„Pocházel z valonského Liége, neboli Lutychu. A to nebyla v Paříži v té době žádná výhoda. Spíše naopak.“ 

„I na základě pouhého tuctu hlavních varhanních děl je dnes považován za největšího varhanního skladatele po Bachovi.“

 „Za klíčový moment ve svém hudebním životě považoval Louis Vierne den, kdy jako chlapec slyšel poprvé hrát v chrámu sv. Klotyldy v té době šedesátiletého Césara Francka.“

César Franck byl přes třicet let varhaníkem v novogotickém pařížském kostele sv. Klotyldy, dvě desetiletí profesorem varhanní hry a improvizace na konzervatoři a až na konci života plně uznaným skladatelem. Je autorem skvělé varhanní hudby, ale také velkých duchovních děl, několika zdařilých komorních skladeb a jedné jediné, zato velmi oblíbené symfonie. Narodil se 10. prosince 1822, před dvěma sty lety, v Liége. Byl Belgičan – a žil v Paříži. Ne zcela ideální kombinace…

Plného uznání jako skladateli se Franckovi dostalo teprve na sklonku života. Jeho nejznámějším dílem je pozdní Symfonie d moll. Napsal ji v 66 letech. I ona však při premiéře vzbudila vcelku chladné reakce, asi i proto, jak hodně se v ní střetává francouzské a německé dědictví… Ale přispíval k nevelkému uznání určitě i sám. Jeho současníci ho charakterizovali jako člověka s maximální pokorou, prostotou, úctou a pracovitostí. A prý i trochu pochyboval o svém talentu… Za Franckova života – i později – byl jeho kritikem a odpůrcem Camille Saint-Saëns, vzdělaný kosmopolita, rezervovaný a přezíravý, veřejně se vyjadřující k uměleckým, estetickým i politickým otázkám. Franck byl naopak známý vstřícným chováním a veřejným debatám se vyhýbal.

Původem byl Belgičan – pocházel z valonského Liége, neboli Lutychu. A to nebyla v Paříži v té době žádná výhoda. Spíše naopak.

César Franck tam žil od třinácti. Než se dostal na konzervatoř – a to bylo možné, až když otec získal francouzské občanství – učil se soukromě u Antonína Rejchy. Původem českého skladatele a proslulého pařížského pedagoga měli za učitele v nějaké formě i Hector Berlioz, Charles Gounod, Georges Onslow a Franz Liszt. Rejchův život se však uzavřel už roku 1836, bylo mu šestašedesát.

Rovnováhu mezi emocemi přispívajícími k inspiraci na jedné straně a mezi dědictvím polyfonie a klasických forem na straně druhé se Franckovi asi nejlépe podařilo nalézt v komorních dílech. Napsal klavírní tria, smyčcový kvartet, klavírní kvintet… a Sonátu A dur pro housle a klavír, existující i ve violoncellové verzi. Patří ke klíčovým dílům romantického repertoáru. Vyznačuje se mistrovskou kompoziční logikou, bohatými harmoniemi a modulacemi do vzdálených tónin, kontrapunktickým umem, promyšlenou motivickou a variační prací. Jeho nejdůležitější orchestrální a komorní díla, jako jsou symfonické básně Eolidy, Prokletý lovec, Džinové a Psyché, Symfonické variace se sólovým klavírem, zmíněná Houslová sonáta nebo Preludium, chorál a fuga pro klavír, vznikala až v letech opravdové zralosti. A právě tato jeho instrumentální hudba pro koncertní sály nezapře inspiraci v německé hudební kultuře, včetně Beethovenova vzoru – především ve způsobu užívání a naplňování cyklických forem symfonie, sonáty nebo variací.

