čtvrtek, 24 březen 2022 16:00

Pohledem Petra Vebera (44)
Střevíčky aneb Rusové, Ukrajinci a západní hyperkorektnost

Autor:

„Kolik těch statusů je promyšlených a autentických a kolikpak jich možná vzniklo v důsledku či dokonce v režii propagandy…?“

„Romány a partitury nikdo nebude pálit ani zakazovat. Řeč je tu pouze o tom, jestli některé knihy a opery jen na čas neodložit.“

„Uvažujme spíše, jestli je odložení inscenace Čajkovského opery na vhodnější dobu projev hloupé a sebezničující západní hyperkorektnosti, nebo něco jemnějšího.“

 

0001

 

Ruská agrese vůči Ukrajině je barbarsky prvoplánová v zabíjení lidí a v porušování civilizovaných principů, ale má dominový efekt i v nesčetných dalších souvislostech. Také v umění. Diskuse, jestli dělat jakoby nic…, nebo si teď, ve znechucení tou zase už divnou východní zemí, nějakou dobu třeba o něco méně pouštět do života některé projevy ruské kultury, jsou na sociálních sítích, a možná i na různých poradách, čím dál vášnivější.

Evropa stanovuje sankce vůči jedné zemi, izoluje ji, té druhé solidárně pomáhá. Čelí exodu statisíců. Mezinárodní situace je napjatá k prasknutí. Lidé mají strach. Nedaleko se válčí střelnými zbraněmi, v informačním prostoru zbraněmi propagandistickými. Zdražily pohonné hmoty i obilí, zvedne to ceny, ale lidé pořádají sbírky, soucítí, nabízejí ubytování běžencům. Současně mezi nimi doutnají názorové střety, které jsou sice ve srovnání s lidským utrpením malicherné, ale nelze se jim asi vyhnout: Jak se stavět k Rusům? Obecně. A jak k těm, co režim ve své vlasti podporují, nebo jasně neodsuzují… A jak zacházet s ruskou kulturou?

Pražské Národní divadlo se interně rozhodlo, že v příští sezóně nezrealizuje uvažovanou inscenaci Čajkovského opery Střevíčky. Tým, který ji připravuje, měl pocit, že by některé pasáže, oslavující velkou ruskou říši, mohly vzbuzovat emoce, které teď zrovna netřeba živit. Spíše než lhostejné pokrčení ramen nebo souhlas sklízí ale divadlo u veřejnosti nepochopení a odsudky. Internetoví bojovníci mají hned rudo před očima a nadávají řediteli za údajnou cenzuru, připomínají praktiky komunistického režimu a rovnou už straší obavami z pálení knih chudáků ruských klasiků. Kolik těch statusů je promyšlených a autentických a kolikpak jich možná vzniklo v důsledku či dokonce v režii propagandy…? 

 

0005

 

Jistě, ruští klasikové se současným ruským režimem nemají nic společného. Však také jejich romány a partitury nikdo nebude pálit ani zakazovat, jak to kdysi dělala ďábelsky dokonalá církevní inkvizice nebo později komunistická cenzura. Řeč je tu pouze o tom, jestli některé knihy, hry a opery jen na čas dobrovolně neodložit. Ať už z důvodu momentálně pochopitelné nechuti západního světa ke zvuku slova „ruský“, za kterou si může agresor sám, nebo třeba z empatické ohleduplnosti k utrpení Ukrajinců, kteří se teď zrovna také asi nerozplývají nad nezpochybnitelnými hodnotami ruské literatury a hudby.

Nikdo také asi nebude vyčítat Janáčkovi, že byl rusofil, nikdo nebude stahovat jeho opery komponované na ruské předlohy z repertoáru. Ostatně, není třeba je ani dobrovolně odkládat na čas stranou. Ruskou rozpínavost vůbec neadorují. Ani tady netřeba bít na poplach.

 

006

 

Dirigent Valerij Gergijev, skvělý světoznámý vyslanec ruské kultury, ale jako významná osobnost také exponent putinovského režimu, byl logicky dotázán, co soudí o agresi proti Ukrajině. Nevyjádřil se. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nediriguje ze dne na den v USA, přišel o místo v Mnichově, nevystoupí na Dvořákově Praze. Chtělo by se nám tleskat jeho umění, když víme, jak se přátelil s hlavou svého státu, když víme, že přinejmenším neodsuzuje to, co teď dělá ruský stát na mezinárodní scéně?

Když nedávno Slovenská filharmonie aktuálně stáhla z programu naplánovanou kantátu Alexander Něvskij, oslavující historickou ruskou statečnost v boji, nechtěla potrestat Sergeje Prokofjeva, ani plivat ve jménu kolektivní viny na Rusko, ale považovala asi za ne zcela vhodné vystavovat publikum rozporuplným emocím: na jedné straně příležitosti tleskat nádherné hudbě a jistě i působivému provedení, na druhé straně vzpomínat na to, co před chvílí vidělo v televizi a zase tam uvidí, až se vrátí z koncertu domů.

 

0004

 

Něčím podobným zřejmě bylo vedeno Národní divadlo, když zmrazilo záměr nastudovat Čajkovského Střevíčky, komickou operu podle Gogolova příběhu z Ukrajiny, v níž se nicméně kdesi radostně zpívá i o velké ruské carské říši. Nekřičme nic o nástupu nové totality, která teď bude zatracovat vše ruské… Nepodsouvejme sem apely „kam až to povede“… Schrekerovu operu Vzdálený zvuk, která se právě v Praze nově hraje, režíruje Rus. Ředitel Národního divadla po premiéře hovořil na jeho adresu pochvalně. O jeho umění i o jeho statečném aktuálním postoji. Samozřejmě ani slovo o tom, že by se opera kvůli Timofeji Kuljabinovi snad už neměla dávat nebo že by tu už nikdy neměl pracovat. Naopak. Tak proč hned ředitele vláčet jako zlovolného protiruského škůdce za rozhodnutí ve věci Střevíčků?

Uvažujme spíše, jestli je odložení inscenace Čajkovského opery na vhodnější dobu projev hloupé a sebezničující západní hyperkorektnosti (podobný tomu, když se – prý z ohleduplnosti – nemá před spoluobčany jiné víry raději nahlas říkat ani psát slovo Vánoce, v angličtině skrývající Kristovo jméno), nebo jestli tady jde přece jen o něco jemnějšího a hlavně přechodného.

 

Foto: Wikipedia

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.