čtvrtek, 01 září 2022 17:53

Martinů v souvislostech (13)
První symfonie osmdesátiletá

Autor:

„Martinů se k naplnění a ovládnutí formy symfonie, vrcholné formy evropské hudby, odhodlal až ve dvaapadesáti.“

„Podmanivý je hudební příběh v pomalé větě, v tryzně odpovídající vznešeným způsobem Kusevického zadání.“

„V jeho symfonismu je zvláštní napětí mezi neoklasickou určitostí a témbrovou proměnlivostí, dialog mezi lidovostí a vysokým uměním, tradicí a novostí...“

 

00001

 

Před osmdesáti lety, první zářijový den roku 1942, dokončil Bohuslav Martinů svou První symfonii. Stalo se tak v Manometu ve státě Massachusetts, na pobřeží moře jižně od Bostonu. Na skladbě pracoval od jara toho roku na několika místech – v Jamaice na předměstí New Yorku, v Middlebury a pak i u jezera Mah-Kee-Nac Lake ve státě Vermont a v Tanglewoodu, tedy Berkshire Music Center, na západě státu Massachusetts. Její podzimní bostonskou premiérou byl definitivně přijat do amerického hudebního života, po uvedení v New Yorku o něco později si v tisku dokonce vysloužil pochvalu jako Smetanův dědic.

Johannes Brahms představil veřejnosti první ze svých symfonií, když mu bylo třiačtyřicet. Zrála v něm navíc neobvykle dlouhou dobu, možná až dvě desetiletí, a pracoval na ní nejméně čtrnáct let. Martinů se k naplnění a ovládnutí formy symfonie, vrcholné formy evropské hudby, odhodlal dokonce až ve dvaapadesáti. Prý si nepřipadal na „tak závažný úkol“ dostatečně připraven – a k opravdovému symfonismu tohoto ražení se dopracoval jen o pár let dřív, v opeře Julietta. Ale v roce 1942, rok poté, co za dramatických okolností jako skutečný uprchlík připlul s manželkou z Lisabonu do New Yorku, dostal od Sergeje Kusevického, dirigentského šéfa v Bostonu, zakázku – na symfonii. Jako další autoři, byl vyzván k napsání skladby v souvislosti s nedávným úmrtím dirigentovy manželky. „Splnilo by se mé nejhlubší přání, kdybyste věnoval svou symfonii památce Natalie Kusevické,“ napsal českému skladateli, s nímž se znal z Paříže. Martinů komponoval svou První rychleji než Brahms, jen několik měsíců, od jara do podzimu roku 1942.

První symfonie nezaměnitelně a nezapomenutelně začíná opalizující plochou, v níž se akord h moll pomalým pohybem vzhůru proměňuje v akord H dur. Toto vstupní téma pronásledovalo Martinů řadu týdnů, než se odhodlal zapudit váhání a odmítání… Nelze přece utvořit téma ze dvou akordů, polemizoval prý sám se sebou. „A přece jsem se nemohl dostat přes ně, až v květnu jsem náhle našel formu a orchestraci, kterou nyní mají, a celá první věta mi najednou vyrostla, jako by byla schována za tímto úvodem,“ vyznal se skladatel.

První věta má chorální charakter, je stavěna z kratších nápěvů a ze sledu gradací, ve kterých je uplatňována především barevná složka výrazu. I v dalších větách jsou nádherná místa. Druhá se staccatovým tématem dává vyniknout rytmice. Podmanivý je hudební příběh v pomalé větě, v tryzně odpovídající vznešeným způsobem Kusevického zadání. Přesvědčivé je rondové finále, plné jednoduchých prvků i ohlasů na moravskou lidovou píseň. Premiéra symfonie v listopadu 1942 v podání Kusevického a Boston Symphony Orchestra byla jedním z největších triumfů Bohuslava Martinů v Americe.

 

00005

 

Symfonie Bohuslava Martinů je krása sama. Je půvabná jako celek a s ničím ji nelze ve zvuku srovnat.“ Výrok z jedné z reflexí premiéry bývá citován, stejně jako vyjádření jiného kritika, že Martinů je „Smetanův dědic“. A je pravda, že tak významné dílo, které zaznělo v sousedství Beethovenovy Eroicy, pomohlo skladateli, že byl – jeho vlastními slovy – „…jaksi definitivně přijat do amerického hudebního života…“.

V sále Bostonského symfonického orchestru a pod taktovkou Kusevického měl 1. prosince 1944 premiéru také Bartókův Koncert pro orchestr. Brzy po válce pak mimo jiné Coplandova 3. symfonie, Bernsteinova Symfonie Věk úzkosti nebo Messiaenova Symfonie Turangalila... V Bostonu měla za řízení tohoto umělce premiéru v roce 1945 i Třetí symfonie Bohuslava Martinů, kterou napsal bez objednávky, jako výraz vděku. A v roce 1955 ve stejné síni dirigoval Charles Munch, se kterým se také znali už z Paříže, první provedení famózních Symfonických fantazií, tedy Šesté symfonie.

