„Program představil dalšího Maďara, pro změnu coby sólistu. Byl jím Hamarův mladší krajan, klavírista József Balog.“

„Bartókův Koncert pro klavír a orchestr E dur byl dárkem čtyřiašedesátiletého skladatele jeho výrazně mladší ženě, klavíristce Dittě Pásztory.“

„Moravská filharmonie Olomouc se svého úkolu zhostila, myslím, víc než dobře. S šéfdirigentem si rozumí, vyhoví mu, mezi ním a orchestrem přeskočila pozitivní jiskra.“

Zajímavým souběhem své práce a svého soukromí se koncem října ujal taktovky nový šéfdirigent Moravské filharmonie Olomouc, Budapešťan Zsolt Hamar. Hned poté, co oslavil své čtyřiapadesátiny, uchopil taktovku při dvou inauguračních koncertech, věnovaných připomínce vzniku samostatného Československého státu. (Ponechme stranou poťouchlý paradox, že přitom jeho rodné Maďarsko tehdy přišlo o kus území v náš prospěch; netřeba zdůrazňovat, že Zsolt Hamar – coby rozumný Evropan dneška – je nad dávné rozmíšky povznesen.) Uplynulo několik týdnů a Hamar, který doma stíhá i vyučovat a vést mezinárodní dirigentské kurzy, se do Olomouce vrátil. Opět ke dvěma vystoupením, tentokrát ovšem ukotveným v rámci symfonických cyklů, prolínajících se celou koncertní sezónou. Proběhly 1. a 2. prosince 2022.

Program, který dramaturgyně orchestru Ivana Kalina Tabak zastřešila názvem Osudové lásky velkých skladatelů, představil – nikoli z vůle dirigenta, ale na základě předchozích dohod – dalšího Maďara, pro změnu coby sólistu. Byl jím Hamarův mladší krajan, klavírista József Balog, pokračovatel světoznámé maďarské klavírní školy založené Franzem Lisztem, Ernestem von Dohnányim či Bélou Bartókem, ale také ctitel jazzu, George Gershwina a zdatný improvizátor ve stylu Earla Wilda. Však se také představil nejen jako protagonista Bartókova Koncertu pro klavír a orchestr č. 3 E dur, ale též jako muzikant ochotný ke spontánnímu přídavku. Sotva totiž skladba dozněla, ale ovace neutichaly, překvapil Balog početné publikum lehce improvizovanou souhrou s koncertním mistrem Moravské filharmonie Patrikem Sedlářem. Vychutnali si spolu šest Rumunských písní Bély Bartóka, přičemž se pan šéfdirigent Hamar nikterak nerozpakoval a na pár minut přijal úlohu obraceče not. Zážitek, jaký se často nevidí.

Zpět ale k Bartókovu Koncertu pro klavír a orchestr E dur, který vznikl na sklonku léta 1945 jako jeho poslední dílo, navíc nedokončené. Bylo dárkem čtyřiašedesátiletého skladatele jeho výrazně mladší ženě, klavíristce Dittě Pásztory, k jejím dvaačtyřicátým narozeninám, kterých se ovšem Bartók už nedožil. Chybělo pouhých pět týdnů… Oba měli za sebou několikaletý nesnadný pobyt válečných emigrantů v Americe, která je sice přijala, ale nehýčkala, k čemuž přibylo Bartókovo těžké, dlouhodobé onemocnění. Navzdory tomu je závěrečný Bartókův opus překvapivě lyrický a projasněný, chvílemi – smím-li se odvážit příměru – snad až ravelovský, i když v ostrých střizích do dramatických pasáží přece jen zřetelně nesoucí autorovu stopu Východoevropana. Jistě se v něm zračí též úleva z nedávno skončené války. Mohl tehdy Bartók tušit, že se jeho život blíží ke konci? „Myslím, že ve druhé větě je to slyšet docela zřetelně,“ vyslovil se k tomu na besedě před koncertem József Balog, který zná skladatelovo dílo do poslední noty a vniká nejen do jeho struktury a invence, ale i do jeho nálad a pocitů. Včetně toho, jak vysvětluje vznik posledních sedmnácti taktů Bartókova třetího klavírního koncertu, které před premiérou v únoru 1946 dokomponoval dirigent Tibor Serly, původně skladatelův žák a poté kolega a přítel. „Práci, kterou odvedl znamenitě, mu velmi usnadnily podrobné poznámky, instrukce, jakýsi kód, který k tomu Bartók ještě stihl vytvořit.“ A proč se díla, pro ni vytvořeného, neujala při prvním veřejném provedení jeho žena Ditta Pásztory, ale další z Bartókových přátel, klavírní virtuos György Sándor? Zatímco József Balog si odpovědí nebyl jist, ujal se vysvětlení Zsolt Hamar: „Půl roku po smrti milovaného manžela prostě nebyla schopna. Koncert pak natočila až roku 1964, pod taktovkou Tibora Serlyho.“

