„Na kalendáři byl 1. duben 1907, když přišel na svět v karlovarské židovské rodině; poté, co byl u něj rozeznán hudební talent, jej rodiče poslali na berlínskou konzervatoř.“

„V Bombaji založil trio, v němž hrál na housle Mehli Mehta, což vedlo k tomu, že se stal učitelem jeho syna Zubina.“

„V Kanadě Kaufmann dirigoval Winnipegské symfoniky, k nimž na vystoupení zval tak význačné sólisty jako byl Glenn Gould.“

Naši zapomenutí krajané, hudebníci, kteří se vypravili z Čech či z Moravy do ciziny, za hranice… – někdy i dost daleko, skoro až na druhý konec světa. To jsou protagonisté nového SeriáluPlus, který mapuje zasuté příběhy hudební historie. První díl připomíná Waltera Kaufmanna, karlovarského rodáka, kterého osud v roce 1934 zavál do Bombaje a po válce do Severní Ameriky.

Poněkud otřepaná, ale v jádru pravdivá fráze tvrdí, že na „pomyslných křídlech hudby se dá cestovat prostorem i časem.“ Jakkoli se odkazuje spíš k prožitkům, které člověk při jejím poslechu prožívá ve své představivosti, osvojil jsem si i jiný výklad. Delší dobu jej poznávám na vlastní kůži. Křižuji Česko kvůli moderování koncertů – a když už v tom či onom městě pobývám, snažím se pátrat po jeho hudební historii s důrazem na vyhledávaní zasunutých příběhů. Tato záliba mě přivedla k volnému cyklu pro portál KlasikaPlus s pracovním podtitulem „naši zapomenutí krajané“. Soustřeďuje se totiž v převážné míře na skladatele, dirigenty či hudebníky, kteří za první republiky patřili k československým Židům či Němcům. A krásné, ale též kruté 20. století je vesměs zaválo až kamsi na konec světa, pokud ovšem jejich barvitý život – umělecký i soukromý – neskončil předčasně během holokaustu. K této pozoruhodné plejádě patřil rovněž skladatel, dirigent, ale také libretista, pedagog a muzikolog se zájmem o lidovou hudbu Walter Kaufmann.

Na kalendáři byl 1. duben 1907, když přišel na svět v karlovarské židovské rodině. Poté, co u něj byl – poměrně pozdě – rozeznán hudební talent, jej rodiče vyslali na berlínskou konzervatoř, kterou pod vedením skladatele a dirigenta Franze Schrekera úspěšně absolvoval v roce 1930. Odtud se přesunul do Prahy s úmyslem sepsat disertační práci o díle Gustava Mahlera a obhájit na Německé univerzitě doktorát. Mezitím ale začal střední Evropu obcházet hnědý mor – a nevyhnul se ani Walteru Kaufmannovi. Mladému muži plnému ideálů a dychtivému po poznání, v čemž si rozuměl se svým přítelem Albertem Einsteinem. A zároveň ostře odmítajícímu hrubost i násilí příznačné pro nástup nacismu. Spory měl Kaufmann kvůli tomu už se svým profesorem Fideliem Finkem, údajným členem NSDAP. A vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy se dozvěděl, že oponentem jeho práce byl určen muzikolog Gustav Becking, někdejší člen Hitlerjugend a horlivý příznivec nacismu. Kaufmann obhajobu rozhořčeně stáhl. Ten Becking byl „zajímavá postava“, napůl Nizozemec, který získal německé občanství až jako sedmnáctiletý a hned se oddal myšlenkám prvního nacistického hnutí mládeže, založeného roce 1922 pod jiným názvem a od 1926 už fungujícího jako Hitlerjugend – ale to myslím nemáme v textu možnost vysvětlovat, aniž bychom odběhli od hlavní linie příběhu…

Tou dobou – řeč je o konci první poloviny třicátých let – byl už Walter ženatý. Jeho chotí jménem Gerti, mladší o pět let, se stala zajímavá mladá dáma. Za ženu si vzal dceru Elli Kafkové, provdané Hermannové, což byla nejstarší ze tří sester spisovatele Franze Kafky… Nyní se Kaufmann spolu s Gerti prozíravě rozhodli, že na orbitu Praha – Karlovy Vary – Berlín – Wrocław, který mezi lety 1927 až 1933 díky dirigování často absolvoval, nehodlají nadále setrvávat. A vydají se kamkoli, co nejdál od Hitlera a jeho fanatických ctitelů. Rozhodnutí to ovšem nemuselo být snadné. Kromě jiného v předtuše nadcházejících úspěchů Kaufmannovy profesní dráhy, k nimž se v Československu zvolna schylovalo. Například rok 1937 byl v Praze svědkem premiér dvou jeho děl. Klavírního koncertu se zhostila nadaná pianistka Edith Krausová a Symfonii č. 3 dokonce provedla Česká filharmonie, údajně v přímém přenosu na Radiojournalu.

