiéru v Casinu v Nice. Až poté, co Fallu přesvědčil Claude Debussy o nutnosti dílo propracovat, se Krátký život dočkal roku 1913 premiéry v pařížské Opéra-Comique…

Počátkem druhé poloviny koncertu dostane prostor výběr z Fantastických tanců Joaquína Turiny, mladší o šest let; jmenovitě třetí z nich, nazvaný Orgía podle stejnojmenného románu Josého Máse: „Vůně květin mísila se s vůní sherry a ze dna sklenic pozdvižených k přípitku linulo se nepopsatelné potěšení,“ nabídla literární předloha inspiraci k tanci ve stylu farruca neboli jedné z forem flamenca.

Finále Novoročního koncertu obstarají dvě svity z Fallova baletu Třírohý klobouk. Slavného už tím, že vznikl koncem dvacátých let 20. století přepracováním původní hudby k pantomimě o starostovi a mlynářce, ke kterému skladatele přesvědčil legendární choreograf souboru Ruský balet Sergej Ďagilev. Z Paříže, která mu tehdy ležela u nohou, se při hledání inspirace pro baletní večer ve španělském duchu vypravil na jihozápad, spatřil divadelní i pouliční vystoupení v Zaragoze, Toledu, Salamance, Burgosu, Seville, Córdobě i Granadě. Když se pak návrhu kostýmů pro Třírohý klobouk ujal Pablo Picasso, bylo na triumf v londýnském divadle Alhambra zaděláno. Dirigování při premiéře, která se odehrála 22. července 1919, se bohužel musel vzdát Manuel de Falla, který spěšně odcestoval do Granady za umírající matkou. A události se nedočkal ani spisovatel Pedro Antonio de Alarcón, autor stejnojmenného románu z roku 1874.

Pěvecké složky odpoledního i večerního vystoupení se ujme španělská mezzosopranistka Clara Mouriz, s níž Juanjo Mena opakovaně spolupracoval jak na pódiu, tak v nahrávacím studiu. Zajímavá pěvkyně, mimo jiné iniciátorka vzniku originálního souboru Myrthen Ensemble, pojmenovaného podle cyklu Myrty neboli šestadvaceti svatebních písní Roberta Schumanna pro snoubenku Claru; tvoří jej čtyři hlasy – soprán, mezzo, tenor a baryton – s podporou doprovázejícího klavíristy.

Operní kariéra Clary Mouriz se datuje od chvíle, kdy zaujala roku 2009 v Malmö při provedení Rossiniho Popelky. A kromě Evropy ji zavedla i do Japonska. Ještě zajímavější mi ale připadá její písňová a komorní interpretace. Když ji kulturní rozhlasová stanice BBC 3 vyhlásila Umělkyní nové generace, nebylo to jen proto, že ji chválila její mentorka, americká mezzosopranistka Joyce DiDonato. Mouriz dobyla jeden z Olympů komorních recitálů, londýnskou Wigmore Hall, objevnou dramaturgií svých vystoupení. Například uvedením zřídka slýchaného cyklu tří Madagaskarských písní, které v letech 1925 až 1926 zkomponoval Maurice Ravel podle nenápadného, ale přelomového díla v dějinách francouzské literatury. Byla jím – zhruba o čtyřicet let dřív – první tamní poezie v próze, napsaná dávno zapomenutým básníkem Évaristem de Parnym.

Také pro svoji pražskou premiéru si Clara Mouriz zvolila exotickou lahůdku. Řeč není o árii cikánky Salud z Fallovy opery Krátký život, jakkoli jímavé, kterou se publiku ve Dvořákově síni (a večer i divákům ČT art) představí v první polovině. To hlavní v jejím podání přijde po přestávce. Zazní tři z pěti Černošských písní katalánského skladatele jménem Xavier Montsalvatge, který si – po vzoru svého oblíbence Daria Milhauda – oblíbil Karibik obecně a Kubu zvlášť, kde jej inspirovala směsice lidové hudby, habanery a jazzu.

Rodák z města Girona se tam uchýlil především za druhé světové války, kdy už měl za sebou studia na konzervatoři v Barceloně, dráhu hudebního kritika pro místní týdeník Destino a také pedagogické působení na stejnojmenné Akademii. A samozřejmě řadu skladeb. Na rozdíl od svých španělských současníků, inklinujících spíš k německé hudbě, se Montsalvatge zhlédl napřed ve Francii, ctil Pařížskou šestku, ale i Stravinského. Ještě víc jej přitahovala exotika, aniž by se přitom odrodil španělským vlivům. Nejprůzračnějším výsledkem je právě cyklus Černošských písní, vzniklý roku 1945 na verše básníků z Uruguaye (Ildefonso Pereda Valdés), Kuby (Nicolás Guillén) a Španělska (Néstor Luján a Rafael Alberti). Když písně zazněly koncem roku 1946 při velkolepém koncertu na počest zemřelého Manuela de Fally, aplaudovalo jim šest tisíc dojatých diváků. Oslovila je ukolébavka v duchu habanery i svižný popěvek koketující s rytmem rumby.

