„Ropkovy varhanní hodinky, konané při bohoslužbách, přinášely neopakovatelné duchovní zážitky. Věděla o nich celá kulturní Praha a byly navštěvovány stovkami lidí. V době normalizace byly pro mnohé i určitou formou protestu proti tehdejšímu režimu.“

„Byla to osobní iniciativa tehdejšího ředitele Václava Holzknechta, který se vahou své osobnosti zasadil, aby varhaník hrající v kostele mohl zároveň vyučovat na konzervatoři.“

„Do koncertního programu zařadil Tůma i Ropkovu Strahovskou improvizaci – v roce 1983 dokomponovanou Mozartovu improvizaci, kterou jako torzo při jeho návštěvě Strahovského kláštera v roce 1787 zapsal varhaník Norbert Lehmann.“

Šestačtyřicet let byl varhaníkem v bazilice svatého Jakuba v Praze na Starém Městě Jiří Ropek, od jehož narození uplynulo 1. července sto let. Založil v kostele veřejností oblíbené a navštěvované varhanní hodinky, byl úspěšným koncertním hráčem vystupujícím i v zahraničí, stejně jako jeho někdejší učitel Bedřich Antonín Wiedermann také komponoval a po dvě desetiletí vyučoval na Pražské konzervatoři. Jaroslav Tůma má dnes na 27. mezinárodním varhanním festivalu ve stejném chrámu recitál, který je Poctou Jiřímu Ropkovi.

Jaroslav Tůma na festivalu, které pořádá Svatojakubské Audite organum, zahraje skladby vztahující se k Johannu Sebastianu Bachovi, a to Bachovo memento od Charlese-Mairi Widora, část z Šesti fug na B-A-C-H Roberta Schumanna a Passacaglii quasi toccata na B-A-C-H od Miloše Sokoly. Je to logické, Tůma se Bachově hudbě věnuje soustavně. V letech 1991 až 1993 v Praze postupně zahrál jeho varhanní tvorbu v jedenadvaceti koncertních programech a v roce 2020 pořídil v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře v Příbrami audiovizuální záznam provedení jeho kompletního varhanního díla. Do koncertního programu však zařadil i Mozartovu Fantazii f moll a Ropkovu Strahovskou improvizaci – v roce 1983 dokomponovanou Mozartovu improvizaci, kterou jako torzo při jeho návštěvě Strahovského kláštera v roce 1787 zapsal varhaník Norbert Lehmann, tamní premonstrát…

Ropkovu tvorbu připomene na festivalu u sv. Jakuba, jehož program je rozvržen na čtvrteční podvečery mezi 4. srpnem a 22. září, i varhaník Jan Kalfus, a to 15. září.

Jiří Ropek (1922-2005) byl jedním z nejvýznamnějších českých varhaníků 20. století. Chrámová hudba u sv. Jakuba v Praze na Starém Městě byla i v dobách komunistické diktatury pojmem: a to díky tamnímu sboru a orchestru, které vedl a řídil Josef Hercl, a souběžně i díky Jiřímu Ropkovi. Na největší pražské varhany pořádal týden co týden “varhanní půlhodinky”, konané v rámci bohoslužeb, které se staly v dobách komunismu vůbec jedinou možností poslechu chrámové varhanní hudby v metropoli. Přinášely neopakovatelné duchovní zážitky, věděla o nich celá kulturní Praha a byly navštěvovány stovkami lidí. V době normalizace byly pro mnohé i určitou formou protestu proti tehdejšímu režimu… Jiří Ropek ostatně hrál u Jakuba i první koncert v kostele, povolený v hlavním městě v roce 1965 po sedmnácti letech zákazů.

Varhanní hru začal Jiří Ropek studovat po maturitě na gymnáziu ve válečném roce 1941. Na Pražské konzervatoři se stal žákem tehdejšího významného pedagoga Bedřicha Antonína Wiedermanna, u kterého pak pokračoval i na nově založené Akademii múzických umění. Zároveň studoval hudební vědu, kterou však z politických důvodů nedokončil. Brzy pak u sv. Jakuba přebral po Wiedermannovi nejen místo varhaníka, ale na čtyři další desetiletí i jeho nedělní veřejná vystoupení.

