„V době příprav nového baletního díla pro brněnské divadlo Martinů nebyl v divadelním prostředí naprostým nováčkem.“

„Byl toho názoru, že opera jako žánr nemá ve své klasické podobě budoucnost.“

„Počtem původních premiér a celkově hodnotným uměleckým nastudováním skladatelových jevištních kompozic, které si považoval i on sám, nemá brněnské divadlo v celosvětovém měřítku obdoby.“

I když Bohuslav Martinů v Brně nikdy nežil ani pracovně nepůsobil, patřilo Brno mezi místa, kde bylo skladatelovo dílo – často poprvé vůbec – pravidelně uváděno. V tomto ohledu vynikalo zejména Národní (později Zemské) divadlo v Brně, které si zakládalo na dramaturgii akcentující mimo jiné díla soudobých skladatelů. V čele zájmu byla samozřejmě především scénická tvorba Leoše Janáčka, nicméně protože vedení divadla hledalo nové zajímavé skladatelské osobnosti, dostal v roce 1925 příležitost poprvé i Bohuslav Martinů.

Skladatel žil tehdy druhým rokem ve Francii, kam původně vycestoval za studiem. Ve francouzské metropoli měl možnost slyšet skladby tehdejších skladatelských velikánů: Clauda Debussyho, Maurice Ravela a zejména Igora Stravinského. Jejich díla se stala inspirací pro Martinů ranou jevištní tvorbu, balety Noc (1914), Stín (1916) a Istar (1921), z nichž pouze poslední byl přijat k provozování v pražském Národním divadle.

V době příprav nového baletního díla pro brněnské divadlo už tedy Martinů nebyl v divadelním prostředí naprostým nováčkem. Autor se nechal inspirovat starou indickou pohádkou o chytrých myškách a balet nazval Kdo je na světě nejmocnější. Není známo, kdo přesně inicioval uvedení nového baletu právě v Brně, ale je velmi pravděpodobné, že to nebyl sám skladatel. Ten totiž k Brnu neměl žádné konkrétní vazby, naopak celý život inklinoval k Praze, kterou miloval už od dob svých studijních let. Koneckonců i všechny tři předchozí baletní tituly nabízel opakovaně – i přes počáteční nezdar – právě do Prahy. Můžeme ale vyslovit domněnku, že zájem o Martinů jevištní tvorbu vyšel od dramaturga a režiséra brněnského divadla Oty Zítka, který měl nesmírně široký kulturní rozhled a nebál se experimentů. Koneckonců on sám pak také režíroval tři nově vzniklá Martinů jevištní díla.

Balet Kdo je na světě nemocnější měl premiéru 31. ledna 1925 a při premiéře byl uveden společně s operou Osvalda Chlubny Síla touhy. Ne nezajímavý je fakt, že později byl balet několikrát uveden i s Janáčkovou Liškou Bystrouškou – důvodem tohoto spojení byl pravděpodobně svět zvířátek, přítomný v obou dílech. A dochovala se i půvabná vzpomínka pianisty Rudolfa Firkušného, jehož jako malého chlapce Janáček osobně na toto představení vzal. Dokládá mimo jiné rozdílnost výtvarné stránky obou děl po jejich inscenačním propojení: „Janáčkovi tehdy seděli na takové pohovce vzadu, já s nimi. No a jak tak hrajou, tak Janáček najednou vyskočí a povídá: ‚Jak to, že ten kohout má lepší kostým než ten můj?‘ (…) Poněvadž ten kohout u Martinů byl takovej naparáděnej a ten u Janáčka takovej chudáček.“

Na základě odezvy baletu Kdo je na světě nejmocnější se Martinů s brněnským divadlem dohodl na kompozici dalších scénických titulů, které pak byly uvedeny v roce 1928: baletu Vzpoura (premiéra 11. 2. 1928) a opery Voják a tanečnice (premiéra 5. 5. 1928). Balet Vzpoura, který vypráví příběh o vzpouře tónů proti falešné hudbě, pravděpodobně scénicky nezaujal dle očekávání: dobové kritiky dílu vytýkaly některé obsahové nelogičnosti, dojem z premiéry byl navíc pokažen nekvalitními technickými vstupy „rozhlasového vysílání“ na scéně. Nicméně publikum se evidentně dobře bavilo. Z novinových článků vyplývá, že na vtipy a vložené muzikantské narážky reagovalo salvami smíchu a odlehčená nálada panovala evidentně i mezi muzikanty samými. Dokládá to mimo jiné tužkou vepsaný „doplněk“ názvu baletu v hráčském partu prvních houslí: Vzpoura členů národního divadla v Brně.

