„V době života ve Francii se pianista napojil na skupinu českých umělců, s nimiž jej po dlouhá léta pojilo pevné přátelství.“

„Cestoval doslova po celém světě v rámci hojných koncertních turné, ve zbytku času vyučoval klavír na newyorské Juilliard School, jedné z nejprestižnějších světových vysokých uměleckých škol na světě.“

„Bez vzdělanosti nelze si dnes představit ani jakoukoliv tvůrčí činnost, včetně tvorby umělecké. Potvrzuje mi to veškerá má životní a umělecká zkušenost.“

Rudolf Firkušný po koncertě v Brně na počátku 90. let

Světově proslulý pianista Rudolf Firkušný (1912–1994) se narodil před rovnými 110 lety v moravských Napajedlech jako nejmladší ze tří dětí do rodiny místního notáře. Otec bohužel předčasně zemřel, když byly Rudolfovi pouhé tři roky, a maminka byla nucena se o rodinu sama postarat. Přestěhovala se za větší možností obživy do Brna, kde malý Rudolf, u nějž byl rozpoznán mimořádný hudební talent, získal možnost hudebního vzdělání. Patronát si nad ním vzal sám Leoš Janáček, který jej učil hudební teorii a věnoval se mu i v osobním čase – brával ho na koncerty či divadelní představení. Hru na klavír Firkušného učila Růžena Kurzová, manželka nejvýznamnějšího českého klavírního pedagoga Viléma Kurze. Poprvé Firkušný sólově vystoupil v pouhých osmi letech a ohlas byl enormní. Koncertoval stále častěji a na významných místech: například v jedenácti letech v Praze jako sólista Mozartova koncertu doprovázen Českou filharmonií, o tři roky později ve Vídni (1926), dále v Berlíně (1927) a Paříži (1928). Jako patnáctiletý také zahrál prezidentu Masarykovi na zámku v Lánech. Masaryk ho ocenil vysokým honorářem a poskytl mu stipendium k dalšímu studiu. To Firkušného zavedlo do Paříže k proslulému profesoru Cortotovi, současně rozšiřoval i svou koncertní činnost. Tak se stalo, že jméno osmnáctiletého virtuosa už znala celá hudební Evropa.

Pravděpodobně v únoru 1931 se talentovaný pianista na jedné společenské akci v Paříži poprvé osobně setkal s Bohuslavem Martinů. Jako skladatele jej znal už ze školních let: v době brněnských studií u Leoše Janáčka ho Mistr brával s sebou do divadla, a tak byl malý Rudolf Firkušný přítomen na začátku roku 1925 i ojedinělému představení, kde byla hrána v jednom večeru Janáčkova Liška Bystrouška a Martinů balet Kdo je na světě nejmocnější. V obou dílech vystupují zvířátka a shodně kupříkladu kohout. Firkušný si pamatoval na moment, jak seděl s Janáčkovými v lóži vzadu a Mistr uprostřed Martinů baletu zčistajasna vyskočil a rozhořčeně se ptal: „Jak to, že ten kohout má lepší kostým než ten můj?“

Rudolf Firkušný v době pobytu v Paříži.

Ve stejné době se Rudolf Firkušný se skladatelovým klavírním dílem začal seznamovat i jako interpret, hrál jeho Tři české tance či Preludia. Intenzívní přátelský vztah se mezi umělci vytvořil až v polovině třicátých let, kdy Firkušný premiéroval Martinů Druhý klavírní koncert na vystoupení v Praze spolu s Českou filharmonií a dirigentem Václavem Talichem (13. 11. 1935). Martinů pro Firkušného později složil ještě Koncerty pro klavír a orchestr č. 3 a 4 a některé další sólové či komorní skladby. Skladatel mu jako interpretovi maximálně důvěřoval, dal mu i své svolení, že si může skladby klidně interpretačně poupravit. Pianista ale vždy tvrdil, že toho nebylo až na drobnosti vůbec potřeba, že se všechna díla dají hrát přesně tak, jak to Martinů napsal.

