„Osmou symfonii veřejnosti poprvé představil v září 1910 v Mnichově – a byla to vlastně jediná příležitost, kdy byl plně uznán jako skladatel.“

„Ve Vídni a v Mnichově připravoval premiéru Osmé symfonie s jasným postojem, který ho jako dirigenta provázel po celý život, že ´nebude tolerovat žádné umělecké lajdáctví´.“

„V Praze zazněla poprvé 20. března 1912 za řízení Alexandera Zemlinského.“

Dva roky po mnichovské premiéře, v březnu 1912, zazněla i v Praze Mahlerova Osmá symfonie, zvaná Symfonie tisíců. Dělí nás od té koncertní události sto deset let. Výlučné dílo za tu dobu na pódiích, ani na těch pražských, nezdomácnělo. Nejen pro enormní nároky na velikost interpretačního aparátu, ale asi i pro svou velikášskou monumentalitu a možná i pro texty z druhého dílu Goethova Fausta, jejichž filozofující poselství nemá pro posluchače takovou bezprostřední emotivní sílu jako Mahlerovy písňové texty nebo chorál v jeho Druhé symfonii.

Osmou symfonii psal Gustav Mahler, ostatně jako vždy, v létě, o divadelních prázdninách. Bylo to v roce 1906 na jihu Rakouska v Maierniggu u Wörthersee, kde měl svou vilu a nad ní, na samotě v lese, domek, ve kterém komponoval. Naskicoval tehdy podstatnou část skladby. O rok později ji tam dokončil. S premiérou nespěchal. Nejprve přišla na řadu Sedmá, uvedená poprvé roku 1908, a to jako jediná z jeho symfonií v Praze. Pak komponoval Píseň o zemi a později, když už působil v Metropolitní opeře v New Yorku, symfonii Devátou. Ani Píseň o zemi, ani svou poslední dokončenou symfonii nikdy neslyšel. Nestihl to. Zemřel na jaře 1911, nebylo mu ještě ani jedenapadesát.

Osmou symfonii veřejnosti poprvé představil v září 1910 v Mnichově – a byla to vlastně jediná příležitost, kdy byl skutečně a plně uznán jako skladatel. Koncertu, který Mahler sám dirigoval, se v hale pro tři tisíce posluchačů tehdy zúčastnilo 858 zpěváků a orchestr o 170 členech. Takže opravdu tisícovka umělců.

Mahlerova Osmá symfonie Es dur, Symphonie der Tausend, česky zvaná Symfonie tisíců, začíná výrazným motivem, starokřesťanským svatodušním latinským hymnem Veni Creator Spiritus – Přijď Duchu Stvořiteli. Zpívaným. I když ne tak stručným, tak přesto v deseti tónech motivem skoro tak výrazným jako úvod Beethovenovy Osudové symfonie. V podobném duchu, když pak ve druhém dílu zhudebňuje závěrečnou scénu z Goethova Fausta, jednoho z vrcholů německé literatury, se nese symfonie vlastně celá – a vstupní motiv ji v okamžiku kdy je Faust spasen, impozantně uzavírá.

„Právě jsem dokončil svoji Osmou. Je to největší věc, kterou jsem dosud udělal. A tak zvláštní obsahem i formou, že se o tom ani nedá psát. Představte si, že se rozezvučí a rozezní vesmír. Nejsou to už lidské hlasy, nýbrž kroužící planety a slunce,“ napsal v jednom dopise. Symfonie vznikala ve zvláštním tvůrčím rozpoložení. Mahler přijel v červnu 1906 na prázdniny… a když šel druhý den do svého domku s pevným přesvědčením, že se o těchto prázdninách konečně pořádně vylenoší, podle jeho vlastních slov ho při vstupu do staré známé pracovny „popadl Spiritus Creator“, tedy Duch Stvořitel, „a cloumal jím a bičoval ho po osm týdnů, dokud nebylo největší dílo hotovo…“ Některé okamžiky ho utvrzovaly v tom, že se při komponování stává nástrojem vyšších sil a že koná jakýsi mystický akt…, píše v mahlerovské monografii Henry-Louis de La Grange.