Voják a tanečnice byl prvním skladatelovým dílem operním. Tak jak v budoucnu ještě mnohokráte, pojal Martinů svou operní prvotinu osobitě. Dílo je úpravou Plautovy komedie Lišák Pseudolus (libretistou byl Jan Löwenbach, který hru napsal pod pseudonymem J. L. Budín) a v podobě jakési operní revue zde míchal starý antický děj se současností. Výtvarníkem inscenace byl architekt Bohumil Babánek, který vytvořil kouzelnou a vtipnou podívanou. Díky dochovaným návrhům kostýmů můžeme ocenit promyšlenou linii tvořenou současně antickými i soudobými prvky, často s výraznými prvky nadsázky. Kupříkladu pracovní profesi titulní postavy, tanečnice Fenicie, hned na první pohled dokládá její obleček, střihem nápadně připomínající kostým typický pro postavu Labutě z nejslavnějšího baletu všech dob; navíc je ale zdobený bordurou v geometrických liniích antického údobí. Pánské prvky antického oděvu jsou evidentní zejména u kostýmu senátora Bambuly, který je oděn do tógy, karikované obrovským břichem, závěsným šperkem ve tvaru čuníka a vykukujícíma holýma nohama. Vojáka a tanečnici pro brněnskou původní premiéru nastudoval tehdejší šéf opery dirigent František Neumann, režijně se jí ujal zmiňovaný Ota Zítek.

Další jevištní dílo Martinů zaznělo až po pěti letech. I když by se možná mohlo zdát, že se Bohuslav Martinů po provedení opery Voják a tanečnice tvorbou pro jeviště odmlčel, opak je pravdou. V mezičase zkomponoval hned čtyři balety (Motýl, který dupal, Podivuhodný let, Natáčí se, Šach králi) a tři operní díla (dadaistické opery Slzy nože, Tři přání, Den dobročinnosti). Bohužel se ale za svého života nedočkal uvedení ani jednoho z nich.

Chronologicky následující scénické dílo Bohuslav Martinů zadal k provedení pražskému Národnímu divadlu, ale i tak má ve výčtu pro Brno významných inscenací své důležité místo. Nazval je Špalíček jako upomínku na dávnou praxi vyvazování malých, ale obsáhlých knih – špalíčků, které v sobě zahrnovaly soubory lidových příběhů a také různých, často kramářských písní. O uvedení premiéry Špalíčku v pražském Národním divadle Martinů velmi stál, ale komunikace s ředitelstvím divadla vázla, nebyl vyjasněn termín premiéry a ke spolupráci byl vyzván jiný výtvarník, než si autor přál. Skladatel byl v období příprav natolik nespokojen, že začal zvažovat zadání baletu do Brna. Nakonec nastala ojedinělá situace, kdy balet Špalíček zazněl na obou divadelních scénách téměř současně, respektive v rozmezí pouhých dvou měsíců: v Praze 19. 9. 1933 a v Brně 25. 11. 1933. A i když v korespondenci Martinů popisoval pražské představení jako velmi zdařilé, neodpustil si ve vyjádření pro novinový článek otištěný v den brněnské premiéry malé rýpnutí: „O brněnském divadle se vyslovuje naprosto pochvalně, zejména proto, že na výpravu tohoto českého díla věnovalo nejenom mnohem větší náklad, ale ‚Špalíčku‘ věnovalo i více péče než divadlo v Praze. Stejně s vděkem kvituje, že premiéra byla výhodně termínována, na střed sezony. Co jej nejvíce příjemně překvapuje, je, že na všech spolupracovnících je pozorovati příkladný zájem na dobrém provedení a úspěchu věci. Podle dosavadních zkoušek soudí, že brněnské provedení bude mu jako autoru i divadelnímu obecenstvu lépe vyhovovati než provedení pražské.“

