„Dirigent má nejvyšší možný podíl jak autorovu zakódovanou informaci v notách interpretovat: přesvědčit o ní interprety, motivovat je, strhnout… a přesvědčit i posluchače, že taková byla autorova představa.“

„Lze očekávat, že tak velcí komunikátoři, jakými jsou dirigenti, budou typicky obklopeni kruhem přátel?“

„Jiří nahlížel na svou profesi jako na samotářskou.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do sesbíraného materiálu dává nyní postupně nahlížet. V dnešním dílu už potřetí pokračuje v prezentaci obrazového materiálu ze své knihy A Life in Pictures a zamýšlí se k tomu z hlediska dirigentské profese i osobního nastavení člověka nad tématem přátelství. Měl Jiří Bělohlávek hodně přátel…?

Třetí části plejády fotografií Jiřího Bělohlávka, které jsou součástí mé knihy A Life in Pictures – Život v obrazech, zachycuje dirigenta s kolegy, spolupracovníky a přáteli. Je to relativně skromná část knihy, šest stran s dvaceti čtyřmi fotografiemi, což bylo v principu dáno dvěma faktory: existujícími snímky a jejich formátem. Technický aspekt je snadno vysvětlitelný: kniha byla vyráběna na webových stránkách společnosti, která vyžadovala, aby fotografie svým použitelným rozměrem zapadaly do určité fazóny, v tomto případě horizontální v poměru 1.5:1. Pozoruhodnější a pro mne překvapivější byl však fakt, že v porovnání s osobními portréty a rodinnými fotografiemi plus snahou neduplikovat fotografie z LP desek, CD a DVD, byl můj výběr omezený, a to do té míry, že mě to vedlo k zamyšlení proč.

Každé rádoby směrodatné zevšeobecňování je v principu náročné a stejně není nikdy všeobecně akceptované. S úsměvem si vzpomínám, jak mě můj anglický praktický lékař před prvními návštěvami neurologa a neurochirurga varoval, co mám u těchto profesí typicky očekávat: neurologové jsou vážní, přemýšliví, často zachmuření, neboť řeší komplexní, nejednoznačné problémy a svým pacientům sdělují nepříjemná a mnohdy nečekaná fakta. Neurochirurgové jsou rozhodnější, agilnější, působí praktičtějším dojmem, a jak je dáno jejich náplní práce, věří v úspěch řešení problémů operací. To samozřejmě neplatí o každém, dodal laškovně. Usmívám se tomu proto, že měl značnou pravdu a varování o preferenci chirurgů operovat mi například nesmírně pomohlo takové nadšení filtrovat a včas se mu ubránit.

Generalizovat o dirigentech je svůdné, samozřejmě určité základní předpoklady si jsou blízké, podobně jako vlastnosti, které napomáhají jejich úspěchu: hudební nadání, vzdělání, zkušenosti, znalost profese, diplomacie, charisma, osobní atraktivita, pracovní zázemí a další. Osobně mě vždy fascinovalo, jak skladatelé vše kódují do not, které poté dekódují jejich interpreti s tím, že u orchestrálních a operních děl pod vedením hlavního „dekodéra“, dirigenta. Skladatelova informace je pak přetvořena a zakódovaná do akustické informace, kterou finálně dekódují její posluchači. Na rozdíl od počítačů, které dekódují opakovanou informaci pokaždé stejně, si lidé nikdy nepočínají stejně, ať by to bylo jejich záměrem, či ne. Dirigent má při té příležitosti nejvyšší možný podíl jak autorovu zakódovanou informaci v notách interpretovat, přesvědčit o ní interprety, motivovat je, strhnout k co nejlepšímu výkonu a svým renomé napomoci přesvědčit i konečné recipienty, posluchače, že taková byla autorova představa. To vyžaduje úsměvnou kombinaci verbalizace při nastudování díla a další kódování pro změnu taktovkou a gestikulací interpretům a na koncertních provedeních i publiku – to sice hudbu aktivně neinterpretuje, ale nechá se ve svém posluchačském dekódování dirigentem ovlivnit. Dirigent tak komunikuje, jak může, a u rozsáhlejších děl ovládá i stovky interpretů včetně sborů a zpěváků.

A po této zdánlivě odtažité úvaze se dostávám k otázce, zda lze očekávat, že tak velcí komunikátoři budou typicky obklopeni kruhem přátel, zda se jejich profesionální schopnosti budou paralelně projektovat do osobních vztahů. Naštěstí jsem si dal do záhlaví, že směrodatné zevšeobecňování je zrádné, a tak se mohu soustředit na osobnost Jiřího Bělohlávka a bezpečně shrnout, že byl nesmírně úspěšný a vážený pro všechny dirigentské schopnosti, které jsem načrtl. Jeho interpretace děl Dvořáka, Martinů, Janáčka jsou brány jako berné mince ve snaze být co možná nejvěrnější autorům, aniž by jejich díla alteroval vlastním pohledem, jako dělávali například Bernstein či jeden z Bělohlávkových učitelů, Celibidache. Ale to vše mu negarantovalo četné přátelské vztahy, a jak při jedné naší konverzaci v úvaze sám nad sebou přiznal, měl jeden silný celoživotní přátelský vztah s klavíristou Ivanem Moravcem, ale další už se jim nevyrovnaly. Jiřího žena Anna na toto téma nedávno v naší konverzaci poznamenala, že Jiří nahlížel na svou profesi jako na samotářskou a neměl se svými kolegy úzké vztahy, což muselo objektivně být zčásti dáno i až neuvěřitelným časovým zatížením každého z nich a itinerářem pokrývajícím snad celý svět. Jiří se mi také sebekriticky svěřil, že ve svých raných letech ve FOKu udržoval záměrně odstup i od svých spolužáků a přátel z mládí ve snaze mít izolovanější a nezávislejší postavení dirigenta. Měl každopádně vřelý vztah ke svým žákům, především k Jakubu Hrůšovi a Tomáši Hanusovi, byl nesmírně vzdělaným, noblesním, pozorným, milým a všemi váženým společníkem, ale otevírat se četným a důvěrnějším přátelstvím jakoby mu nebylo dopřáno.

Na dnešních fotografiích jsou tak s Jiřím zachyceni houslista a ve své době koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček, princ Charles, jeho dalece nejčastější spoluúčinkující zpěvačka, mezzosopranistka Dagmar Pecková (celkem společných 176 koncertů a operních představení), ředitel Pražského Jara a dříve orchestru FOK Roman Bělor a Jiřího žena Anna, hudební skladatel a muzikolog Aleš Březina, stejnojmenný Dvořákův vnuk Antonín Dvořák III, cellista Yo-Yo Ma, v pořadí třetí nejčastější spoluúčinkující instrumentalista, houslista Ivan Ženatý (75x), českoamerický skladatel Alexander Rudajev a Jiřího letitá agentka-manažerka Mariedi Anders, dirigent Libor Pešek, skladatel Krzysztof Penderecki, dirigent George Cleve, houslistka Nicola Benedetti, operní režisér Olivier Tambosi, zpěváci Richard Samek, Kateřina Kněžíková a Karita Mattila, dirigenti Eliahu Inbal a Zdeněk Košler, ministr kultury Pavel Tigrid, ministr zahraničí USA Henry Kissinger, dirigent Simon Rattle a moderátor Petr Eben.

Foto: archiv A. Goldscheidera