pondělí, 19 září 2022 12:36

Pohledem Jiřího Vejvody (34)
Nejmenší kraj, nejvíc orchestrů.
Karlovarský symfonický orchestr, Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně

Autor:

„Obě lázeňská města se pyšní rekordně dlouhou tradicí svých hudebních těles: mariánskolázeňské vzniklo před dvěma staletími a karlovarské je jen o čtrnáct let mladší.“

„S Ondřejem Vrabcem vstoupila na dirigentský stupínek v Karlových Varech zkušenost ze spolupráce s veličinami jako John Eliot Gardiner.“

„Obě tělesa leccos spojuje. Například pořádání festivalů, jako je Dvořákův karlovarský podzim nebo Chopinův v Mariánkách.“

 

52523

 

V naší vlasti existuje kraj, který se rozlohou i zalidněností řadí na poslední místa, a přitom se může pochlubit hned dvěma symfonickými orchestry. Řeč je přirozeně o kraji Karlovarském a tělesech Karlovarský symfonický orchestr a Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně. Obě se přitom pyšní rekordně dlouhou tradicí své činnosti.

Život, jak víme, píše příběhy, které by nám editor z článku či dramaturg ze scénáře vyškrtli jako nepravděpodobné. A tak se stalo, že díky své profesi jsem se dostal do kontaktu se symfonickými tělesy této země v opačném pořadí, než by se slušelo. Začal jsem rovnou nejvýš. Navíc se moje intenzivnější spolupráce s Českou filharmonií datuje od chvíle, kdy tento orchestr, zmítaný předtím manažerskými krizemi, začali vracet do odpovídajících výšin čtyři stateční mušketýři. Někdejší ministři kultury Besser a financí Kalousek vytvořili rámec, do něhož navrátivší se harcovník Bělohlávek a pražský novic Mareček zapadli jako do ideálního soukolí. Měl jsem tak možnost poznávat poměrně zblízka poměry v „rodinném stříbře“ naší hudební kultury, na pomyslném muzikantském Olympu.

Teprve později, místo aby tomu bylo z logiky věci naopak, jsem se propracoval k občasné součinnosti s krajskými symfonickými tělesy. Jistě ne se všemi. Ale vybaven jistým vhledem do poměrů v Komorní filharmonii Pardubice, Moravské filharmonii Olomouc či rozměrnější Janáčkově filharmonií Ostrava jsem poslední dobou směl nahlédnout pod pokličku dění ve dvou zajímavých, svého druhu netypických seskupeních. Čím se vymykají?

 

005

 

Kromě Prahy, která je – i se svým Symfonickým orchestrem hlavního města či Pražskou komorní filharmonií Prague Philharmonia – jakýmsi státem ve státě, má Česká republika třináct krajů. Jenom tři z nich nedisponují svým vlastním „symfoňákem“. Logicky Středočeský kraj, z něhož je za pražskými tělesy co by kamenem dohodil. Dále pak Liberecký s filharmoniky z nedalekých Teplic. A nepřekvapivě Vysočina, která je snad ze všech polistopadových krajů nejnepřirozenějším „slepencem“ – z doby svého rozhlasového působení si pamatuji, jak těžké tam bylo najít cílovou posluchačskou skupinu, neboť lidé z Jihlavy, Třebíče či Havlíčkova Brodu žijí odlišnými radostmi i strastmi.

Existuje u nás zato jeden kraj, který je se svými zhruba třemi stovkami tisíc obyvatel nejméně zalidněný, a co se rozlohy týká, zápolí o poslední příčku právě s Libereckým. Řeč je přirozeně o kraji Karlovarském, který má – na první pohled nesmyslně – navzdory těmto číslům ne jeden, ale hned dva symfonické orchestry. Karlovarský neboli KSO a Západočeský, rozuměj ZSO, se sídlem v Mariánských Lázních. Proč tomu tak je, není však těžké zodpovědět. Obě lázeňská města se pyšní rekordně dlouhou tradicí svých hudebních těles: mariánskolázeňské vzniklo před dvěma staletími a karlovarské je jen o čtrnáct let mladší. Od počátku dodnes je spojuje neodmyslitelné muzicírování na kolonádách. Především se ale mezi naše symfonické orchestry poprávu řadí svými výkony v koncertních prostorách.

 

300

 

Když jsem byl ve středu 14. září 2022 přítomen slavnostnímu zahájení koncertní sezóny KSO ve Společenském sále hotelu Pupp, uvědomil jsem si, jak složitou situací se už léta snaží proklestit toto „bezdomovecké“ těleso. Trefně pojmenoval jednu z řady potíží novopečený šéfdirigent Ondřej Vrabec, když během besedy před koncertem konstatoval, jak nezbytné je přizpůsobovat repertoár jednotlivým místům. „Zde,“ vysvětlil na téma hotelu Pupp, „jsou možná trochu překvapivě varhany, za které dnes večer usedne v samém závěru naše ředitelka Michaela Káčerková. Ale zato tu, pokud vím, není k dispozici křídlo. Jinde je tomu pro změnu přesně naopak...

