„Musím říct, že jsem byl rád, že tam figuruji jako porotce, a ne jako soutěžící…“

„Sotva poslední děti dozpívaly, běžely vyplňovat písemný test, částečně poslechový a docela zákeřný.“

„Proti nespravedlnosti, nepřízni osudu a přesile se dá bojovat. I když máte v rukou jen ukulele.“

Mezi olympiády určené dětem a studentům přibyla konečně před pár lety poprávu i ta hudební. Zúčastnit se mohou mladí hudebníci ve věku od dvanácti do devatenácti let, kteří následně měří své síly ve dvou kategoriích. Postupně na ně čekají čtyři disciplíny: vědomostní a poslechový kvíz, zkouška rytmických a intonačních dovedností, zpěv a provedení vlastní skladby. Letos se konal už třetí ročník českého národního kola.

Před několika dny se v budově Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy konala Hudební olympiáda ČR pro nadané žáky základních, středních a základních uměleckých škol. Sedíme v nově rekonstruované jídelně školy se zástupcem ředitele Jakubem Waldmannem, bývalým kontrabasistou České filharmonie, který vypráví skvělé historky o slavných dirigentech. Tvarohový koláč je moc dobrý. Po škole se pohybují desítky a desítky talentovaných dětí a jejich pedagogů. Řeknu vám, takhle bych každou sobotu trávit nechtěl. Už o půl deváté začala soutěž ve zpěvu. Nikdo z účinkujících nechodil do ZUŠ na zpěv. Jsou to klavíristé, houslisté. Tuto akci ale pořádá Společnost pro hudební výchovu, která dobře ví, že se z řad žáků ZUŠ rekrutuje spousta učitelů hudební výchovy. A ti prostě musejí umět zpívat. Všichni si vybrali nějakou popovou písničku, takže by klidně mohli použít připravený mikrofon. Nikdo to ale neudělal. Jejich hlásky byly slabé, utopené v doprovodu. Pak jsem si ale všimnul, že všichni zpívají naprosto čistě! Slabě, ale muzikálně. Jaký to rozdíl při srovnání se Superstar!

Sotva poslední děti dozpívaly, běžely vyplňovat písemný test, částečně poslechový a docela zákeřný. Musely třeba rozlišit ukázky skladeb Haydna a Myslivečka… Jeden úkol spočíval v grafu znázorňujícím silnici s křižovatkami a odbočkami. Děti musely určit trasu autíčka, které se po dráze mělo pohybovat podle značek Da capo, prima volta, seconda volta, da capo da segno e poi la Coda a tak dále. Musím říct, že jsem byl rád, že tam figuruji jako porotce, a ne jako soutěžící…

Po dobrém obědě následoval test intonace a rytmu. Toho jsem se nezúčastnil, měl jsem workshop pro učitele, kde jsem je přesvědčoval, ať poslouchají stanici D-dur. V pozdním odpoledni začala soutěž v interpretaci vlastních skladeb. Některé byly milé, jiné dojemné. Asi by pomohlo, kdyby děti od pořadatelů dostaly předem nějaký návod, třeba takový videotutoriál, kde by jim někdo ukázal, že u klavíru lze ruce zaměstnat i jinak než tak, že levá hraje v zahuhlané malé oktávě akordické rozklady, pravá drží melodii unisono se zpěvem a vše se to rozmázne pedálem. Většina skladeb byla ve stylu, kterému se v minulém století říkalo vyšší populár, převládaly táhlé balady. Ty talentované děti by asi měly na víc, kdyby vedle hry na nástroje byly školeny i v kompozici. Mnozí soutěžící si napsali i vlastní texty – jeden zveršoval a zhudebnil základní fyzikální rovnice, sourozenecké duo ve vtipném melodramu předvedlo, jak to u nich doma vypadá, když se ráno vstává do školy.

Porota spočetla body a celý večer se rozdávaly ceny. Vlastně každý nějakou dostal. Právem, protože to úsilí, které vložili do vystoupení, která jim nepřinesou žádnou mediální slávu, je ocenění hodné. Medaili by měli dostat i pořadatelé: tohle zorganizovat, to musela být šílená práce. Přitom vše běželo v milé atmosféře, bez řevnivosti, bez přepjatých ambicí pedagogů.

Ceny byly předány, účinkující si na pódiu zazpívali ukrajinskou hymnu. A zase: naprosto čistě. A polovina měla slzy v očích.

Už zbývaly závěrečné projevy, pan Jan Prchal, který v Liberci vybudoval nejlépe vybavenou hudební školu v Evropě, přivedl akci do závěrečné pointy. A tu se stalo něco překvapujícího. Zvedla se holčička a mocným hlasem zavolala: „Mně jste nedali žádnou cenu. Ani zlatou, ani stříbrnou, ani bronzovou! Zapomněli jste na mě.“ Nastalo mrtvolné ticho. „Tak holt nedostala žádnou cenu, no…,“ pomyslela si zřejmě většina přítomných. Otočil jsem se a poznal jsem soutěžící Lindu, která předvedla – podle mě – nejnápaditější písničku ze všech, s opravdu chytlavým refrénem trochu v jižanském stylu, skvělým textem a sama se doprovázela na ukulele! Dal jsem jí za sebe čtyřiadvacet bodů z pětadvaceti. Pořadatelé začali hledat v papírech, byly jich stovky, není divu, že se jeden mohl zatoulat. A našel se. Linda si šla pro zaslouženou stříbrnou medaili.

Ten den na Olympiádě mě notně unavil, ale i naplnil radostí z nastupující generace muzikantů a hudebních pedagogů. Závěrečná scénka mě pak ubezpečila, že to bude jiná generace než ta naše. Nemyslím, že by se někdo z nás odvážil takto bojovat za svá práva. Asi bychom sklopili uši, mávli rukou, zažertovali a trpce odešli bez ceny. Ta talentovaná slečna byla odvážná, riskovala ironický odsudek většiny, ale neváhala se ozvat. Možná je to příznačné pro dnešní dny, kdy se pár set kilometrů od nás bojuje. Proti nespravedlnosti, nepřízni osudu a přesile se dá bojovat. I když máte v rukou jen ukulele.

Foto: Fb Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy, ilustrační z minulých ročníků