Dalším sólistou Novoročních koncertů České filharmonie bude 1. 1. 2023 „španělský vyslanec“ kytary, pro mnohé následník Andrése Segovii. Nositel tří desítek nejrůznějších ocenění, globálně slavný Pablo Sáinz-Villegas. Rodák ze severošpanělského města Logroño, kudy prochází – podél řeky Ebro – nejznámější větev Svatojakubské cesty. Před časem se ale Pablo přesunul ze Španělska do New Yorku, odkud vyráží na vystoupení buď „za roh“ do Carnegie Hall, či do vzdálenějšího Chicaga, kde na festivalu pod širým nebem Grant Park Music koncertoval pro jedenáct tisíc diváků. Anebo odcestuje do Berlína, kde vystoupil s tamními filharmoniky jako první sólový kytarista po osmatřiceti letech. Poznala jej také Šanghaj, uspěl na Novém Zélandu. Pilně též natáčí, ostatně s Juanjem Menou jej spojila studiová spolupráce na provedení tří koncertů pro kytaru a orchestr Joaquína Rodriga.

Ten nejslavnější, Aranjuezský, jímž se Pablo Sáinz-Villegas blýskne ve Dvořákově síni Rudolfina, je opředen řadou mýtů, které skladatel, muž s poťouchlým smyslem pro „příběhy, které nemusejí být pravdivé, ale dobře znějí“, veřejně nerozporoval. Přitom bylo všechno jinak.

Aranjuezský koncert například nevznikl roku 1939 proto, že by tam o pár měsíců dřív trávil s novomanželkou Victorií Kamhi líbánky. Na to, aby někde přebývali v hotelu, byli tou dobou moc chudí. A tak z Madridu, kde se usadili v pronajatém bytečku, vyráželi jen na jednodenní výlety. Což s Rodrigem, od tří let slepým, nemuselo být vždy snadné. Ale vůně neznámých míst ho lákala. Do Toleda. Do Cervantesova rodiště, města Alcalá de Henares, kde se Victorii udělalo po jídle špatně. Anebo do Aranjuez, které však mimo turistickou sezónu „páchlo zatuchlou nudou“. Přesto, když pak Rodrigo hledal pro svůj opus název, sáhl po inspiraci z výletů. Který ale zvolit? Pojmenovat koncert po místě, kde bylo choti zle, nepřipadalo v úvahu. Toledo vypadlo ze hry proto, že bylo pro skladatele trpkým symbolem neúspěšného obléhání pevnosti Alcatraz republikány za španělské občanské války, které skončilo roku 1936 masakrem. Takže Aranjuez? Ano, navíc to velmi pěkně, libozvučně zní…

„Všechno odstartovala večeře v Santanderu, na kterou mě v září 1938 pozvali přátelé,“ napsal o pět let později Joaquín Rodrigo. „Navrhli mi, abych pro jednoho z nich, kytaristu Sainze de la Maza, napsal skladbu. Řekl jsem ano, ale pustil to z hlavy. Ale pak, o dva měsíce později, mi najednou ráno v pařížském podkroví zaznělo hlavou Adagio, střední věta kytarového koncertu, v úplně ucelené podobě. Stačilo to jen v Braillově písmu zapsat do not. Vzápětí mi v uších zněla třetí věta, taky kompletní… Naopak první větu jsem složil jako poslední. Byla už výsledkem úvah, opravování, pevné vůle…“ Bude lákavé si poslechnout toto až notoricky známé dílo v autentickém podání španělského sólisty, jehož provází ta nejlepší pověst.

Dávné legendy mají za to, že jednorožec, onen mytický tvor, je symbolem čistoty. A že dokáže neutralizovat jakýkoli jed. Zjevně není možné, aby veškerou hořkost a nesnášenlivost, nastřádanou v naší společnosti za poslední tři roky, dokázaly kousek od něj zlikvidovat pouhé dva koncerty. Byť v podání výjimečné České filharmonie a ve výjimečné datum první dne nového roku. I kdyby však neklid v nás jen na pár hodin obrousily, buďme za to – spolu s Dalího sochou – vděčni.

Foto: Dalí Prague (Facebook), Petr Chodura, en10minutos (Facebook), Fb P. Sáinz-Villegase, Chris Lee Photographer, BBC Philharmonic (Facebook), Pixabay