V tomto smyslu je pozoruhodná jeho Symfonie. Její hudební řeč navazuje na vymoženosti harmonií Richarda Wagnera, na polyfonii děl Johannesa Brahmse a na práci s příznačnými motivy upomínající nejen na Berlioze, ale i na Franze Liszta. Symfonie však spojuje různé tradice a podněty mistrovsky. Navíc, a to je na ní nejzajímavější, ojedinělým, mimořádně logickým, nápaditým, důsledným a opravdu mistrovským způsobem vyrůstá tematicky z motivického zárodku pouhých dvou prvních taktů. Je ve své monotematičnosti symfonií výjimečnou.

Vedle oratorií Blahoslavenství a Vykoupení napsal César Franck samozřejmě i varhanní díla, která zůstávají trvalou součástí repertoáru. U varhan sám přitahoval pozornost jako výjimečný improvizátor. Jeho první soubor varhanních skladeb vyšel ovšem až v roce 1868, když mu bylo 46 let. I na základě pouhého tuctu hlavních varhanních děl je dnes považován za největšího varhanního skladatele po Bachovi.

A kde dnes na Césara Francka hledat památky? Od roku 1851 byl varhaníkem v kostele Saint-Jean-Saint-François, kde varhany navrhl slavný francouzský varhanář Aristide Cavaillé-Coll, takže tam. V roce 1858 byl jmenován sbormistrem v nově postavené bazilice sv. Klotyldy, kde inauguroval další velkolepý nástroj z dílny Cavaillé-Coll. O rok později se tam stal prvním varhaníkem. Nějakou dobu žil v rue Blanche v čísle 45, severně od Opery a od kostela Nejsvětější Trojice. Od roku 1865 bydlel pak v čísle 95 na bulváru Saint-Michel, důležité tepně procházející severojižním směrem, v ulici tvořící východní hranici Lucemburské zahrady. Byla to jeho adresa až do smrti v listopadu 1890, jak to na domě také připomíná pamětní deska.

K Franckovým žákům patřili Vincent d’Indy, Ernest Chausson, Louis Vierne, Henri Duparc, Paul Dukas nebo Eugène Ysaÿe, který však vynikl hlavně jako houslista – a autor mimořádně virtuózních sólových houslových sonát. Franck učil hru na varhany, ale výuka tento rámec přesahovala. Uplatňoval vůči studentům moderní přístup: každého nechal, aby se svobodně vyjadřoval podle své přirozenosti. Možná právě to, vedle jeho belgického původu, bylo příčinou určitého despektu ze strany některých konzervativněji založených kolegů pedagogů…

První ze jmenovaných žáků, jehož život ohraničují letopočty 1851 a 1931, byl sice obdivovatelem Richarda Wagnera a německé orchestrální tvorby, ale později přesto současně ve společnosti Société Nationale de Musique zastáncem národních zájmů. Byl umělcem s hlubokým zájmem o hudbu minulosti a o projevy lidové kultury. Během života byl tympánistou, korepetitorem sboru, varhaníkem, skladatelem, učitelem varhanní hry, autorem obsáhlé příručky kompozičního umění… a také byl spoluzakladatelem a ředitelem pařížské školy chrámového zpěvu Schola cantorum… Vincenta d’Indyho, jako i další francouzské skladatele, bylo možné potkávat na wagnerovských operních festivalech v bavorském Bayreuthu. Scholu cantorum založili v roce 1894 spolu s kolegou Charlesem Bordesem a proslulým varhaníkem Alexandrem Guilmantem. Koncipovali ji v duchu potřeb katolické církve jako alternativní protějšek ke konzervatoři, zaměřené tehdy příliš na operu. Soukromá škola, podle které vznikaly brzy další, například v Avignonu nebo Montpellier, ve Francii oživila zájem o gregoriánský chorál a o hudbu 16. a 17. století. K d´Indyho žákům se počítali Albéniz, Canteloube, Honegger, Milhaud, Roussel, Satie, Čech Otto Albert Tichý, americký muzikálový autor Cole Porter nebo Xian Xinghai, první čínský skladatel západní hudby.