Na brněnské inscenaci poprvé spolupracoval výtvarník František Muzika, o kterého Martinů velmi stál už pro pražské uvedení. Nalezl v něm geniálního spolupracovníka, který dokázal výtvarně – avantgardně, a přitom současně nesmírně poeticky – zhmotnit skladatelovy představy. Jejich spolupráce pokračovala po Špalíčku i v následných brněnských inscenacích Her o Marii (1935), Divadla za branou (1936) a vygradovala v legendární pražské inscenaci Julietty (1938). A z doby příprav brněnského Špalíčku se zrodilo i umělecké přátelství s primadonou Zorou Šemberovou, hlavní představitelkou části Svatební košile. Ta na spolupráci dlouho vzpomínala a skladateli věnovala několik svých portrétních fotografií.

Nově avizovaná opera, Hry o Marii, byla o tři roky později v Brně připravována s nadstandardní péčí. Oproti předchozím (provedeným i neprovedeným) dílům v ní Martinů opouští prostředí hudebních i námětových experimentů a obrací k lidovým podnětům, zde konkrétně ke středověkým miráklům. Skladatel sám dílo úmyslně neoznačoval jako operu, ale jen jako „hry“, neboť byl toho názoru, že opera jako žánr nemá ve své klasické podobě budoucnost. Premiéra byla v Brně naplánována na 23. 2. 1935 a předem byla očekávána velká událost. Svědčí o tom nejen péče, která byla inscenaci věnována (hudební nastudování Antonín Balatka, režie Rudolf Walter, scéna a kostýmy zmíněný František Muzika), ale i nebývalá propagace: před premiérou se skladatelem vyšly hned dva rozhovory, Martinů navíc pro časopis Divadelní list Národního divadla v Brně napsal velmi podrobný čtyřstránkový komentář k dílu, který pod názvem O divadle středověku vyšel přesně týden před premiérou, a podrobný rozbor z pera skladatele vyšel také v časopise Tempo. A kladné hodnocení přinesla i dobová kritika: „Všude je vidět, že tuto hudbu psal někdo, kdo dokonale ovládá své řemeslo, má nápad i obratnost, schopnost lehce nahozeného a přece přiléhavého výrazu, který víc napovídá než podrobně vykládá, že však ji zejména psal někdo, kdo má skvělý smysl pro divadlo a jeho zvláštní požadavky.“

Po Špalíčku a Hrách o Marii přišel Bohuslav Martinů v roce 1936 s třetím titulem komponovaným v duchu lidových her, operou Divadlo za branou. Stejně jako už víckrát ani zde nezůstal u jednoho stylu a propojil v díle celou řadu různorodých prvků: balet, zpěvy, pantomimu. Skladatel chtěl navázat na historii oblíbených putovních divadel a sám k tomu uvedl: „Co jest vlastně divadlo za branou? Nic jiného, než divadlo, scéna na trhu, na jarmarku, za městem, kam večer všichni obyvatelé se jdou pobavit. Tedy vlastně jakési kočovné divadlo.“ A protože za typické pouliční divadlo léta platila proslulá italská commedia dell’arte, použil skladatel do svého díla i její typizované postavy – Colombinu, Harlekýna a Pierota a k nim do kontrastu přidal postavy českého venkova: Katušku, Ponocného, Starostu či Bábu-zaříkávačku. Nastudování opery v brněnském divadle připadlo na 20. září 1936, inscenační tým byl téměř stejný jako v případě Her o Marii (dirigent Antonín Balatka, režie Rudolf Walter, choreografie Ivo Váňa Psota, scéna a kostýmy František Muzika).

Divadlo za branou bylo poslední jevištní prací, kterou brněnská opera v době života Bohuslava Martinů v původní – tedy světové premiéře připravila. Z jevištní produkce následovala ještě Julietta, inscenovaná ovšem v Praze. Další příležitosti znemožnil politický vývoj, druhá světová válka a skladatelovo přesídlení do USA. A i když už za jeho života v Brně nebyla uvedena žádná další nová inscenace, zůstává faktem, že počtem původních premiér a celkově hodnotným uměleckým nastudováním skladatelových jevištních kompozic, které si považoval i on sám, nemá brněnské divadlo v celosvětovém měřítku obdoby.

Foto: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce, Divadelní archiv ND Brno, Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea