středa, 04 květen 2022 11:44

Až na konec světa (3)
Neznámý bratranec známého spisovatele.
Dirigent, klavírista a hudební pedagog Fritz Zweig

Autor:

„Olomoucký rodák sice svůj život rovněž zasvětil umění, ale namísto literatury se věnoval hudbě; jeho působivá kariéra v Evropě i zámoří stojí za prozkoumání.“

„Fritz Zweig v Berlíně na sklonku dvacátých a počátkem třicátých let prožíval úspěšné, ale především podnětné období v Krollově opeře.“

„Navzdory komunikačním potížím ve stáří pilně vyučoval. Jeho nejvýznamnějším žákem se stal Lawrence Foster, v současné době šéfdirigent Symfonického orchestru polského veřejnoprávního rozhlasu.“

 

007

Fritz Zweig s Bohuslavem Martinů a Germaine Leroux 

 

Třetí díl seriálu „Až na konec světa“ se věnuje Fritzi Zweigovi – dirigentu, klavíristovi a pedagogovi. Rodáku z Olomouce, který se vlivem svého nadání i historických událostí, neboť byl židovského původu, prosadil nejen v Evropě, ale nakonec i v zámoří. Zde také jako téměř jedenadevadesátiletý roku 1984 zemřel.

Kdo by, alespoň povrchně, neznal spisovatele Stefana Zweiga? Vídeňského syna moravských Židů. Spisovatele, romanopisce, překladatele, dramatika, esejistu, novináře… Freudova přítele, který prožil zásadní obrat – klidně se dá říct prozření – během první světové války. Když vypukla, zveřejnil list s názvem Přátelům v cizině: „...za války,“ napsal, „musím dát přednost kolektivu před jedincem, vlastenectví před přáteli...“ Do tří let mluvil jinak. Nejen na stránkách svého biblického dramatu Jeremiáš, ale i ve společném prohlášení s Romainem Rollandem o tom, že konflikt je „nehumánní“. Před nacismem později autor životopisných románů o Marii Antoinettě či Marii Stuartovně, ale i eseje o Otokaru Březinovi uprchl do Brazílie. Ani tam se ale nevyrovnal se zprávami o ničení kulturních hodnot a 23. února 1942 spáchal sebevraždu. „Historie, ta nemá kdy na spravedlnost,“ posteskl si nedlouho předtím příznačně trpkým bonmotem.

 

104

Stefan Zweig

 

Stefan Zweig, ročník 1881, měl dva bratrance. Bližšího, jménem Egon Hostovský, mladšího o sedmadvacet let, jehož román Žhář získal roku 1937 československou Státní cenu. A vzdálenějšího, jímž byl olomoucký rodák Fritz Zweig, narozený 8. září 1893. Svůj život sice rovněž zasvětil umění, ale místo literatury se věnoval hudbě a navždycky zůstal ve stínu mnohem známějšího spisovatele. Přesto však byla Fritzova kariéra dirigenta, klavíristy a hudebního pedagoga v Evropě i v zámoří působivá. A rozhodně stojí za prozkoumání i zaznamenání. Škoda, že za tímto zajímavým příslušníkem uměleckého rodu Zweigů – patřil k němu i dramatik Max – jako by se u nás zavřela voda. Možná, že bezmála čtyřicet let po jeho smrti, která jej zastihla 28. února 1984 v Los Angeles, nastal vhodný čas to alespoň jedním článkem trochu napravit. Navíc je opravdu o čem psát…

Hudební nadání prý Fritz projevoval od raného dětství. Stal se vynikajícím pianistou a židovskou komunitu v Olomouci, jinak koncem 19. století převážně německé a jen trochu české, udivoval podáním ukázek z duchovního díla Johanna Sebastiana Bacha v místní synagoze. Olomouc mu také poskytla první vzdělání – absolvoval tam německou základní školu a poté reálku. Maturoval roku 1910, oddaný hudbě do té míry, že ihned poté odcestoval do Vídně, kde se stal soukromým žákem slavného Arnolda Schoenberga. A když se mistr atonality rozhodl o dva roky později přesídlit do Berlína, Fritz Zweig jej oddaně následoval. Aniž by tehdy tušil, jak významným místem pro jeho umělecký rozvoj se později toto velkoměsto stane.

