„Narodil se do dobře situované obchodnické rodiny, která milovala a ve volném čase amatérsky provozovala klasickou hudbu.“

„Jeho opera Zlatý křížek slavila při své berlínské premiéře v prosinci 1875 triumf; hned následujícího roku ji uvedlo Stavovské divadlo v němčině a Prozatímní divadlo česky.“

„Brüll nedosáhl tak nadčasové proslulosti, aby se o něm dnes vědělo; přesto však jeho příběh, i když se naší vlasti dotkl jen krátce, stojí za připomenutí.“

Přezdívku Hanácký Jeruzalém získal Prostějov už ve druhé polovině 15. století. Tehdy totiž nedaleké město Olomouc vypoklonkovalo svoji židovskou komunitu – a ta se v počtu několika set duší přesunula zhruba o dvacet kilometrů jižněji. Do vstřícnějšího Prostějova. Jak šel čas, dařilo se jí vesměs dobře – až do léta 1942. Tehdy bylo šestnáct set prostějovských židů zahnáno do transportu směr Terezín; přežilo z nich něco přes dvě stovky, zatímco většina zahynula v plynových komorách Osvětimi. Dnes o jejich památku – a pozvolné instalování kamenů paměti – pečuje místní spolek. Zabývá se i výzkumem a nachází v minulosti bezpočet hodnotných osob. Z nich neslavnějším se v celosvětovém měřítku stal zakladatel fenomenologie, filozof Edmund Husserl, ročník 1859. Jen o třináct let dříve ovšem v Prostějově spatřil světlo světa další zajímavý muž, za svého života oblíbený především v německy mluvících zemích, ale také v Anglii. Skladatel a klavírní virtuos Ignaz Brüll.

Narodil se 7. listopadu 1846 do dobře situované obchodnické rodiny, která milovala a ve volném čase amatérsky provozovala hudbu. Maminka Katharina hrála na klavír, otec Siegmund byl obstojným barytonistou. V Prostějově, pravda, po narození synka dlouho nepobyli. Buď v jeho čtyřech, anebo možná už ve dvou letech – prameny se v tomto detailu různí – se totiž přestěhovali natrvalo do Vídně. Tam se také zhruba ve věku Ignazových osmi let utvrdili v poznání, že jeho hudební talent je nesporný. A přestože si, jak už to bývá, představovali synovu budoucnost v roli pokračovatele rodinné obchodní tradice, rozhodli se nadanému chlapci dopřát kvalitní hudební vzdělání. A mimoděk ho tak vyslali na oběžnou dráhu, která jej postupně přivedla do inspirativního společenství vídeňských skladatelů a interpretů. Nazývaného podle jejich společného idolu, mentora a přítele „Brahmsův kroužek“. Ale nepředbíhejme.

Zatím se pohybujeme v roce 1856, kdy se Brüllovým pedagogem, hodným tohoto označení, stává jeho souvěrec pocházející ze Záhřebu, klavírista Julius Epstein. Jednou bude radit i Gustavu Mahlerovi, ale zatím se věnuje mladičkým talentům. A přestože je jen o čtrnáct let starší než Ignaz, působí už – ve svých čtyřiadvaceti – jako profesor na Vídeňské konzervatoři. Když zjistí, že jeho žák má rovněž vlohy směřující ke komponování, dohodne mu výuku u skladatele, muzikologa a pedagoga jménem Johann Rufinatscha. Poněkud neobvyklé příjmení prozrazuje, že jeho nositel pocházel z ladinské komunity sídlící v tehdejších Jižních Tyrolích coby součásti Rakouska-Uherska. Brülla tento muž, o generaci starší a vyzrálejší, zasvěcuje do tajů skladatelského řemesla, a aby byl chlapec všestranně připraven, doporučí ho ještě do hodin instrumentace. Tam se jeho učitelem stává dirigent a skladatel Felix Otto Dessoff (nar. 1835). Významná postava vídeňského hudebního života, od roku 1860 na dlouhých patnáct let dirigent Vídeňských filharmoniků. Teprve třetí v pořadí.

Felix Otto Dessoff

Šéfoval jim v době, kterou nynější kronikář orchestru, dr. Clemens Hellsberg, označuje za přelomovou: „Nejenže byl jeho zásluhou postupně rozšiřován repertoár, ale pod jeho vedením se zpevnila organizační struktura a vznikl archiv, dnes plný cenných partitur. Také, a možná především, se orchestr na prahu sezóny 1870–71 přestěhoval do zbrusu nového působiště, ve kterém sídlí dodnes. Je jím, jak známo, Zlatý sál Vídeňského spolku hudby, Musikverein. A jeho skvělá akustika zapůsobila na výkony filharmoniků blahodárně.“