Edith Krausová

Tou dobou ovšem už byli Kaufmannovi daleko. V únoru 1934 přicestovali – tak jako nemalý počet evropských Židů – do Indie. Proč právě tam? Walter to později v dopise příteli vysvětlil lakonicky: „Bylo nejsnazší tam dostat vízum…“ Usídlili se v Bombaji. Ani ne třicetiletý muzikant tělem i duší se vrhl do víru místního hudebního života. „Napřed mi jejich hudba připadala vzdálená a neuchopitelná,“ svěřil se zpětně v korespondenci, „ale poté jsem si uvědomil, že pokud vzbuzuje libé pocity ve spoustě Indů včetně vzdělaných elit, něco na ní musí být. Zakousl jsem se proto do jejího studia.“ Zároveň v Bombaji založil Společnost pro komorní hudbu, rozuměj západního střihu, a také trio, které údajně provedlo neuvěřitelných sto třicet sedm koncertů. Na housle v něm hrál Mehli Mehta, budoucí zakladatel Bombajské filharmonie a její dirigent. Což nevyhnutelně vedlo k tomu, že Kaufmann se na čas stal učitelem jeho syna, později globálně slavného dirigenta Zubina Mehty…

Zubin Mehta

Pilným komponováním, které kromě volné tvorby či hudby pro film zahrnovalo první indickou rozhlasovou operu nazvanou Anasuya podle „bájné ženy, jež nepoznala zlobu ani závist“, se ovšem Walter neuživil. A tak se roku 1937 nechal zaměstnat – právě v rozhlase. Jen přechodně, jak se domníval. Vysílací společnost All India Radio se mu ovšem stala osudem na dlouhých devět let, až do šestačtyřicátého. Prožil v ní řadu úsměvných zážitků, které později zachytil písemně: „Většina starších hudebníků, kteří přicházeli do rádia natáčet, odmítala odměnu v podobě bankovního šeku. Naopak s sebou vodili někoho mladého z rodiny, který usedl na zem, vysypal z plátěného sáčku mince a dlouze je přepočítával…“ Rozhlasová kariéra však především přinesla Kaufmannovi tak masivní posluchačský ohlas, jakým se žádný skladatel pocházející z Československa nemůže pyšnit. Složil totiž sadu znělek indického rozhlasového vysílání, které si oblíbily a osvojily stamilióny posluchačů. Co se zachovalo, zní popravdě řečeno evropskému uchu zvláštně, hudba rozhodně není svižná ani atraktivní, ale spíš pomalá až monotónní. Nám ovšem určena nebyla a v Indii zjevně zdomácněla.

Kaufmann (u klavíru) založil v Bombaji v roce 1934 soubor Bombay Chamber Music Society. Hráli s ním violoncellista Edigio Verga a houslista Mehli Mehta.

Rok po druhé světové válce se Kaufmannovi nicméně vracejí do Evropy s touhou usadit se znovu v Československu. Po zjištění, že téměř nikdo z blízkých nepřežil a že se zdejší demokracií to vypadá všelijak, zůstali v Anglii. Opět měli dobrou intuici. Za kanálem La Manche se však Walterovi profesně nedařilo, takže pokračovali dál, až za moře. Do Kanady. Jmenovitě do provincie Nova Scotia, kde se skladatel stal vedoucím katedry klavírní hry a komponování na Hudební konzervatoři ve městě Halifax. Kromě toho v Kanadě Kaufmann dirigoval Winnipegské symfoniky, k nimž na vystoupení zval tak význačné sólisty, jakým byl například klavírista Glenn Gould. Léta plynula, seznam jeho kompozic utěšeně narůstal. Kromě desítky symfonií nebo smyčcových kvartet čítá bezmála dva tucty skladeb pro klavír či takřka týž počet komorních děl. Po Gertině smrti roku 1972 se jako pětašedesátiletý znovu oženil a druhá choť Freda Treppel provedla jeho Klavírní koncert C dur. Časem však neodolali nabídce přesídlit do Spojených států, kde se Kaufmann – coby autor řady teoretických prací – stal profesorem muzikologie na illinoiské Univerzitě v Bloomingtonu.

Karlovarský rodák Walter Kaufmann se do Československa už nikdy znovu nepodíval. Zemřel 9. září 1984 daleko od vlasti. Bylo mu sedmasedmdesát let. Do poslední chvíle se podivoval na tím, jak je převážná většina publika zatvrzele konzervativní: „Jak to, že si lidé libují ve skladbách starých dvě tři století, zatímco hudba jejich éry, hudba soudobá, jim nic neříká? To nechápu…“

Foto: World Music Report, holocaustmusic.ort.org, Facebook, Wikipedia, LA Philharmony