„Jako harfeník a jarmareční zpěvák si za dva týdny vydělal v Karlových Varech dost peněz na to, aby se vypravil do vysněné Itálie.“

„Když pak Gassmanna roku 1763 povolala Vídeň, měl už dost zkušeností, aby se uplatnil jako skladatel baletů i dvorní kapelník; přitom dál komponoval opery.“

„Jeho dílo bývá dodnes provozováno na špičkových evropských pódiích od Berlína po Paříž; nezapomnělo na něj ani jeho rodné město Most.“

Most může člověk přejít, překročit, dokonce ho za sebou spálit. To vše platilo – v přeneseném smyslu slova – pro čin, k němuž se bez velkých okolků rozhodl v pouhých dvanácti letech budoucí skladatel vážných i komických oper uznávaný po celé Evropě. Florian Leopold Gassmann navíc tehdy, psal se rok 1741, opustil nejen své rodinné zázemí, ale dokonce Most s velkým M. Město, které se tehdy ovšem nazývalo spíš Brüx, protože v něm převládal německý živel. Také rodiče Floriana Leopolda tímto jazykem, který od nich převzal, mluvili – otec, pasířský mistr a úspěšný obchodník Johann Heinrich Gassmann a jeho žena Eva Rosina.

Když zjistili, že synek narozený 4. května 1729 má hudební sklony, svěřili ho do péče ředitele kůru v místním kostele Nanebevzetí Panny Marie – ano, v tom skvostu s nádhernou výzdobou empory, který byl v roce 1975 jako jediný zachráněn při likvidaci starého města a zázračně přestěhován. Že se první Gassmannův učitel hudby psal buď Jan Vobořil, anebo – asi častěji – Johann Woborschil, není příliš důležité; mnohem podstatnější bylo, že ho zasvětil nejen do základů hudební teorie, ale také hry na housle či na harfu. Rodiče byli spokojeni, jak to chlapci hezky jde… Navíc prý vynikal jako student prvních ročníků piaristického gymnázia v nedalekém Chomutově. Takže doma panovala spokojenost.

Až padla kosa na kámen. Ve chvíli, kdy otec, oddaný svému řemeslu a chápající hudbu jako příjemný doplněk, vyjevil Florianovi své jednoznačné přání: „Převezmeš po mě dílnu i obchod!“ Synovi, který toužil jen a jen po hudbě, jako by se rozpadl svět. Slovně se otci vzepřel, ale byl smeten. Co teď? Jaké bylo překvapení rodičů, když nazítří zjistili, že chlapec se z domova vytratil bez jediné zmínky kam a na jak dlouho. Že to bude navždy, je nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Zatímco zmateně uvažovali, co učinit, Florian Leopold už byl v Karlových Varech a uměl se jaksepatří otáčet. Jako harfeník a jarmareční zpěvák si za pouhé dva týdny vydělal dost peněz na to, aby se vydal do vysněné Itálie a zaplatil si tam první část výuky. Na další si brzy dokázal opatřit zdroje od různých mecenášů.

Na čas se usadil v Bologni, kde se ho ujal dost možná nejlepší pedagog své doby, zároveň také skladatel a muzikolog, místní františkánský mnich Giovanni Battista Martini (1706–1784). Ne nadarmo s ním bude jednou konzultovat budoucnost svého zázračného dítěte Leopold Mozart; školení se u Martiniho dostalo i Josefu Myslivečkovi. Vyzbrojen solidním vzděláním v kontrapunktu a kompozici, vydal se Florian Leopold Gassmann jižněji. Do Benátek. Právě včas, aby se tam přihlásil do soutěže o nejlepší operu pro nadcházející karnevalovou sezónu roku 1757. Jeho Merope, uvedená v Teatro San Moisè, suverénně zvítězila! A Gassmann město na lagunách oslnil natolik, že po dobu nejméně dalších pěti let ho pověřovali dalšími a dalšími operami pro karnevalový rej.

Nedal se tím ovšem, zdá se, ukolébat. Dál se vzdělával. Naslouchal skladbám svých oblíbenců. Byli čtyři, každý jinak inspirativní. Nejstarší z nich, Johann Adolph Hasse (1699–1783), někdejší žák Scarlattiho či Porpory, nejenže za svůj dlouhý život, strávený především v Itálii, složil nejméně šedesát oper. Stihl se – ještě v Německu – setkat s Johannem Sebastianem Bachem a mnohem později, roku 1771, v Miláně s Wolfgangem Amadeem Mozartem. Čímž jako by překlenul epochu… Neméně si ale Gassmann vážil tvorby Baldassara Galuppiho (1706–1785), benátského průkopníka opery buffa, který napsal oper dokonce kolem stovky. A mezi roky 1766 až 1769 se stal hudebním ředitelem carského chrámu v Petrohradu na pozvání samotné císařovny Kateřiny II., která byla jeho hudbou tak okouzlena, že mu posílala cenné dárky – například zlatou šňupací tabatěrku posázenou diamanty. Stovku oper měl na kontě také třetí Gassmannův vzor, Neapolitán Niccolò Jommelli (1714–1774), jemuž byla – coby skladateli převážně vážných oper – předlohou tvorba Jeana-Philippa Rameaua. V tom se shodoval s místním konkurentem Niccolou Piccinnim (1728–1800), který víc než virtuózním, ale povrchním pěveckým exhibicím přál ve svých dílech obsažnému ději, sborovému zpěvu, početnějším orchestrům a také baletním intermezzům či slovním recitativům.