 

80

Fritz Zweig

 

Mezitím ovšem zasáhla první světová válka. Fritz byl odveden do rakousko-uherské armády, nasazen nejprve do bojů na Haliči a později – už jako důstojník dělostřelectva – v Dolomitech, kde prožil (a naštěstí přežil) nekonečné přetahování o územní zisky na frontě. Ty tam byly vzpomínky na nadějný předválečný vzestup. Už v necelých dvaceti se totiž roku 1913 stal – na Schoenbergovo doporučení – v Mannheimu asistentem dirigenta jménem Artur Bodanzky. Dnes rovněž zapomenutého, ačkoli se po studiu pod vedením Alexandra Zemlinského uplatnil jako specialista na opery Richarda Wagnera, v nichž ani jako Žid neshledával nic závadného. A po přesunu z Rakouska do Ameriky to byl právě Bodanzky, kdo dirigoval na Štědrý večer 1920 poslední vystoupení Enrica Carusa v Metropolitní opeře… „Jestlipak,“ špital si možná Fritz přikrčený v horských zákopech, „se ještě dočkám toho, abych šel v jeho stopách?“ Jako obvykle totiž o sobě pochyboval. Charakterizován citátem bratrance Stefana: „Člověk nemá vždy věřit tomu, co by chtěl, aby byla pravda...

Následující léta ale snům Fritze Zweiga přitakávala. Jeho dirigentská dráha nabírala postupně vítr do plachet. V roce 1921 vystřídal Ericha Kleibera jako hudební ředitel v operním domě. Sice jen v oblastním Wuppertalu, přesto to však byl nadějný start. Však také netrvalo ani dva roky, když si jej do Berlína vyreklamoval jiný z budoucích velikánů taktovky. Bruno Walter. Napřed jej svým vlivem umístil do budovy tehdejší Městské opery ve čtvrti Charlottenburg, aby jej následně poctil nabídkou na spolupráci v berlínské Státní opeře. Hvězdné chvíle ve městě nad Sprévou ovšem pro Fritze Zweiga nastaly v jiném, svého druhu kultovním, ba pro soudobou hudbu ikonickém prostředí. Jmenovalo se Krollova opera.

 

103

Bruno Walter diriguje Concertgebouw Orchestra

 

Tou dobou – jmenovitě roku 1924 – už byl mladý dirigent ženatým mužem. Za manželku si vybral ovdovělou, o pět let starší německou sopranistku Mathildu Klaru Jonas, známou pod uměleckým jménem Tilly de Garmo. Její výkony na pódiích v Berlíně, v Barceloně a později též v Nové německé opeře v Praze byly kladně kvitovány – a za svůj předlouhý život, neboť se dožila sto dvou let, ještě stihla za mořem spolupracovat s dirigentem Charlesem Munchem a školit pěvkyni Marilyn Horne. Spolu s manželem se jí totiž doslova na poslední chvíli, dva dny před obsazením Paříže německou armádou, podařilo 12. června 1940 uprchnout za moře. Ale nepředbíhejme.

Vždyť Fritz Zweig v Berlíně na sklonku dvacátých a počátkem třicátých let minulého století přece prožíval úspěšné, ale především podnětné období. Po boku osobností jako Otto Klemperer či Alexander Zemlinsky se totiž aktivně podílel na cenném příběhu zdejší Krollovy opery, založené roku 1851. Ač pojmenována po majiteli restaurací, nestala se – jak by se dalo očekávat – místem lehčí, řekněme operetní zábavy. Právě naopak. Tady, v Krollově opeře, sídlící prakticky naproti parlamentní budově Reichstag, se dramaturgie za dob tolerantní Výmarské republiky cíleně zaměřovala na soudobá díla soudobých autorů. Zněl tu Richard Strauss, Paul Hindemith, Igor Stravinskij a taky náš Leoš Janáček. Nepřekvapí, že Adolf Hitler měl na osazenstvo Krollovy opery spadeno. A na budovu samotnou zálusk. Varováním spisovatele Stefana Zweiga, že „pravdu je možné šířit, ale nikoli vnucovat“ či že „cenzura je rodnou sestrou každé diktatury“, se vysmíval. A osud, či spíš dějinné drama přelomového roku 1933 mu hrálo do karet.

