„Charles Burney ve svém často citovaném hudebním cestopisu styl Františka Bendy popsal jako jeho vlastní, vytvořený podle vzoru, který by měl studovat každý instrumentalista, totiž podle zpěvu.“

„V roce 1774 přišel zlom. Jiří Antonín Benda se seznámil s melodramem Pygmalion s textem od Jeana-Jacquese Rousseaua a s hudbou Antona Schweitzera.“

„Médea je téma samo o sobě silné, hrůzné. I ve výrazně idyličtější podobě, kterou mu nutně dodává hudba ze sedmdesátých let osmnáctého století, vyznívá dostatečně naléhavě, psychologicky vyhroceně, osudově.“

Češi ve Vídni, to je poslední dobou v tuzemském hudebním životě časté slovní spojení. Nebyli však sami. Češi byli také ve větším počtu přítomni v Mannheimu a v dalších městech dnešního Německa. Včetně Berlína a Postupimi, kde vynikla rodina Bendů. Jeden z jejích příslušníků, Jiří Antonín, jehož komickou operu či singspiel Vesnický trh zpřítomnila letos o prázdninách v Praze a ve Valticích Musica florea, je zajímavým autorem. Přinejmenším díky svým melodramům, ale určitě i kvůli operám a další hudbě. Autorem dosud málo uváděným. Narodil se v Benátkách nad Jizerou před třemi sty lety, posledního června 1722.

V devadesátých letech dvacátého století se s Pražským komorním orchestrem v tuzemsku i v zahraničí opakovaně objevoval dirigent Christian Benda. Mělo se tehdy za to, a sám to říkal, že je potomkem českého rodu Bendů, původem z Benátek na Jizerou; muzikantského rodu, který se proslavil v osmnáctém století v německy hovořícím prostředí, především na pruském královském dvoře v Berlíně a Postupimi. Christian Benda, syn švýcarského pianisty Jeana Sebastiana Bendy (1926-2003), narozený v Brazílii, diriguje a působí také jako sólový violoncellista. Faktem však podle relevantních zdrojů je, že se v jeho případě příbuznost týká jiné hudební dynastie Bendů, doložitelné od devatenáctého století dodnes; podle všeho jde o potomky Friederiky Löwensteinové a Jeana Bendixe Bendy narozeného na konci 18. století v Prusku.

Zajímavá a nesporná je však jiná přízeň. Letošní jubilant Jiří Antonín Benda (1722-1795) má totiž společné předky s jiným českým muzikantským rodem, rodinou Brixiů. Konkrétně tak, že jeho jen o deset let mladší vrstevník František Xaver Brixi, kapelník pražské katedrály sv. Víta a významný skladatel, byl synem proslulého pražského varhaníka Šimona Brixiho a Barbory rozené Fialkové, dcery měšťana z Benátek nad Jizerou. Naopak matkou Jiřího Antonína Bendy byla Dorota rozená Brixiová.

Bendův starší bratr František, ve snaze získat lepší zajištění, utekl z nábožensky nesvobodných Čech. Z Benátek nad Jizerou definitivně do Varšavy, pak působil v kapele saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Objevil se v Drážďanech a roku 1733 vstoupil jako hudebník do služeb pruského korunního prince Friedricha. Po jeho nástupu na královský trůn přesídlil do Postupimi, kde měli protestanští pruští králové letní sídlo a kde v rozsáhlém parku nechali v letech 1745 až 1747 postavit rokokový zámek Sanssouci. A právě Friedrich II. umožnil během slezských válek vyvázání Bendových rodičů a sourozenců z poddanství a jejich přesídlení z Čech do Postupimi. Pozadím bylo pruské vítězství v bitvě u Chotusic v Čechách, které tehdy donutilo Marii Terezii uzavřít příměří a přistoupit na nevýhodný mír, kterým ztratila Kladsko a téměř celé Slezsko. V roce 1742 se tak dvacetiletý Jiří Antonín Benda dostal do královských služeb.

Má to i náboženský kontext. Otec obou Bendů, benátecký muzikant a řemeslník, představitel tkalcovského cechu, byl písmák – patřil za doby nesvobody a protireformace mezi tajné evangelíky, kteří si zakázanou víru předávali po celou pobělohorskou dobu z generace na generaci. Z lidí stejného okruhu ostatně na území dnešní berlínské čtvrti Neukölln, tehdy v obci Rixdorf, vznikla česká protestantská osada. Měla od roku 1737 souvislost se společenstvím Jednoty bratrské, obnovené hrabětem Zinzendorfem v Herrnhutu nedaleko Žitavy. Obyvatel českého původu v ní byly řádově stovky.

Bratři Bendové se u dvora zcela jistě znali s Carlem Philippem Emanuelem Bachem, druhým nejstarším synem Johanna Sebastiana, narozeným v roce 1714 ve Výmaru, kmotřencem Georga Philippa Telemanna, otcova přítele. Telemann byl v letech 1720 až 1767 hudebním ředitelem pěti hlavních evangelických chrámů v Hamburku. Právě po něm tamní funkce pro dvě poslední desetiletí života Carl Philipp Emanuel převzal. Předtím ale působil bezmála třicet let v Berlíně a Postupimi. Právě tam, když v roce 1738 získal místo cembalisty v kapele pozdějšího pruského krále Fridricha II., se s konečnou platností rozhodl věnovat výhradně hudbě a ne právům.

Od houslisty a skladatele Františka Bendy se dochovalo na sto šedesát různých sonát, z toho deset s flétnou. Charles Burney ve svém často citovaném hudebním cestopisu Bendův styl popsal jako jeho vlastní, vytvořený prý podle vzoru, který by měl studovat každý instrumentalista, totiž podle zpěvu.

