„Na program zahajovacího koncertu byla zařazena – nikoli poprvé v dějinách festivalu – jedna z ikonických skladeb klasické hudby 20. století.“

„Jak Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, tak Český filharmonický sbor Brno podaly v Kroměříži soustředěný výkon; s akustickými poměry v podlouhlém a vysokém skleníku Květné zahrady neboli Libosadu se vyrovnali Tereza Mátlová, Martin Šrejma i Jiří Rajniš.“

„Budoucnost možná přinese další setkání s Orffem, kterého tu už dirigovali Jakub Hrůša, Tomáš Hanus či Tomáš Netopil. A letos František Macek.“

Festival Hudba v zahradách a zámku Kroměříž letos zahájila v pátek 17. června kantáta Carmina Burana Carla Orffa. Pod taktovkou Františka Macka vystoupili Tereza Mátlová, Martin Šrejma, Jiří Rajniš a Český filharmonický sbor Brno připravený Michaelem Dvořákem, to vše za doprovodu Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín.

Olomoučtí biskupové rádi vyráželi na léto jižním směrem. Necelých padesát kilometrů do Kroměříže, kde vznikla v 17. století – tehdy ještě za hradbami města – Květná zahrada. Zvaná původně Libosad a dodnes oslňující svým uspořádáním i výzdobou natolik, že byla roku 1998 zařazena na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO.

Jen o čtyři roky později se v tamním Skleníku, kam se – kromě několika palem – vejde několik stovek diváků, uskutečnil péčí čerstvě založeného místního spolku Art Collegium 2002 zahajovací koncert prvního ročníku festivalu, příhodně nazvaného Hudba v zahradách a zámku města Kroměříž. Na programu byly Slovanské tance Antonína Dvořáka a Filharmonii Bohuslava Martinů dirigoval místní patriot Tomáš Netopil. O rok později zde Smetanovu Mou vlast provedla Moravská filharmonie Olomouc pod taktovkou nedávno zemřelého Stanislava Macury; později zde zněly například árie z italských oper (2009), Musorgského Obrázky z výstavy (2010), Mahlerova Symfonie č. 1 D dur „Titan“ (2015) a mnoho dalších skladeb.

Na program zahajovacího koncertu třiadvacátého ročníku byla 17. června 2022 zařazena – nikoli poprvé v dějinách festivalu – jedna z ikonických skladeb klasické hudby 20. století. Carmina Burana skladatele a pedagoga Carla Orffa. A protože kontext je pro mě vším, dovolte mi příběh této kantáty letmo připomenout. Začíná rokem 1803, kdy byl v bavorském klášteře benediktinů objeven soubor středověké poezie, obsahující písně od mravoličných až po oplzlé. Jejich dávná němčina, starofrancouzština či latina a hlavně jejich směs zvaná makarónština zaujala bavorského filologa Johanna Andrease Schmellera, který v roce 1847 vydal – už pod názvem Carmina Burana – odborně komentovanou sbírku. Nepříliš čtenou. Až v roce 1932 na ni v mnichovském antikvariátu narazil Carl Orff. Právě obdivoval Stravinského Svěcení jara s jeho až pohanskou syrovostí. A řekl si: „Tohle je námět, který mi umožní totéž!“

Proto mám rád u této kantáty provedení, které se nebojí kontrastů a zní břeskně, aby se vypjaté pasáže vzápětí kompenzovaly ponorem do duchovní roviny díla, oscilujícího mezi – obrazně řečeno – mší a putykou, nebem a předpeklím. Třiatřicetiletý dirigent František Macek uchopil spolu s o pět let mladším sbormistrem Michaelem Dvořákem skladbu v tomto duchu. Macek, rodinně ukotvený v Kroměříži, ale po studiích v Praze či Stockholmu žijící s francouzskou manželkou ve Vídni, prokázal v nastudování „pečlivost“, za kterou jej chválil Manfred Honeck, jehož mistrovské kurzy – podobně jako u Bernarda Haitinka či Daniela Gattiho – Macek absolvoval. Nepředvádí se publiku, ale komunikuje s objemným aparátem symfonického tělesa a pěveckého sboru.

