„Zahraniční činnost pro mne byla významná především tím, že to byla příležitost prohlubovat si repertoár. Přivážel jsem tam samozřejmě hodně české hudby, ale snažil jsem se, aby to mělo určitou vyrovnanost, abych nebyl jenom dirigent české hudby, ale uváděl hudbu z celého světa.“

„Za socialismu jsem byl – jako ostatně všichni čeští kumštýři, to jinak nešlo – zastupován státní agenturou Pragokoncert. Po revoluci jsem tu spolupráci okamžitě vypověděl, protože už jsem v té době měl zahraniční agenty a mohl s nimi jednat přímo.“

„Se spoluprací s Wrayem Armstrongem jsem velmi spokojený, je to takový harmonický vztah. Na začátku jsme si řekli, že musíme hlídat, aby ten vztah profesionální nenarušoval ten vztah přátelský, aby to zůstalo oddělené. To se podařilo splnit.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do sesbíraného materiálu dává nyní postupně nahlížet. V dnešním dílu poprvé zveřejňuje jednu ze vzpomínek, které pro něj Jiří Bělohlávek namlouval na diktafon. Týká se zahraničních hostování a agentur, které ho zastupovaly.

Zahraniční působení Jiřího Bělohlávka jsem ve své fotoknize A Life in Pictures – Život v obrazech zpracoval statisticky, dokumentoval v mnoha programech i plakátech a požádal také Jiřího, zda by mi orientačně namluvil body, které by si zasloužily naší pozdější detailnější pozornosti. K té už, bohužel, nikdy nedošlo, a tak v tomto seriálu rozdělím téma do dvou dílů: stránek své knihy a Jiřího diktafonové nahrávky doplněné četnými dokumenty. Začnu samozřejmě Jiřím.

*******

Od svých profesionálních začátků jsem, naštěstí, dostával příležitosti v cizině. Zpočátku to bylo zejména v Německé demokratické republice: v Drážďanech to byly oba místní orchestry, Philharmonie i Staatskapelle, v Lipsku Gewandhaus a v Berlíně jak Deutches tak Berliner Symphonie-Orchester a posléze Komická opera.

Kontakty to byly pravidelné a v Drážďanech v době, kdy jsem šéfoval FOKu, tam byla ještě další rovina vztahů: Pražští symfonikové byli družebním orchestrem Drážďanské filharmonie. To se tehdy dost pěstovalo, každý rok jsme tam pravidelně jezdili s orchestrem a já sám navíc jako host Drážďanské filharmonie. Dokonce jsme si i vyměňovali hráče, to byla zvláštní a vůbec ne špatná kapitola. Dohodlo se, že třeba jeden náš houslista a dechař jeli do Drážďan působit tam ve stejné pozici, a naopak drážďanští kolegové zase jeli do Prahy převzít úkoly těchto pražských hráčů. Mělo to svůj význam i na poznávání jiného způsobu práce a lidi to měli dost rádi.

V Berlíně potom došlo k dalším kontaktům, Staatskapelle, rozhlasový Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin a v roce 1986 poprvé Berliner Philharmoniker. V Berlíně jsem se vyskytoval docela pravidelně.

Zahraniční činnost pro mne byla významná především tím, že to byla příležitost prohlubovat si repertoár. Přivážel jsem tam samozřejmě hodně české hudby, ale snažil jsem se, aby to mělo určitou vyrovnanost, abych nebyl jenom dirigent české hudby, ale uváděl hudbu z celého světa. Programy jsem stavěl podobně jako v Praze ve FOKu: chtěl jsem vždycky přinést nějakou novinku a vedle toho kompozici, která měla punc velkého opusu a velké příležitosti.

Za socialismu jsem byl – jako ostatně všichni čeští kumštýři, to jinak nešlo – zastupován státní agenturou Pragokoncert. Po revoluci jsem tu spolupráci okamžitě vypověděl, protože už jsem v té době měl zahraniční agenty a mohl s nimi jednat přímo. Pan dirigent Neumann mi už v 70. letech v Německu zprostředkoval zastupování agenturou Schmidt, to byla a dosud je jedna z nejvýznamnějších agentur. Dostával jsem přes ni četné příležitosti v západním Německu, poznával jsem nové štace, orchestry, svět a samozřejmě to byla vždy i finančně injekce, velká pomoc. S agenturou Schmidt jsem byl například často v Mnichovské filharmonii, jako jeden z mála dirigentů, které Sergiu Celibidache zval – bohužel jen do chvíle, kdy jsem jedenkrát musel kvůli indispozici odřeknout své účinkování, a to znamenalo naprostý konec, už jsem tam pak nikdy pozván nebyl. Dirigoval jsem je do té doby, jak vím od Tebe, sedmadvacetkrát a byla to velmi příjemná spolupráce.