 

102

Krollova opera (1930)

 

Necelý měsíc poté, co se 30. ledna stal říšským kancléřem, Reichstag vyhořel. „Co jej přestěhovat naproti?“ napadlo čalouníka s knírkem. Dosáhl svého – a zabil tím dvě mouchy jednou ranou. Získal pro „svůj“ parlament nové působiště. A vyhnal z něj nenáviděné zástupce zvrhlého umění, "entartete Kunst", navíc v nejednom případě „podlidi“ židovské národnosti. Koncem druhé světové války byla někdejší Krollova opera silně poškozena spojeneckým bombardováním. A roku 1951, přesně sto let po začátku svého oslnivého operního příběhu, šla k zemi.

Co lidem jako Fritz Zweig po roce 1933 zbývalo? Toulal se s taktovkou v pouzdře napříč Evropou. Sice hostoval v prestižních domech, namátkou v pařížské Opéra Comique nebo v londýnské Covent Garden, také v Moskvě a v Leningradu, ale všude jako ahasver bez stálého domova. Až mu Paul Eger, ředitel Nového německého divadla v Praze v letech 1932 až 1938, nabídl – alespoň na čas – stálé působiště. Zweig zde zakotvil po boku významného dirigenta Georga Szella. A zapsal se do dějin této scény například tím, že 28. května 1935 dirigoval první provedení první Stravinského opery Slavík na našem území. Ještě než 15. března 1939 vpadlo do Prahy německé vojsko, se Zweig se ženou Tilly pakoval směr Paříž. A jak už bylo zmíněno, o rok a čtvrt později přesídlili do Spojených států amerických.

Nastala poslední, sice velmi dlouhá, ale velmi nesnadná kapitola Zweigova devadesátiletého života. Po krátkém newyorském intermezzu přesídlil s manželkou na západní pobřeží, do Los Angeles. Chystal se opět dirigovat, chtěl se aktivně účastnit tamního hudebního života. Jenže zdraví a možná i lékařská nedbalost byly proti. Objevily se problémy v dirigentově hrtanu. Při banálním rentgenu se přihodilo cosi nežádoucího a Fritz Zweig místo toho, aby nastoupil léčbu, bojoval několik měsíců o holý život. Ten sice svou vůlí zachránil, svoji uměleckou kariéru však nikoli. Naštěstí nebyl z těch, co hodí flintu do žita a prosedí zbytek života doma. Navzdory komunikačním potížím pilně vyučoval. Jeho nejvýznamnějším americkým žákem se stal potomek rumunských přistěhovalců Lawrence Foster, ročník 1941. V současné době, ač pokročilého věku, šéfdirigent Symfonického orchestru polského veřejnoprávního rozhlasu.

 

101

 

Náš někdejší krajan Fritz Zweig, kterému tleskaly čelné operní domy světa, se do Olomouce už nikdy nepodíval. Místní Židovská obec, jakkoli titěrná, se na slavné rodáky snaží upozorňovat umísťováním takzvaných stolpersteine, kamenů zmizelých, do dlažby před domy, kde dotyční kdysi bydleli. Fritzův jsem zatím neobjevil… Snad příště? Vždyť přece, slovy bratrance Stefana, „člověk může uniknout všem, jenom ne sobě samému.“

 

Foto: Wikipedia, NOSPR, archiv Centra Bohuslava Martinů v Poličce 

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.