Jak Filharmonie Bohuslava Martinů, tak Český filharmonický sbor Brno podaly v Kroměříži soustředěný výkon, když sbormistr Dvořák se v rámci koncertu včlenil mezi své kolegyně a kolegy jako zpěvák. Že je brněnský sbor špičkou svého oboru, netřeba zdůrazňovat; můžeme být však hrdí na to, že naše nevelká země má řadu regionálních symfonických těles na kvalitní úrovni. Čtu-li o tom, že kultura zřejmě přijde ve státním rozpočtu na rok 2023 o nezanedbatelnou částku, mohu snad chápat ekonomické souvislosti, ale zároveň se mi na mysl vrací (snad pravdivý) Churchillův výrok k jeho ministrům, hledajícím na podzim 1939 peníze na válku především ve škrtech v kulturní sféře: „Vážení, pokud zničíme kulturu, za co budeme bojovat?“

V souvislosti s pěveckým trojlístkem si přeji zmínit skutečnost, jakou si divák neuvědomuje. Snadno získá pocit, že čím objemnější je umělcův výkon na pódiu, tím snadněji se dopustí chyb a karambolů. Pravý opak však bývá pravdou. Mnohem nebezpečnější je pro interpreta vystoupení, koncert, ve kterém de facto většinu času čeká, než na něj přijde řada, zatímco hudba plyne. Ostatní – hudebnice, hudebníci, sboristky, sboristé – jsou rozehřátí, v plném tempu, zatímco sólista musí náhle vstát a na krátké časové ploše bez zaváhání předvést, co v něm je. To není snadné, navíc je-li výrobním nástrojem hlas, kdykoli poťouchle připravený na zradu…

Všichni tři, kteří se – po různých změnách v obsazení – ujali v kroměřížském provedení sólových partů, prošli tímto křtem ohněm bez ztráty kytičky. Když zkušený (a právě proto neokázalý) Martin Šrejma vypustil do prostoru laser svého tenoru, člověku až zamrazilo. Barytonista Jiří Rajniš zřetelně vyzrává jako člověk a potažmo jako umělec: že zvládl rozdivočelé pasáže Orffova díla, nepřekvapí, zato uhranul křehkostí v tišších – a hlasově vyšších – meditativních momentech. Pochválit se sluší též operně školený, muzikálovými mikrofony nezkažený soprán Terezy Mátlové, znějící tu naléhavě a jindy zdrženlivě. Samosebou, že akustické poměry ve Skleníku, podlouhlém a vysokém, se nevyrovnají koncertnímu sálu. Za přitažlivost prostředí se platí daň. Ale jak Mátlová, tak Rajniš a Šrejma se s ní uměli vyrovnat.

Orffův majstrštyk si svou premiéru odbyl 8. června 1937 ve Frankfurtu. Kritici vesměs nejásali; nadšeni zprvu nebyli ani vládnoucí nacisté, neboť každá totalitní moc, veskrze pokrytecká, se navenek tváří puritánsky. Až postupně si uvědomili, že živočišnost kantáty Carmina Burana může být použita – zneužita – jako hudební vyjádření návratu ke kořenům silné, odolné, vítězné rasy. Orff se ocitl na oficiálním piedestalu. A za to zaplatil. Když si náckové přišli v únoru 1943 pro psychologa Kurta Hubera, který mu pomohl písně do skladby utřídit, nevyslyšel prosbu jeho ženy o pomoc. Jen přihlížel, jak byl jeho přítel, zakladatel odbojové skupiny Bílá růže, o pět měsíců později popraven. Což lze, budiž, pochopit. Ostudněji působí jeho lež z roku 1945, kdy americkým vyšetřovatelům tvrdil, že Bílou růži založil on sám, čímž si vydobyl občanskou očistu. Poté napsal mrtvému omluvný dopis; následně se oženil s ostře levicovou novinářkou, která kandidovala za Zelené na prezidentku. To už je ale jiný příběh na jiný článek…

Kroměřížský festival Hudba v zahradách a zámku pokračuje až do 20. července dalšími čtyřmi večery, mezi jinými koncertním provedením Dvořákovy Rusalky. Budou-li hlediště tak plná a pozorná jako při tomto koncertu, kdy by pověstný špendlík bylo slyšet upadnout, mohou se jeho pořadatelé – město, spolek Art Collegium 2002 a řada dalších včetně mecenášů – už teď těšit na další léto. A návštěvníci si naplánovat pobyt v půvabném městě, okořeněný hudbou. Budoucnost možná přinese další setkání s Orffem, kterého tu už dirigovali Jakub Hrůša, Tomáš Hanus či Tomáš Netopil. A letos František Macek.

Foto: Miroslav Pilát