Skromný a nenápadný svou povahou, vytvořil si vlastní osobitý interpretační styl. Obdivoval francouzskou romantickou a soudobou varhanní hudbu, kterou často hrával, ale blízký mu byl i neobarokní styl Paula Hindemitha. Zároveň byl věrným interpretem skladeb svého učitele. Koncertoval také v zahraničí, zejména ve Velké Británii, kde se stal mimo jiné vůbec prvním varhaníkem vystupujícím v londýnské síni Royal Festival Hall. V roce 1968 pak Jiří Ropek zahajoval kulturní část olympiády v Mexiku.

Po dobu dvaceti let také vyučoval hru na varhany na Pražské konzervatoři. Byla to osobní iniciativa tehdejšího ředitele Václava Holzknechta, který se vahou své osobnosti zasadil, aby varhaník hrající v kostele mohl zároveň vyučovat na konzervatoři, což v tehdejší době nebylo vůbec samozřejmé. Jeho absolventi si ze školy odnášeli poznatek, že hudba není jen úzký obor: vštípil jim vědomí souvislostí s výtvarným uměním, literaturou a kulturou vůbec. Ropkovi někdejší žáci nepůsobí zdaleka jen jako varhaníci, ale je mezi nimi skladatel jazzové hudby, skladatel muzikálů, filmový scenárista, katolický kněz a dokonce i ministr.

Od padesátých let se Ropek současně věnoval komponování. Je v tom vidět nepopiratelný vliv B. A. Wiedermanna. Kombinace varhanního virtuosa a skladatele, jak ji Wiedermann i jeho nejznámější žák praktikovali, ze současného hudebního života stále víc mizí, napsal o Ropkovi varhaník Jan Hora… Celoživotní obdiv ke gregoriánskému chorálu a latinskému jazyku dal vzniknout řadě skladeb pro varhany sólo i v kombinaci s nástroji a vokálním dílům duchovního charakteru. Patrně nejhranější Ropkovou kompozicí je varhanní skladba z roku 1956 nazvaná Variace na Victimae Paschali Laudes.

Radioservis letos vydal CD z rozhlasových snímků Ropkových interpretací vlastních skladeb, záznam z roku 1968. Znějí tam Sonáta pro hoboj a varhany, Introdukce a fuga pro trubku a varhany a Invokace pro trubku a varhany. Vedle toho i Koncertní fantazie na chorál k sv. Václavu od Josefa Kličky, Organum Pragense Miloše Vacka a Alleluja od varhaníka Simona Prestona.

Bazilika sv. Jakuba je jedním z nejznámějších pražských chrámů. Každý, kdo překročí práh vzácného portálu, užasne nad překrásnou velebností vnitřku s bohatě zdobnými klenbami a také nad jedinečným barokním varhanním prospektem na západním kůru.

Varhany tam postavil Abrahám Stark z Lokte (1659-1709). Dokončil je roku 1705 jako dvoumanuálový nástroj s pedálem, 26 rejstříky, mechanickou trakturou, krátkou spodní oktávou a hracím stolem zabudovaným ve varhanní skříni. První přestavba se uskutečnila roku 1754, k dalším dispozičním změnám, za nimiž stál pražský varhanář Karel Vocelka, došlo v 19. století. Romantizační proces pak završila roku 1906 varhanářská firma Rejna−Černý. V tomto stavu přežily stále ještě v podstatě barokní varhany následné třicetileté období, kdy řada cenných historických nástrojů podlehla neuvážené likvidaci.

Z iniciativy Bedřicha Antonína Wiedermanna rozsáhlá renovace interiéru sv. Jakuba zahrnula i Starkovy varhany. V letech druhé světové války se výsledkem práce kutnohorského varhanářského závodu Jana Tučka staly velké třímanuálové elektropneumatické varhany se 75 rejstříky, se zachováním všech dosavadních barokních hlasů. Zvukový charakter starého nástroje zanikl, vznikl zvukově barevný romantický nástroj s jasným příklonem k francouzským varhanám. Další kompromisní přestavba, pod vlivem varhaníka Jiřího Reinbergera, přišla v roce 1956. Koncem 70. let byl však stav varhan takřka havarijní. Koncem roku 1982 tak vznikly varhany se čtyřmi manuály, 95 rejstříky a 8277 znějícími píšťalami, uváděné jako největší nejen v Praze, ale v celé České republice. Svou dispozicí podle svatojakubské varhanice Ireny Chřibkové, pořadatelky festivalu, splňují požadavky širokého varhanního repertoáru doby romantické a soudobé, ale nevylučují ani kvalitní interpretaci barokních autorů. V posledních letech se podařila modernizace hracího stolu. Ale je zřejmé, že bude nezbytná větší rekonstrukce svatojakubských varhan.

Foto: archiv KlasikyPlus