 

002

 

Navzdory těmto – a jistě i dalším obtížím – se KSO v posledních letech poctivě snaží na sobě a na své úrovni pracovat. Za zmínku stojí jména jako koncertní mistr a první houslista Jakub Sedláček či předchozí šéfdirigent Jan Kučera, za jejichž éry se rozběhlo nezbytné omlazování týmu, doprovázené nejen novou energií a kvalitou, ale i vyšším nasazením. Po Petru Polívkovi, který zabředl do neřešitelných sporů s vedením města, usedla loni v květnu na základě vítězství ve výběrovém řízení do ředitelského křesla varhanice, múzická manažerka a v neposlední řadě šarmantní vyjednavačka Michaela Káčerková. Půl roku po ní, jmenovitě v prosinci 2021, si orchestr do svého čela zvolil hráče na lesní roh, respektovaného v České filharmonii, ovšem i ambiciózního dirigenta Ondřeje Vrabce.

Když se dnes, v den mého inauguračního koncertu, ohlížím zpět,“ uvedl minulý čtvrtek, „nemohu nevzpomenout mého váženého předchůdce Radomila Elišku, který stál v čele Karlovarského symfonického orchestru od roku 1969 dvacet let. Vážil jsem si ho a poznal jsem ho mimo jiné v souvislosti, která tu není doceňována. Byl jsem svého času zrovna na turné s Českou filharmonií v Japonsku, když tam jeden z místních orchestrů dirigoval právě pan Eliška. Šli jsme si to s kolegy poslechnout. Ohlas byl nesmírně vřelý, Japonci ho milovali a uznávali. Dodnes je tam vzpomínán jako člen výsostného klubu nejslavnějších světových dirigentů a nahrávky s jeho výkony jsou stále v kurzu.

 

003

 

Že s Ondřejem Vrabcem vstoupila na dirigentský stupínek v Karlových Varech zkušenost ze spolupráce s takovými veličinami jako John Eliot Gardiner, netřeba připomínat. Ač 14. září otevřeně přiznal nejen v zákulisí, ale i publiku, že je stižen momentální indispozicí v podobě ztuhlé ruky v důsledku bolavé krční páteře, na jeho elegantním výkonu to nebylo znát. Jak Janáčkovo, tak Dvořákovo i Elgarovo dílo provedl se svým orchestrem, pro tuto příležitost posíleným výpomocemi, zkušeně a v lecčem neotřele, objevně. Zdá se, že s Michaelou Káčerkovou, která do koncertní dramaturgie rozumně vstupuje jen při významných událostech, vytvoří Ondřej Vrabec fungující tandem.

Zdravá konkurence se tak nepochybně odráží i na úsilí a výkonech Západočeského symfonického orchestru, který – shodou nevyzpytatelných náhod – už přes rok diriguje jiný špičkový hornista. Radek Baborák. Také s ním a jeho týmem, který bohužel nedávno opustil pro kritickou přepracovanost ředitel Milan Muzikář, jinak fagotista SOČRu, jsem prožil několik večerů počínaje tím inauguračním loni v září přes vánoční až po květnový, kdy ovšem taktovku pohostinsky pozdvihla mladá dirigentka Nikol Kraft. Faktor Baborák zde jasně zapůsobil od první chvíle. Jednak je Radek při nácviku, během zkoušek, docela přísný a může si to dovolit nejen kvůli svému muzikantskému renomé, ale i díky promyšlené koncepci, kterou umí orchestru sdělit a získat jej pro ni. Dalším kladem jeho tamního působení je jméno, které požívá doma i ve světě, což se projevuje ve dvou rovinách. Hudebnice i hudebníky v ZSO žene svou pouhou přítomností až na samou hranici jejich výkonnosti a umu, protože se před ním nechtějí nechat zahanbit. A také jsou vystaveni tvrdé konkurenci hostujících sólistů, jako jsou – namátkou – Dalibor Karvay, Jan Mráček nebo Olga Šroubková, ve které se snaží obstát.

 

200

 

Obě tělesa leccos spojuje. Pořádání festivalů, jako je Dvořákův karlovarský podzim nebo ten Chopinův v Mariánkách, mimochodem snad třetí nejstarší u nás. K němu tam nedávno přidali záslužný počin v podobě hudební přehlídky nazvané Živé pohraničí – Lebendes Grenzland. ZSO má navíc oproti kolegyním a kolegům z Varů velkou výhodu v podobě koncertního sálu, který sídlí v budově pojmenované Casino, protože v době jejího vybudování kohosi trklo, že se podobá slavnému hráčskému eldorádu v Monte Carlu. Karlovarští se snad, doufejme, svého stálého domova někdy dočkají.

 

203

 

Bývám tázán, proč se v rámci kraje tato dvě tělesa nespojí v jedno. Případným inovátorům ale doporučuji velikou obezřetnost. Především by na tom kraj, pod něhož by nové těleso logicky spadalo, nevydělal finančně. Pokud by byl například zrušen orchestr v Mariánských Lázních, odešly by s ním i finance, kterými jeho existenci zaštiťuje město coby zřizovatel. Totéž by přirozeně platilo naopak. Zda by se v plné letní sezóně dařilo jednomu tělesu obhospodařovat kolonádní koncerty v obou lázeňských městech, si netroufám posoudit. Jistěže peněz není a nebude nikdy dost, někdy asi Karlovarští i Mariánskolázeňští sotva drží nos nad vodou. Ale dokud je tato „anomálie“ životaschopná, o čemž myslím není pochyb, radil bych držet se hesla legendárního cirkusáka Humberta: „Dobrý čísla neměnit!

 

Foto: Facebookové stránky orchestrů, Wikipedie

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.