Jiří Antonín Benda působil nejprve pod dohledem bratra Františka v kapele Friedricha II. Stal se protestantem, oslovily ho osvícenské ideje. Od roku 1750 působil potom jako dvorní kapelník v Gotě. V roce 1778 odtamtud podal výpověď, pokoušel se o stálá místa v Berlíně, Hamburku, Mannheimu a Vídni… Po neúspěchu se o rok později vrátil do Gothy, kde se ale už spíše než kompozici věnoval filozofii a korespondenci s přáteli. Podnikal také cesty po Evropě, během nichž dohlížel na provádění svých děl.

V Gotě složil tři italské opery, ale bližší mu byl německý singspiel, který poskytoval víc prostoru textu. A v roce 1774 přišel zlom. Seznámil se s melodramem Pygmalion s textem od Jeana-Jacquese Rousseaua a s hudbou Antona Schweitzera. Spojení hudby s dramatickým uměním činoherců Bendu zaujalo natolik, že se rozhodl tento koncept rozvést. A tak zkomponoval, ještě v tom roce, Ariadnu na Naxu na text německého dramatika Johanna Christiana Brandese. A o rok později pak vznikla Medea, pro kterou si vybral text svého častého libretisty Friedricha Wilhelma Gottera. Je tak právem považován za jednoho ze skutečných zakladatelů žánru koncertního melodramu, ke kterému později podstatné slovo řekli Carl Maria von Weber, Robert Schumann, Franz Liszt a Zdeněk Fibich a nakonec ještě Arnold Schönberg.

Obě Bendova díla jsou stará zhruba dvě stě padesát let. Na hudbě je to na jednu stranu v jejích výrazových možnostech samozřejmě znát, ale dramatická a estetická koncepce je přesto plně funkční. Obě se ujala jako žánrové prototypy – Ariadna jako lyrický monolog a Medea jako její dramatičtější protějšek.

Česká filharmonie zařadila do abonentních koncertů v uplynulé sezóně, právě díky třístému výročí Bendova narození, melodram Médea… O koncertě jsme psali v článku Česká filharmonie v osmnáctém století. Kdy jindy zdůvodnit a nabídnout program tak hodně přesahující obvyklé rámce symfonických večerů?! A že z nich skutečně vybočil. Dvořákova síň se ponořila do šera, orchestr s dirigentem Tomášem Netopilem převzal služebnou úlohu divadelního tělesa a pódium v celé šířce ovládla svým hlasem, gesty a dramatickým patosem slov herečka Zuzana Stivínová, hrající a deklamující emotivní monolog – zpověď zhrzené ženy, která se rozhodne pomstít za mužovu nevěru strašlivým způsobem: zavraždí jejich společné děti… Sólistka učinila z Dvořákovy síně divadelní sál, fascinované publikum nekompromisně vtáhla do výjevu a už nepustila.

Médea, ať v antickém, nebo drásavě expresionistickém hávu, je téma samo o sobě silné, hrůzné. I ve výrazně idyličtější podobě, kterou mu nutně dodává hudba ze sedmdesátých let osmnáctého století, vyznívá dostatečně naléhavě, psychologicky vyhroceně, osudově. Bendova hudba má samozřejmě své stylové hranice. Skladatel vtělil do radikálního žánru nového hudebního dramatu, tehdy moderně postaveného na střídání hudby a mluveného slova, maximum možného výrazu. Přesto jde o poměrně krotké motivy, úryvky, zaužívané postupy, možná i floskule, o nedlouhé, nekonečně řazené hudební výroky a náznaky, které ovšem získávají dramatickou účinnost v důrazech a nárazech, v ústupech zpět a nových výpadech, v zjihnutích a zamyšleních… Tedy v poměrně příkrém střídání afektů. V duchu uměřeného klasicistního slohu exponuje orchestrální linka očekávatelné motivy a témata, nachází více méně typické akordické spoje. Napovídá a doříkává. Tím, že někam směřuje, znázorňuje v ději také svého druhu interpunkci: buď nástroje naznačují otevřenost pro pokračování slov, nebo je naopak uzavírají, když dospějí k tonálnímu centru. Hudba se neustále odmlčuje a dává prostor slovu, bez kterého by byla jen úryvkovitá; a slovo každou chvíli nechává prostor hudbě, bez níž by nemělo takovou dramatickou sílu, jakou s ní získává. Netopilovo provedení bylo plné energie, invence, fantazie i emocí.

Pojem Češi ve Vídni zachycuje skutečnost, že do metropole mocnářství odešlo v osmnáctém století z českých zemí za lepším uplatněním mnoho hudebníků, přičemž podrobněji ze setrvačnosti už dlouhá desetiletí zmiňujeme jen několik z nich. A tak teď konečně můžeme rozeznívat a natáčet jejich hudbu v širším kontextu, můžeme znovu objevovat ty další. Opravdu ale nebyli sami. Soustředěnou novodobou novou pozornost by zrovna tak zasluhovali například mannheimští… i Češi v Berlíně. Tedy Bendové.

———–

Víte, že…

…. Bendovu Ariadnu na Naxu i Medeu prý velmi oceňoval Wolfgang Amadeus Mozart, pro kterého šlo o současnou hudbu…?

… Jiří Antonín Benda byl, podobně jako třeba Mozart, svobodným zednářem..?

Foto: Wikipedia (Jwaller – CC BY-SA 4.0), Petr Kadlec, Fb Christiana Bendy