Již samo koncertní uvedení Mahlerovy Osmé bývá jedinečnou událostí, která se zdaleka neopakuje moc často. Na pódiu bývá přes dvě stovky sborových zpěváků a osm pěveckých sólistů, tedy dvojnásobek oproti běžnému vokálně-symfonickému repertoáru. Také mahlerovské obsazení orchestru vyžaduje všechny síly, které jsou k dispozici. Není to však od autora nikdy samoúčelné – a není tomu tak ani v případě této nejneskladnější a nejextravagantnější Mahlerovy symfonie, symfonie kantátové, vymykající se všemu, co bylo před ní napsáno. Přestože jde o dílo, na které je možné pohlížet jako na poněkud velikášské, může se dirigentovi podařit udržet celek pohromadě a přitom velké plochy rozčlenit a činit stále zajímavými. Může se povést vystihnout potřebné detaily i komplexní náladu a pocit v druhém dílu a udržet i v něm vokální složku tak, že neprodukuje plochý hluk, ale je stále ve službě typického mahlerovského symfonismu. A navíc: Symfonie tisíců – nebo snad správně podle němčiny „Symfonie tisíce“? – má přece i krásně ztišené pozdně romantické partie.

Ve stejné době komponoval Maurice Ravel Dafnise a Chloe, Debussy Klavírní Preludia, Ralph Vaughan Williams Fantazii na téma Thomase Tallise a Stravinskij Petrušku a Ptáka Ohniváka. V roce 1909 měla premiéru Straussova Elektra a o dva roky později Růžový kavalír. V roce 1911 vzniklo také Bartókovo Allegro barbaro a Prokofjevův 1. klavírní koncert, v roce 1913 pak Stravinského Svěcení jara. Josef Suk napsal v roce 1906 smuteční symfonii Asrael a v letech 1907 až 1909 hudební báseň Pohádka léta. V roce 1912 začal pracovat na Zrání. Vítězslav Novák roku 1910 dokončil klavírní verzi básně Pan. A Josef Bohuslav Foerster, který se s Mahlerem přátelil od konce devadesátých let, kdy oba působili v Hamburku, kolem roku 1910 ve Vídni píše Dechový kvintet a První houslový koncert…

Skladatel a dirigent Gustav Mahler patří nerozlučně především k Vídni, nicméně prvních patnáct let jeho života je spojeno s Českomoravskou vrchovinou a několik životních epizod také s Prahou.

Ocitl se tam už v roce 1871, kdy ho jako jedenáctiletého poslali na gymnázium. Bydlel v Celetné ulici u Grünfeldových, jejichž oba synové chodili na konzervatoř. Měl se u nich také vzdělávat ve hře na klavír. Na gymnáziu mu to ale nešlo a otec ho hned v březnu 1872 vzal zpět do Jihlavy.

Podruhé Mahler spojil svůj život s Prahou během dvanácti měsíců mezi srpnem 1885 a červencem 1886. To už byl profesionálním hudebníkem a měl kapelnické angažmá u Královského zemského německého divadla, které hrálo ve Stavovském divadle. Bydlel v té době v hotelu Modrá hvězda Na příkopech, potom v domě U zlatého kola v Rytířské ulici 24 a pak v domě Modrá růže v Dlouhé 18. Traduje se anekdota, že býval častým hostem nevěstince, respektive salonu „s dámskou obsluhou“ v Kamzíkové ulici na Starém Městě. Ovšem prý proto, že ho tamní klavírista nechával hrát tak dlouho, jak chtěl, třeba do rána. Ve svém bytě čelil totiž zákazu domácích.

Pak už Mahler Prahu jen navštěvoval. V roce 1888 dirigoval tamní premiéru opery Tři Pintové, kterou připravil z nedokončeného rukopisu Carla Marii von Webera. O deset let později řídil v Novém německém divadle svou První symfonii. Další rok na závěr festivalu Wagnerových oper Beethovenovu Devátou symfonii. V roce 1904 dirigoval na koncertě divadla svou Třetí symfonii a v roce 1908 nejen zahajovací koncert abonentního cyklu v rámci Jubilejní výstavy obchodní a průmyslové komory, konané na výstavišti v Holešovicích, ale pak 19. září také na závěrečném koncertě cyklu světovou premiéru své Sedmé symfonie.

Mahler se narodil ve vesnickém hostinci v Kalištích nedaleko Humpolce v německy hovořící židovské rodině, která se o několik měsíců později přestěhovala do Jihlavy. Tam pak jeho otec úspěšně rozvíjel živnost související s pálením a prodejem kořalky a likérů i s obchodováním s dalším zbožím. V Jihlavě Mahler maturoval na německém gymnáziu. Jak se rozvíjel jeho hudební talent, měl také v městském divadle a ve velkém sále hotelu Czap postupně řadu veřejných vystoupení. Ve Vídni studoval pak v druhé polovině sedmdesátých let na konzervatoři a na univerzitní filozofické fakultě. Během dalších sedmnácti roků vystřídal mnoho různých kapelnických angažmá, mimo jiné v Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze, Lipsku, Budapešti a Hamburku. Do Vídně se vrátil, když v roce 1897 získal na tu dobu místo s asi největší možnou hudební prestiží v monarchii – stal se šéfdirigentem a ředitelem Dvorní opery. Byl jím celých deset let. Poslední etapu svého nedlouhého života strávil potom v New Yorku, kde dirigoval představení v Metropolitní opeře a filharmonické koncerty.

Právě tehdy, o prázdninách roku 1910, konečně připravoval premiéru Osmé symfonie. Ve Vídni a v Mnichově, s jasným postojem, který ho jako dirigenta provázel po celý život, že „nebude tolerovat žádné umělecké lajdáctví“. V září v Mnichově bylo potom provedení skutečným životním triumfem. Jeho žena Alma byla v té sobě už sice zamilovaná do Waltera Gropia, ale dosvědčila atmosféru koncertu slovy „…Mahler, tento božský démon, zde ovládl obrovské masy hudby, aby se staly zdroji světla…“ Podle zpráv v tisku se klaněl skoro půl hodiny.

Na jaře 1911 skladatel po další sezóně v Americe, už těžce nemocný, brzy po návratu do Vídně zemřel. Není vyloučeno, že Smrt v Benátkách, kterou Thomas Mann psal o rok později, měla jako předobraz Mahlera, i když Gustav Aschenbach, hlavní postava novely, je spisovatelem. Na premiéře Osmé symfonie a na následné večeři Thomas Mann, stejně jako dlouhá řada středoevropských umělců, byl a o Mahlerovi se vyjádřil ve smyslu, že „…vyjadřuje umění naší doby v jeho nejhlubší a nejposvátnější podobě…“ a že „…poprvé v životě měl pocit, že se setkává s nefalšovaným velikánem…“

Během tří dalších let se Osmá symfonie dávala po Evropě snad dvacetkrát. Americká premiéra se odehrála v roce 1916 ve Filadelfii zásluhou Leopolda Stokowského. Vídeňská ovšem teprve v roce 1918 a britská dokonce až v roce 1930. V Amsterdamu uvedl už v roce 1920 Willem Mengelberg všechny Mahlerovy dokončené symfonie. Osmá byla však tehdy v tomto srovnání přece jen shledána „silnější v efektu než ve významu a čistší v hlasech než v citech“.

V Praze zazněla poprvé 20. března 1912 za řízení Alexandera Zemlinského, v té době první sezónu hudebního ředitele Nového německého divadla.

Foto: Wikipedia (volná díla a Jiří Sedláček)