Také k úvodní skladbě večera, která Bartókovu dílu předcházela, měl přemýšlivý Zsolt Hamar na besedě co dodat: „Nedivím se vám, že jméno polského skladatele Andrzeje Panufnika vám bylo prakticky neznámé. Měl tu smůlu, že byl současníkem dvou velikánů polské hudby minulého století, Witolda Lutosławského a Krzysztofa Pendereckého.“ S prvním z nich se Panufnik ostatně znal, dokonce spolu vystupovali – a to i za, jemně řečeno, kuriózních okolností. Během druhé světové války oba dlouho zůstávali v nacisty okupované Varšavě. Aby se lidé neshromažďovali, nesměly se konat ani koncerty. A tak své zubožené krajany dva velcí hudebníci tu a tam oblažovali alespoň čtyřručním hraním v kavárně… „Panufnik vůbec prožil neskutečné věci,“ doplnil Zsolt Hamar. Například? „Zatímco jej v padesátých letech vyslala polská vláda k vystoupením v Číně, kde se krátce setkal i se samotným Mao Ce-tungem, v jeho rodině došlo k úděsné tragédii. Manželka dostala epileptický záchvat právě ve chvíli, kdy koupala maličkou dcerku, která se ve vaně utopila…“

Skladba nazvaná stručně Krajina, Landscape, ovšem vznikla až po Panufnikově dramatickém útěku na Západ. Přes Švýcarsko se dostal do Londýna, kde se usadil jako člověk a konečně také naplno uspěl jako umělec. Podruhé ženatý, tentokrát šťastně, a oceňovaný veličinami od Stokowského po Menuhina, který si u něj dokonce objednal violoncellový koncert. Psal se rok 1962, když Panufnik vytvořil svoji intimní vizi krajiny, zčásti už anglické, ale nostalgicky i polské. Je v ní, zvukově tak úsporné a vlídné, slyšet kladné autorovo rozpoložení? Ještě jednou Zsolt Hamar: „Je i není. Poslechněte si,“ usedá při besedě ke klavíru, „jak se skladba rozvíjí. Pár působivých tónů, po nichž přichází akord v dur. Po dalších tónech se ale mění v moll. Ovšem to zásadní přichází teprve napotřetí. Oba akordy jsou propojeny, radost je zkalena smutkem. Jako bych v tom cítil dědictví našeho regionu, středovýchodní Evropy, které tu všichni máme v sobě, aniž mu Západ rozumí. Ten všudypřítomný pocit šalebného rozmachu, po kterém nevyhnutelně přijde další přiškrcení. A tak pořád dokola.“

Po přestávce koncert vyvrcholil Symfonií č. 4 d moll Hamarova oblíbence Roberta Schumanna: „Snad mohu prozradit,“ řekl k tomu, „že s panem ředitelem Moravské filharmonie Jonášem Harmanem plánujeme do budoucna jakýsi schumannovský cyklus. Víte, donekonečna se vedou v hudební obci spory, zda byl Schumann konzervativní, nebo progresivní skladatel. Já tvrdím, že jednoznačně to druhé. Vezměte si,“ už opět sedí u klavíru a preluduje, „jak se v jeho Čtvrté symfonii několik motivů přelévá a rozvíjí mezi jednotlivými větami. Jak se vynořují, mizí a zase vracejí buď ve stejné, či upravené podobě. To bylo tehdy naprosto novátorské. Podle mě by bez Schumanna nebylo těch, co na něj v lecčem navazovali. Koho tím mám na mysli? Například Liszta, Brahmse, Wagnera, Strausse…“

Ať tak či onak, Moravská filharmonie Olomouc se svého úkolu zhostila, myslím, víc než dobře. S šéfdirigentem si rozumí, vyhoví mu, mezi ním a orchestrem přeskočila pozitivní jiskra. Přejme jak Zsoltu Hamarovi, tak filharmoničkám a filharmonikům, ať neuhasíná. Mají před sebou řadu výzev, zajímavých koncertů. Mluvě o velkém symfonickém cyklu, už 12. ledna 2023 zazní v sále Reduta ukázky z děl Bedřicha Smetany či Antona Brucknera, ale objevně i klavírní koncert Karla Kovařovice v podání Marka Kozáka. Taktovky se jako host ujme stále uznávanější Robert Jindra. A oba také budou v přilehlém Mozartově sále protagonisty další debaty před koncertem, kterou tentokrát povede kolegyně Veronika Veber Paroulková.

V Olomouci se mají diváci na co těšit.

*******

Foto: Filip Jančo