 

00006

 

Martinů začal v Americe komponovat novou hudbu – epickou, plastickou, citově zbarvenou, přehlednou. V New Yorku, respektive na nejrůznějších místech letních pobytů na východním pobřeží, zkomponoval řadu svých nejlepších a nejzásadnějších děl. Pět dalších symfonií. Památník Lidicím, který premiéroval Arthur Rodzinski s Newyorskou filharmonií v Carnegie Hall 28. října 1943. Variace na Rossiniho téma, Madrigalovou sonátu, Koncert pro dva klavíry, Druhý houslový koncert, Písničky na jednu stránku, Klavírní kvintet č. 2., Druhý violoncellový koncert, Toccatu e due canzoni, Šestý a Sedmý smyčcový kvartet, Třetí klavírní koncert a Třetí violoncellovou sonátu, klarinetovou a trubkovou sonatinu, Sinfoniettu La Jolla, Rapsodii-koncert pro violu a orchestr, Inkantace… a také opery Čím lidí žijí a Ženitba…Zůstal do roku 1953, pak se tam z Evropy vrátil ještě v roce 1956.

 

00004

 

Světoběžníkem nebyl Bohuslav Martinů dobrovolně, ale úplně nedobrovolně se jím nestal. Do Paříže odešel v roce 1923 z vlastního rozhodnutí. Za hudbou, za podněty, s touhou po rozšíření obzorů, která se mu bohatě naplnila. Když se po druhé světové válce, během čtrnácti let života, které mu zbyly, nedokázal vrátit do vlasti, byl už pasivním účastníkem událostí. Stal se obětí rozdělení světa, na dlouhé roky nesmiřitelně rozpolceného na Východ a Západ. Ale už i cesta do amerického válečného exilu byla předtím vynucena okolnostmi. Prchal z Evropy před nacisty, protože se z Francie nevrátil do určeného data do Protektorátu.

I když manžele Martinů vítal v Americe dokonce československý konzul a předcházela mu výborná pověst i nějaké nedávné skladby, i když už tam od 17. prosince 1940 byl Rudolf Firkušný, kterému se podařilo dostat z Marseille dřív, a i když tam byla ještě řada dalších lidí, kteří mu přáli, skladateli bylo jasné, že bude muset obhájit své místo především novou tvorbou… Následovaly však týdny a měsíce aklimatizace, jen postupné pronikání do newyorské společnosti a hudebních kruhů, klopotné učení se řeči a pouze pomalé získávání vnitřního klidu pro tvůrčí práci. V Americe už byla řada evropských hudebních tvůrců. Béla Bartók, Paul Hindemith, Darius Milhaud, Arnold Schönberg, Igor Stravinskij, Kurt Weill, Erich Wolfgang Korngold, Ernst Křenek… Všichni tam potřebovali uspět a někteří z nich měli už z Evropy silnější pověst. Nakonec se však i Bohuslavu Martinů podařilo získat dobrou pozici…

 

00007

 

Symfonie Bohuslava Martinů pokrývají válečná léta i léta bezprostředně po ní. Z odstupu se jimi zařadil mezi nejvýznamnější symfoniky dvacátého století. V jeho symfonismu je zvláštní napětí mezi neoklasickou určitostí a témbrovou proměnlivostí, dialog mezi lidovostí a vysokým uměním, tradicí a novostí...

V Praze zazněla První symfonie na prvním ročníku festivalu Pražské jaro v květnu1946. Provedl ji Charles Munch s Českou filharmonií.

 

0008

 

Prvním tuzemským dirigentem, který odvážně a s velkým osobním vkladem natočil všech šest symfonií Bohuslava Martinů, byl Václav Neumann – šéfdirigent České filharmonie, překvapivě první, kdo na desky pořídil s jedním orchestrem všechny Dvořákovy symfonie, první, kdo v Československu vizionářsky zkompletoval Mahlerovy symfonie. Od Martinů na LP deskách nejprve vyšla Druhá a Šestá symfonie, potom společně v dvojdeskovém albu Třetí, Čtvrtá a Pátá a nakonec po odmlce První spolu s Invencemi. Natáčení první várky se uskutečnilo v Rudolfinu v letech 1976 a 1977, dvojalbum vznikalo 1977 a 1978 a v roce 1979 vyšla První symfonie, natočená však už roku 1976. Analogové, zvukově vynikající snímky během let získaly řadu zahraničních ocenění. Grand Prix National du Disque de l'Académie du Disque Francais byla jen jednou z mnoha. V symfoniích v té době ještě jen postupně osvojovaného autora přinesl Neumann s filharmoniky přesvědčivě usazený pohled na neslýchanou velkolepost přelévajících se harmonií, na mix prostých melodií a synkop, na dráždivou rozkročenost mezi neoimpresionistickými barvami a neoklasickými obrysy.

První symfonii dokončil Martinů před osmdesáti lety v Manometu, kde mu manželé Ondříčkovi propůjčili domek v lesním prostředí, kousek od moře, kam mohl chodit pozorovat tuleně. Houslista Emanuel Ondříček, s nímž se znal ještě z Kozlova na Vysočině z dávných návštěv u Ely Švabinské, první ženy malíře Maxe Švabinského, působil tehdy v Americe už dlouhé roky. Proslul tam nikoli jako bratr slavnějšího Františka Ondříčka, ale jako známý bostonský pedagog. Bohuslava Martinů pomáhal uvádět do amerického hudebního života. A malý domek manželům pomohl sehnat na jiném místě východního pobřeží i o rok dřív, pro letní pobyt v jejich prvním roce exilu.

 

00003

 

Foto: Petr Veber, Flickr - Mary Shields, archiv KlasikyPlus, Wikipedia

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.