„První festivalový ročník byl skromným pokusem ‚zjistit zájem zdejších obyvatel o klasickou hudbu‘.“

„Těžiště LVHF tkví v Lednicko-valtickém areálu, zapsaném na Seznamu UNESCO jako nejrozsáhlejší komponovaná krajina v Evropě.“

„Vědom si pravdivého rčení, že ‚ďábel tkví v detailu‘, všímám si během festivalových večerů i toho, jak se zvedá nejen jeho organizační zdatnost, ale i jeho společenská úroveň.

Chcete založit a rozvíjet festival zaměřený na cosi tak krásného, ovšem zároveň tak relativně okrajového, jako je klasická hudba? Ach, jak je to „snadné“…

Stačí mít nápad, kterým objevíte škvíru na trhu. Vybrat si oblast donedávna touto hudbou takřka nepolíbenou, kde se její průnik může (ale také nemusí) stát vítaným obohacením. Víte-li navíc o kraji přírodně nádherném a stavebně jedinečném, tím líp. Že neoplývá koncertními sály, vhodnými pro tento účel? Není přece nic „snazšího“ než objevit neotřelé prostory, vesměs ovšem chráněné, a přesvědčit jejich vlastníky, že v nich koncerty nenatropí neplechu. A když už konečně máte tohle všechno zajištěno, zbývá to poslední. Respektive prvotní? Přesvědčit osvícené mecenáše. Soukromé, ale i z místní samosprávy či ze státní správy. Bez jejich vstřícnosti totiž nemůžete zvát špičky mezi sólisty, dirigenty, orchestry… A dál? Zbývá další „maličkost“. Přicházet každý rok dramaturgicky s něčím novým, vyváženým mezi ověřenými jistotami a originálními objevy. Protože jinak možná nakrátko zazáříte, ale pak vyhasnete jako kometa.

Měl-li bych na toto téma přednést referát, mohl bych si vybrat třeba Národní festival Smetanova Litomyšl. Už z úcty k místním, kteří jej – a mluvím hlavně o řediteli Janu Piknovi, jeho ženě Evě a dramaturgovi Vojtěchu Stříteském – po Listopadu přetvořili a ukotvili mezi absolutní špičku v zemi. Ovšem na zhodnocení toho, co dokázali, budiž vyhrazen čas v blížící se chvíli, kdy budou na základě vlastního, nevšedně zralého rozhodnutí předávat štafetu svým následníkům.

Nyní bych jako případovou studii raději volil projekt mladší a rozměrem menší, který vznikl na zelené louce a má za sebou prvních sedm statečných let své existence. Lednicko-Valtický hudební festival. Proč? Vyprávěl bych jeho příběh, který skoro od začátku sleduji poměrně zblízka. A z něj by doufám vyplynulo, jak se takový festival musí vydupat ze země, jak se následně rozvíjí, kam se ubírá. Ne že by to byla vždy cesta zalitá sluncem; naopak bývá často trnitá a vydrží na ní jen ten, který má opravdu niterný vztah nikoli k penězům, nýbrž k hudbě jako takové a k takřka obrozenecké potřebě ji šířit, předávat ostatním. Vítaným bonusem je osobní příchylnost k oblasti, do níž své „podnikání s výsledkem nejistým“ nasměruje.

Poslední bod platí pro ředitele a dramaturga LVHF v jedné osobě, kterým je houslista, někdejší člen SOČRu, Jiří Partyka. Z jižní Moravy, kde se festival vždy od konce září do poloviny října koná, totiž pochází. Nejen to. Jak zjistil při letošním ročníku, který zohlednil dávný příchod chorvatské menšiny do zdejšího kraje, jeho kořeny jsou zčásti i tohoto druhu. Partyka je tu zkrátka doma, což čerstvě dokázal tím, že se sem s rodinou přistěhoval. Čímž, řekl bych, za svůj projekt ručí nejen profesně, muzikantsky, ale i osobně, lidsky.

První festivalový ročník byl skromný. Uskutečnil se 1. a 2. října 2016 ve zrekonstruovaných prostorách lednické i valtické jízdárny a podle webové stránky LVHF byl skromným pokusem „zjistit zájem zdejších obyvatel o klasickou hudbu“. Nadějnou odpovědí byla tisícovka návštěvníků, které během dvou večerů přilákalo jméno Václava Hudečka. Povzbuzen touto skutečností, rozhodl se festivalový minitým pokračovat. Roku 2017 už nabídl osm koncertů s tím, že na zahajovacím večeru vystoupil světoznámý Pavel Haas Quartet posílený Pavlem Niklem. Nastartována byla plejáda účinkujících, která zřetelně ilustruje dramaturgické ambice LVHF. Zpívaly tu postupně Simona Šaturová, Doubravka Součková, Veronika Rovná-Holbová nebo Patricia Janečková; vystoupili také Petr Nekoranec či Boris Prýgl anebo světová superstar kontratenorového oboru Jakub Jozef Orliński. Klávesy rozezněli Lukáš Vondráček nebo Miroslav Sekera. Na violoncello excelovali Emil Rovner či Jiří Bárta, na housle Jan Mráček nebo Jiří Vodička. Šlehačku na dortu evropské intepretace barokní hudby zastupoval Fabio Biondi… V návaznosti na velikost koncertních prostor se vytvořily dvě koncertní řady. Komorní s pojmy jako Belfiato Quintet. A orchestrální, kam patřila vystoupení Janáčkovy filharmonie Ostrava, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Moravské filharmonie Olomouc nebo Pražské komorní filharmonie – Prague Philharmonia.