Ernest Chausson, Henri Duparc a Paul Dukas se neprofilovali ani jako varhaníci, ani jako autoři varhanní hudby. Od Chaussona možná známe písně a některé komorní skladby a víme o jeho opeře Le Roi Arthus. Duparc napsal skvělé písně. Od Dukase se hraje symfonické scherzo Čarodějův učeň a vynikl také jako pedagog: hlásili se k němu skladatelé Joaquín Rodrigo, Maurice Duruflé, Olivier Messiaen nebo Jehan Alain…

Zato více méně nevidomý Louis Vierne navázal na to nejlepší z Franckova varhanního umění. Za klíčový moment ve svém hudebním životě dokonce považoval den, kdy jako chlapec slyšel poprvé hrát v chrámu sv. Klotyldy v té době šedesátiletého Césara Francka… Dokončil po jeho smrti studia u Widora a působil pak jako jeho asistent i asistent jeho pokračovatele Alexandra Guilmanta. Widorovi asistoval také v kostele Saint-Sulpice. V jeho odkazu figurují mnohé sólové varhanní skladby, ale i díla pro klavír a komorní i vokální hudba. Od roku 1900 zastával Vierne funkci hlavního varhaníka v chrámu Notre Dame. U tamních varhan, při svém recitálu s pořadovým číslem 1750, v roce 1937 zemřel…

Franckovým žákem sice nebyl o generaci mladší Charles-Maria Widor (1844-1937), ale patří mezi zřejmé pokračovatele. Widorovou patrně nejznámější skladbou je efektní a virtuózní Toccata z jeho Páté varhanní symfonie. Ale i další kompozice tohoto varhaníka a pedagoga nabízejí vše, co je na varhanní hudbě posluchačsky atraktivní a lákavé. Widor pocházel z Lyonu, byl synem stavitele varhan. Studoval v Bruselu, ale žil pak už v Paříži. Roku 1869 se stal asistentem Camilla Saint-Saënse v pařížském kostele Église de la Madeleine a hned následující rok na víc jak šedesát let varhaníkem v kostele sv. Sulpicia, Église Saint-Sulpice, na pozici mimořádně prestižní především díky tamnímu novému nástroji z dílny varhanáře Aristida Cavaillé-Colla, považovanému za jeho opravdu mistrovský. Zvukovým barvám, které právě tyto romantické varhany nabízejí, připisoval Widor přímý vliv na styl a náladu svých děl. Vedle toho se později stal Franckovým nástupcem na pařížské konzervatoři, kde byli mezi jeho žáky mimo jiné Marcel Dupré, Louis Vierne, Charles Tournemire, Darius Milhaud a Edgard Varèse. Widorovým žákem byl i lékař a varhaník Albert Schweitzer. Pracovali spolu na komentované edici Bachových varhanních děl publikované v letech 1912 až 1914.

Zbývá už jen přiblížit poslední jméno: varhanáře Aristide Cavaillé-Colla (1811-1899), původem z Montpellier. Byl Franckovým starším současníkem. Vynalezl řadu technických prvků, které v polovině 19. století výrazně posunuly zvuk varhan k symfonickému romantickému charakteru, včetně plynulého crescenda. Jeho nejslavnější varhany, považované za nejcennější ve Francii, jsou v kostele sv. Ouena v Rouenu a v bazilice svatého Saturnina v Toulouse a hned v několika pařížských kostelech: v bazilice Saint-Denis, Église de la Madeleine, Saint-Sulpice, v Notre-Dame, v Sacré-Cœur a dalších. A samozřejmě také v bazilice sv. Klotyldy, Basilique Sainte-Clotilde-et-Sainte-Valère, kde působil César Franck.

Foto: Wikipedie (volné dílo), Wikipedie (Siren-Com – licence: CC BY-SA 4.0, Siren-Com – licence: CC BY-SA 3.0, Dobroš – licence: CC BY-SA 4.0)