Julius Epstein oceňoval schopnosti Ignaze Brülla do té míry, že při vídeňské premiéře jeho Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 se roku 1861 sám ujal sólového partu. Mladý autor, který koncert zkomponoval v pouhých šestnácti letech a vysloužil si za něj pochvalu od legendárního Artura Rubinsteina, měl nakročeno ke slibné kariéře. Tu o čtyři roky potvrdil ohlas, jaký vzbudila jeho Serenáda č. 1 pro smyčcový orchestr, která zazněla premiérově ve Stuttgartu. Tamtéž měla být roku 1866 uvedena první Brüllova opera Žebráci ze Samarkandu. Nakonec z toho ale nic nebylo – a mladý skladatel zatrpkl natolik, že se k opernímu žánru vrátil až po devíti letech. Zato však velmi úspěšně. Jeho opera Zlatý křížek, zkomponovaná na libreto básníka a dramatika Salomona Hermanna Mosenthala podle francouzské předlohy, slavila při berlínské premiéře v prosinci 1875 triumf. Byla zdařilou směsicí, nebo spíš šikovným kompromisem mezi singspielem a opérou comique. A zprávy o ní se rozšířily až za kanál La Manche, kde o tři roky později inscenoval toto dílo originální soubor Opera Company impresária Carla Rosy, který existoval desítky let bez pevného divadelního zázemí, prakticky neustále na cestách.

Zda byl při londýnském provedení Zlatého křížku osobně přítomen německo-anglický klavírista, barytonista, ale také skladatel a dirigent Georg Henschel, nelze věrohodně prokázat. Dobové prameny ovšem dokládají, že tento další ze zajímavých umělců své doby, od roku 1888 historicky první dirigent Bostonského symfonického orchestru, s Brüllem spolupracoval. Během Ignazova anglického turné, při kterém oslňoval nad klávesami, se občas připojil jako zpěvák. A pro zpestření přitom nezapomněl předvést svůj majstrštyk, když kolegovi dopřál na chvíli oddech a sám se při zpěvu doprovodil na klavír.

George Henschel

Zato s velikánem, za jakého byl považován už během svého života Johannes Brahms, směl Ignaz Brüll dokonce hrát na klavír čtyřručně. Pravda, nikoli na veřejnosti, ale při soukromých setkáních spřátelených duší, mezi než patřil i hudební kritik Eduard Hanslik, mimochodem pražský rodák. Že se Brüll mohl sklonit nad klaviaturu po boku skladatele, který si takto – rozuměj provedením klavírního výtahu – ověřoval přitažlivost nejedné ze svých skladeb, bylo zřejmě i zásluhou jeho ženy. Ignaz se totiž ve svých šestatřiceti letech oženil s Marií Schosberg, dcerou bohatého vídeňského bankéře, a společně ve svém honosném bytě pořádali setkání uměleckých přátel, během nichž se vždy muzicírovalo. Postupně se tato vystoupení stala jedinou možností, jak si poslechnout Ignaze Brülla při hře, protože se čím dál tím častěji vzdaloval pódiím a soustřeďoval se plně na dráhu skladatele. Zvlášť poté, co s manželkou opustili Vídeň a usadili se v jedné z vil vesničky Unterach. Lemující břeh půvabných jezer Attersee a Mondsee v samém srdci rakouské Solné komory aneb oblasti Salzkammergut. Výběr tohoto místa nebyl náhodný. Do Unterachu za pobyty, buď letními či trvalými, mířili postupně dirigenti Felix Weingartner i Bruno Walter či spisovatelé Hugo von Hofmannsthal a Arthur Schnitzler. Rovněž tak Gustav Mahler. Především ovšem guru Brüllovy generace Johannes Brahms…

Coby klavírní virtuos exceloval Ignaz Brüll v době, která jeho výkony ještě neuměla zvukově zachytit. Jaká je ale hodnota jeho skladatelského díla? To by přece bylo možné posoudit. Jenže se prakticky neprovozuje. A přitom vytvořil osm oper, pět symfonií a řadu dalších skladeb. V první polovině 20. století se některých z nich ujal Brüllův moravský souputník, operní tenorista a filmový herec Leo Slezak, pocházející ze Šumperka. Zjevně však vesměs nešlo o nic tak zásadního, aby to stálo dalším jedincům či souborům za inscenování. Světlou výjimkou zůstává od časů berlínské premiéry Brüllův Zlatý křížek – hned následujícího roku jej uvedlo Stavovské divadlo v němčině a Prozatímní divadlo česky. Následovaly Londýn, Basilej, Stockholm, New York… Až nacisté operu kvůli židovskému původu jejího autora ve třicátých letech zakázali. A jak sešla z očí, následně sešla i z mysli uměleckých ředitelů či dramaturgů operních scén.

Ignaz Brüll, prostějovský rodák a další z našich zapomenutých krajanů, zemřel 17. září 1907 ve Vídni na prahu jednašedesáti let. Jeho žena opustila tento svět o čtvrtstoletí později. Zůstaly po nich dvě dcery. Johanna Hanna, ročník 1883, se vdala za vídeňského právníka, doktora Leopolda Roberta Breuera a po jeho smrti roku 1936 zamířila New Yorku, kde žila až do poloviny šedesátých let. O pět let mladší druhá dcera Hermina, vdaná Hupka, zahynula 11. října 1944 v Osvětimi… Vlohy k hudbě po Ignazovi nikdo z rodiny nezdědil. A on sám nedosáhl tak nadčasové proslulosti, aby se o něm dnes vědělo. Přesto však stojí jeho příběh, i když se naší vlasti dotkl jen krátce, za připomenutí.

Foto: Wikipedie, Mahler Foundation