Z Tvých statistik dál s překvapením shledávám, že jsem působil v celkem osmdesáti německých městech na 122 scénách. Dirigoval jsem často v Kolíně nad Rýnem jejich tamní rozhlasový orchestr, v Saarbrückenu, v Bonnu, ve Stuttgartu a také řadu sezón jako Hlavní hostující dirigent Komorní filharmonie v Brémách. Deutsche Kammerphilharmonie Bremen byl svého času takový pilotní projekt, podle kterého následovně vznikala celá řada orchestrů. Byla to svým způsobem inspirace i pro mne, když jsem zakládal Pražskou komorní filharmonii, protože to byl orchestr stejného rozsahu, stejného typu, tj. rozšířený komorní orchestr. Měla velmi dobrý zvuk, byla to taková štika v rybníce německého koncertního provozu podobná PKF i tím, že byla sestavená ze samých mladých lidí.

Hostoval jsem tam celou řadu sezón a moje činnost byla podpořena i přátelským vztahem s Justusem Franzem a Christophem Eschenbachem, kteří také s Brémskou filharmonií často spolupracovali, a naše kariéry se prolínaly i jinde, především na festivalu v severoněmeckém státě Schleswig-Holstein. V rámci mnoha světových hudebních festivalů a projektů byl Schleswig-Holstein Festival – založený Justusem v roce 1986 a později vedený Christophem – úplně nový koncept. Lidé se tu nesjížděli do jednoho velkého centra, vše se naopak velmi decentralizovalo a koncertovalo se v desítkách nejrůznějších, často i neobvyklých míst a prostor. Byl to velmi demokratický počin a posun směrem k publiku, myslím, že to mělo velkou popularitu, nevím, jestli dodnes má, ale rozhodně to byl podnik, který měl ve svých počátcích velkou razantnost a úspěchy také v popularizaci hudby.

Zahraniční agentury organizovaly také turné orchestrů, které jsem dirigoval, a tu a tam se zákonitě prolínala turné i s mými paralelními vystoupeními s jinými tělesy. Mezi významnější patřily Kazuko Hillyer, Columbia Artists Management a o mně osobně se starala řadu let Mariedi Anders.

Českoamerický skladatel Alexander Rudajev, Mariedi Anders a Jiří Bělohlávek s ženou Annou.

Další agenturní kontakt, který jsem měl, byl v Anglii. Tam jsem začal u pana Normana McCanna, s ním jsem strávil asi tři roky, kdy jsem dostával drobné příležitosti ve Walesu, a nevzpomínám, kde ještě všude, bylo to v menších orchestrech, například v Bournemouthu.

Proslulý a vlivný profesor hudby a agent Norman McCann začínal jako zpěvák.

A potom přijel do Londýna můj přítel Wray Armstrong, kterého jsem já znal už z jeho působení ve funkci uměleckého administrátora v Torontském symfonickém orchestru, kam jsem také zajížděl jako host a spřátelili jsme se. Když Wray Armstrong přijel usadit se do Londýna a přijal ředitelské místo v ICM [International Creative Management], tak jsem za ním přešel. Ještě předtím jsem měl takovou kratší epizodu, kdy mě asi dva nebo tři roky zatupoval Joeske van Walsum.

Ve své době Jiřího agent a pozdější spoluzakladatel dnešní významné umělecké agentury Maestro Arts (www.maestroarts.com) Joeske van Walsum

Takže od pana McCanna jsem přešel k Joeskemu van Walsumovi a potom tedy k Wrayovi Armstrongovi. Když Wray Armstrong postoupil z ICM do IMG [Původně International Management Group, dnes IMG Artists], tak jsem s ním putoval tam a když potom naopak z IMG odcházel a založil vlastní agenturu v Číně, Armstrong Arts, tak mně i tehdy navrhnul, že bych s ním mohl přejít, že by si mě rád nechal vlastně tehdy jako jediného umělce, který byl trvale zastoupený. Učinil jsem a dodnes jsem se spoluprací s Wrayem Armstrongem velmi spokojený, je to takový harmonický vztah. Na začátku jsme si řekli, že musíme hlídat, aby ten vztah profesionální nenarušoval ten vztah přátelský, aby to zůstalo oddělené. To se podařilo splnit a přesto, že spolupracujeme dlouhá léta, naše přátelství zůstalo vždycky zachované.

Jiří Bělohlávek, jeho žena Anna a Wray Armstrong

Foto: rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera