„Ukrajinské Ministerstvo kultury zveřejnilo informaci, že ‚ve dnech předcházejících 12. říjnu 2022 byl Jurij Kerpatěnko ve svém bytě zavražděn‘.“

„Od počátku ruské invaze si Kerpatěnko ve svých komentářích na sociálních sítích nebral servítky, což jistě neuniklo pozornosti ruských specialistů na hybridní válku.“

„Před několika dny vtrhli do jeho bytu gangsteři a dali mu nabídku, která zdánlivě nešla odmítnout. Výběr muže, který nepůsobil dojmem hrdiny, zaslouží obdiv a úctu.“

Mark Twain prý napsal, že „historie se neopakuje, ale rýmuje“. Ať už se mu autorství výroku připisuje právem, anebo slavný spisovatel citoval kohosi neznámého, zní tento bonmot od konce února trpce v souvislosti s válkou na Ukrajině. V posledních dnech přibyl na seznam krutostí, které se tam odehrávají, příběh statečného ukrajinského mistra taktovky jménem Jurij Kerpatěnko. Je tragický sám o sobě, ale ještě hrůznější v historických souvislostech. Jako by se tamní bludný kruh ne a ne zastavit, rozetnout. Naopak nabývá na odpudivosti, pokud je promítnut v časové ose.

K významným ukrajinským literátům první poloviny 20. století patřil dramatik, spisovatel, novinář a pedagog Mykola Hurovyč Kuliš. Ročník 1892, zapojil se v roce 1919 do politiky; přidal se ve městě Cherson k bolševikům, zorganizoval tam v boji proti bělogvardějcům Dněprský rolnický pluk, a když se Rudá armáda oblasti zmocnila, dočkal se významného povýšení. Léta plynula, Kuliš se věnoval tvorbě, ale zjevně se díval pozorně kolem sebe, začal lidsky zrát a viděl svět kolem sebe jinak, což se nemohlo nepromítnout do jeho literatury. Od počátku třicátých let se nad ním proto začala snášet mračna v podobě nelítostných kritik, což bylo v Sovětském svazu vždy znamením, že to s dotyčným nedopadne dobře. Ukázalo se to i na případu Mykoly Kuliše. Na moskevském Všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelů v srpnu 1934 byl označen za „buržoazního nacionalistu“ – a jen o čtyři měsíce později zatčen agenty NKVD. Následně byl spolu s dalšími téměř třemi stovkami obětí z řad ukrajinských intelektuálů zavražděn v gulagu.

Ukrajinská kulturní obec ovšem na Kuliše nezapomněla. A jakmile to bylo možné, uctila jeho památku v roce 1992 přejmenováním instituce vzniklé už koncem 19. století coby středobod chersonského jevištního umění. Nově se nad vchodem do budovy, připomínající zmenšeninu oděské opery, rozsvítil název Divadlo hudby a dramatu Mykoly Kuliše. A v roce 2004 se šéfdirigentem divadelního orchestru stává teprve osmadvacetiletý, zjevně nadmíru talentovaný mladík Jurij Kerpatěnko. Absolvent chersonské konzervatoře a kyjevské hudební akademie, který tou dobou už čtyři roky třímal taktovku v čele dalšího místního tělesa. Komorního orchestru Gilea, vzniklého ve druhé polovině osmdesátých let 20. století transformací zdejších symfoniků. A proslulého jak doma, tak v zahraničí svým soustředěním na hudbu takřka soudobou. Ukrajinských autorů, ale i skladatelů jako Dmitrij Šostakovič, Arthur Honneger, Charles Ives.

Od počátku ruské invaze se Kerpatěnko choval neohroženě. Ve svých komentářích na sociálních sítích si nebral servítky, což dříve či později neuniklo pozornosti ruských specialistů na hybridní válku. A když se Rusové před nedávnem zmocnili Chersonské oblasti a prohlásili ji za svou, přišla chvíle odplaty. Kerpatěnko se totiž i za této situace odmítl evakuovat. Byl tedy okupantům na ráně. S úskočnou vynalézavostí mu poskytli šanci, jak se „napravit“. Na říjen byl zorganizován koncert Komorního orchestru Gilea, který měl posloužit jako jeden z důkazů, že v Chersonu se situace normalizuje. A že ve městě už panuje nejen klid, ale i nálada na povznášející symfonickou hudbu.

Jurij Kerpatěnko ale tuto nabídku ve druhé polovině září kategoricky odmítl. Co následovalo, se dá na dálku rekonstruovat jen mlhavě. Jeho rodina, nepochybně pobývající mimo Chersonskou oblast, s dirigentem v poslední zářijové dekádě ztratila kontakt. A nyní ukrajinské Ministerstvo kultury zveřejnilo informaci, že „ve dnech předcházejících 12. říjnu 2022 byl Jurij Kerpatěnko ve svém bytě zavražděn“.

Kulturní kruhy jak na Ukrajině, tak ve světě ovládlo rozhořčení. Silným hlasem promluvila ukrajinsko-finská dirigentka Dalja Staševská. Poté, co v září zrušila londýnská Royal Albert Hall kvůli úmrtí královny Alžběty II. závěrečný koncert prestižního festivalu BBC Proms, který měla dirigovat, se Staševská vydala z Finska do Lvova. Přijela za volantem kamionu, naloženého humanitárním zbožím. A oddirigovala koncert v čele zdejšího symfonického orchestru INSO-Lviv, o jehož významu vypovídá výčet instrumentálních sólistů či mistrů taktovky, kteří s ním v minulosti spolupracovali. Houslistka Lisa Batiashvili, trumpetista Sergej Nakarjakov či dirigující skladatel Krzysztof Penderecki. Ve světle Kerpatěnkovy vraždy nyní Staševská vyzvala ruské hudebníky žijící ve světě, aby – navzdory obavám o své bližní v Rusku – „konečně přestali mlčet a dali veřejně najevo, co si o událostech na Ukrajině myslí“.

Významně zaznělo rovněž poselství šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie Semjona Byčkova, které vyslal do světa ze svého pařížského domova. Jak uvedl, „je trpkou ironií, že režim holedbající se nadřazeností ruské kultury a humanismu zavraždí člověka, který prostřednictvím hudby vnášel lidem do života krásu“. A dodal, že „každý lidský život má stejnou cenu a nejde o to, že zemřel můj kolega dirigent, ale o další z důkazů zla, které je na Ukrajině dlouhodobě pácháno“.

Taktovce, kterou tak rád a tak dobře držel v ruce Jurij Kerpatěnko, se občas přezdívá dirigentská hůlka. Před několika dny vtrhli do jeho bytu gangsteři a dali mu nabídku, která zdánlivě nešla odmítnout. „Hůlku, nebo kulku, vyber si!“ Výběr šestačtyřicetiletého muže v brýlích, který na fotkách nepůsobil dojmem čítankového hrdiny, vzbuzuje obdiv i úctu. A zlost.

Foto: FB Daliy Stasevské, Wikipedia, Facebook