Vším, čemu naslouchal, Florian Leopold Gassmann umělecky zrál. Sezóna 1758 až 1759 přinesla Benátčanům jeho Gli Uccellatori, Ptáčníky, se zábavným libretem slavného divadelníka Carla Goldoniho, ve které se tři protagonisté – Cecco, Pierotto a Toniolo – víc než o ptactvo zajímají o děvčata; ta jsou ale k mání jen dvě, což rozehrává děj plný intrik a poťouchlostí. Když pak Gassmanna roku 1763 povolala Vídeň, měl už dost zkušeností na to, aby se uplatnil nejen jako skladatel baletů, ale brzy i jako dvorní kapelník, kterého si nesmírně oblíbil čekatel na císařský trůn Josef II. Přitom samozřejmě dál komponoval také opery, i když byl jako autor střídmější; za svůj krátký život, z něhož mu tehdy zbývalo už jen jedenáct let, jich zapsal na konto jednadvacet – čtrnáct z nich buffo, zábavných, vesměs na libreta od Goldoniho. Ve městě na Dunaji, jehož divácký vkus neznal, ovšem Florian Leopold začal opatrně. Operou seria LʼOlimpiade, která měla premiéru 18. října 1764. Ale pak už – mimo jiné – následovalo roku 1769 dílo s lehce matoucím názvem Lʼopera seria, commedia per musica. Míněné jako duchaplná parodie na vážný žánr, někdy zbytečně patetický.

O rok později se Gassmann vrátil na čas do Benátek, kde objevil patnáctiletého sirotka jménem Antonio Salieri. Ihned v něm rozpoznal vzácný talent k hudbě, vzal ho s sebou zpět do Vídně a tam ho předal povolanějším k výuce. Salieri mu tuto laskavost nikdy nezapomněl – po Gassmannově smrti 20. ledna 1774 pečoval o umělecký rozvoj jeho dvou dcer, z nichž mladší se narodila jako pohrobek, a měl lví zásluhu na jejich úspěšných kariérách operních pěvkyň. A ještě za života jejich otce velmi oceňoval počin, kterým Florian Leopold předběhl svoji dobu. Založil Spolek s názvem Tonkünstler-Societät, poskytující podporu vdovám či potomkům zemřelých hudebníků. Stal se jeho viceprezidentem a pro benefiční koncert zkomponoval roku 1772 oratorium Betulia liberata. Kromě toho byl prý také podporovatelem Jana Křtitele Vaňhala.

Majstrštyk, kterým se Gassmann definitivně proslavil v německy mluvících zemích, se ovšem odehrál o dva roky dřív během kuriózního politického „summitu“. Odehrál se totiž kdovíproč v zapadlém Uničově neboli Mährisch Neustadt. K týdennímu jednání, které mělo omezit rostoucí vliv Ruska a rozdělit si Polsko, se tam sešly dvě těžké váhy evropské politiky. Josef II. už jako první muž mocnářství a pruský král Friedrich II. Oba se ale chtěli také bavit. Dva dny proto trvala vojenská přehlídka pod vedením legendárního generála Laudona. A mezitím se na náměstí postavilo dřevěné divadlo, v němž 3. září zazněla Gassmannova opera seria La Contessina, Hraběnka.

Konec skladatelova života se až nepříjemně podobal osudu Josefa Myslivečka. Také Florian Leopold Gassmann se při nehodě během cesty kočárem vážně zranil a na následky onemocnění zemřel. Jeho dílo ale nebylo zapomenuto. Dodnes bývá provozováno na špičkových scénách od Berlína po Paříž. Anebo ve Vídni, kde se na roku 2015 podílel na úspěšné inscenaci Ptáčníků osobitý český tanečník Martin Dvořák. U nás nastudovalo Jihočeské divadlo České Budějovice roku 1994 Gassmannovu operu Kritická noc, jejíž partituru uchovává ve své schwarzenberské hudební sbírce státní oblastní archiv českokrumlovského hradu a zámku. Notový záznam posledního skladatelova díla, Requiem, respektive jeho fragment, se nalézá v muzeu jeho rodného Mostu. Město na svého rodáka nezapomnělo. Jeho jméno nese místní základní umělecká škola a hned vedle nového divadla se vyjímá jeho vkusná busta. Připomíná muže, který výrazně překročil mostecké hranice – a velmi si ho vážil i Wolfgang Amadeus Mozart.

Foto: Wikipedia (ŠJů – CC BY 4.0)