Už třetí ročník si v září 2018 troufl na mezinárodní spolupráci. Přetavila se do společného večera segedínského St. Gellert Academy Orchestra a sólistů salcburské Mozarteum University, s nimiž si výjimečně zahrál Jiří Partyka. To byl však pouze předstupeň ke dvěma vídeňským koncertům, které přivábily pozornost vybraného publika do lichtenštejnských paláců. Tyto festivalové prology se měly čím blýsknout. V červnu 2019 zazpívali za doprovodu Barocco sempre giovanne Patricia Janečková a Adam Plachetka, který se mi tehdy pobaveně přiznal, že se díky svému působení ve Vídeňské státní opeře a pronajatému bytu dopravil na koncert metrem… V září 2021 pak přiměly Vídeňáky k ovacím vestoje soubory Collegium Musicum 1704 a Collegium Vocale 1704 s dirigentem Václavem Luksem.

Těžiště LVHF ale přirozeně tkví v Lednicko-valtickém areálu. Od roku 1998 zapsaném na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO, protože se jedná o nejrozsáhlejší komponovanou krajinu v Evropě, ne-li na světě. Putovat – nejlépe pěšky nebo na kole – rozsáhlým územím v trojúhelníku měst Lednice, Mikulov a Valtice je neopakovatelným zážitkem. Jako by nestačilo, že jde o areál zvlněné zeleně, rozmanitých rybníků a pečlivě udržovaných vinic. Něco takového by se koneckonců našlo leckde jinde. Tady však krajinu zdobí bezpočet klasicistních staveb zvaných salety, které tu na přání Lichtenštejnů před dvěma staletími navrhli nejlepší vídeňští architekti Josef Kornhäusel a Josef Hardtmuth. Svou snahou o znovuoživení ideálů antiky by mohly zavánět kýčem, nebýt toho, že jde objekty uměřeného rozměru, elegantně zasazené do přírody. Hudba zní v těchto prostorách jinak než v koncertních sálech uprostřed měst. Dýchá i hraje se tu volněji, ať už se komorní podvečery konají v Dianině chrámu ve tvaru miniaturního římského oblouku, či v rodinně působícím Rybničním zámečku. Nebo v Hraničním zámku, sídlícím na historickém pomezí Moravy a Dolního Rakouska. Nově také v zámku Pohansko, pojmenovaném podle nedalekých nalezišť naší pradávné minulosti.

Právě v těchto koncertních místech tkví po mém soudu jedinečnost LVHF. Jistěže jsou diváci zváni i do kostelů, to ale mezi festivaly není nic neobvyklého. Navíc se zhmotnělé vzpomínky na lichtenštejnské panování staly od roku 2020 místem doprovodných přednášek, vztahujících se k tématu festivalových ročníků. Loni například zaujal svými znalostmi i zápalem pro věc čelný český „vivaldiolog“ dr. Václav Kapsa. A na program festivalu přibyly poslední dobou také edukační koncerty pro školáky.

Vědom si pravdivého rčení, že ďábel tkví v detailu, všímám si během festivalových večerů i toho, jak se ve zdánlivých drobnostech zvedá nejen jeho organizační zdatnost, ale i jeho společenská úroveň. Diváci nejenže už netleskají mezi větami skladeb, ale svůj kulturní prožitek zohledňují mimo jiné v tom, jak – rok za rokem – přijíždějí noblesněji oblékáni. Je vidět, že koncerty jsou pro ně událostí. Festival jim jde v mnoha ohledech vstříc; vychytává provozní mouchy, buduje produkční tým mladých lidí na čele se studentem brněnské JAMU Adamem Lysákem. Tytam jsou doby, kdy ustaraný ředitel Partyka byl skoro na všechno sám, pobíhaje z jednoho místa na druhé v obavách, zda všechno funguje, jak má.

Zároveň ale platí, že poslední tři roky – dva covidové a jeden válečný – jsou pro akce jako Lednicko-Valtický hudební festival prubířským kamenem. Udrží si přízeň sponzorů, kteří ve svých firmách řeší zdražování energií i výrobních nákladů? Budou i noví starostové, vzešlí z komunálních voleb, klasické hudbě nakloněni? Zkrátka a dobře, výzvy číhají víc než dřív. A platí trefné anglické úsloví „one problem solved, another problem started“.

Foto: Martin Tiso, Pavel Kristián ml., Fb festivalu