Mezi oběma umělci se i přes věkový rozdíl dvaadvaceti let vytvořilo silné pouto, Firkušný manžele Martinů často navštěvoval: „… manželka Charlotte mě často zvala k nim na návštěvu, kde jsem ochutnal mnohá prostá, ale velmi chutná jídla, která sama s láskou připravovala.“ V době života ve Francii se pianista napojil na skupinu českých umělců, s nimiž jej po dlouhá léta pojilo pevné přátelství, vzájemně si pomáhali v nejrůznějších sférách. Manželům Martinů Rudolf Firkušný dost možná zachránil život, nebo přinejmenším pomohl od velkých nepříjemností. 9. června 1940, pět dnů před obsazením Paříže německými vojsky, manžele telefonicky varoval a doporučil město urychleně opustit. Varování přišlo v nejvyšší čas, neboť – jak později napsal Martinů v korespondenci – gestapo po obsazení města prohledávalo mimo jiné i byt Martinů, naštěstí již opuštěný.

B. Martinů s R. Firkušným u klavíru

Podobně jako manželé Martinů se i Firkušný po okupaci Francie v roce 1940 rozhodl pro emigraci. Přes Španělsko a Lisabon vedla jeho cesta lodí do New Yorku. Ve Spojených státech začal koncertovat v roce 1941 a postupně hrál se všemi významnými tělesy a dirigenty. Do vlasti se vrátil po osvobození jako uznávaný světový a největší český pianista všech dob – na prvním ročníku Pražského jara v roce 1946 triumfoval interpretací Dvořákova klavírního koncertu. Bohužel se situace opět změnila a po komunistickém puči v roce 1948 musel Firkušný opět zvolit emigraci do USA.

Tam se pravidelně setkával s Bohuslavem Martinů, neboť se oba usadili v New Yorku, a to velmi blízko – vzdáleni jen dva domy od sebe. Na rozdíl od Martinů, který po válce stále častěji hledal možnosti cest do Evropy, až se v ní na poslední roky trvale usadil, zakotvil Firkušný v New Yorku trvale. Nalezl zde svůj domov, který mu od šedesátých let zútulňovala česká manželka Taťána a později do něj přibyly děti Veronika a Igor. Cestoval doslova po celém světě v rámci hojných koncertních turné, ve zbytku času vyučoval klavír na newyorské Juilliard School, jedné z nejprestižnějších světových vysokých uměleckých škol na světě.

B. Martinů a R. Firkušný na procházce v Central Parku

Rudolf Firkušný celoživotně podporoval soudobou skladatelskou tvorbu, svou hrou propagoval zejména české autory doslova po celém světě. Kromě stálic moderní české hudby Janáčka a Martinů interpretoval pianista skladby Vítězslavy Kaprálové i jejího otce Václava, dále díla Karla Boleslava Jiráka, Aloise Háby, Emila Hlobila či slovenského Alexandera Moyzese. Bral to jako takovou svou trvalou službu české (potažmo československé) moderní hudbě.

Na rozdíl od Bohuslava Martinů se Firkušný dožil návratu do vlasti. Dlouholeté odloučení skončilo pádem totality v roce 1989, kdy mu bylo sedmasedmdesát let. Umělecký návrat to byl téměř symbolický: hned v roce 1990 se zúčastnil Pražského jara, na němž spolu s dirigentem Rafaelem Kubelíkem a Českou filharmonií provedli Druhý klavírní koncert Bohuslava Martinů. A v této době umělec také získal řadu čestných ocenění: čestný doktorát Univerzity Karlovy (1990), Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy (1991), čestný doktorát Masarykovy univerzity (1993) a Janáčkovy akademie múzických umění (také 1993). Byl to historicky první čestný doktorát udělený touto vysokou školou, jehož si umělec velmi považoval. Při inaugurační řeči mimo jiné pronesl: „Doktorát (…) mi uděluje akademie, která nese jméno mého milovaného pedagoga Leoše Janáčka. Dnes si uvědomuji, jakého se mi dostalo privilegia, učit se u tohoto vynikajícího skladatele a na výsost citlivého člověka. Je nás málo, kdo si pamatují jeho tvář, pohyby, melodii řeči. Spontánně a rád se řadím mezi ty, kteří se pokoušejí obdiv ke skladateli Janáčkovi vrátit interpretací jeho díla. (…) Patřím věkem ke staré škole, a proto mi dovolte ocitovat z Catonových jednoverší, že doctrina est fructus dulcis radicis amarae, že vzdělání je sladký plod hořkého kořene. Ona hořkost či trpkost platí pro objem vykonané práce, jež není nikdy snadná a bez obětí času, sebekázně, píle, soustředění. Avšak bez pracovního vypětí není cesta ke vzdělanosti možná. Konečně, bez vzdělanosti nelze si dnes představit ani jakoukoliv tvůrčí činnost, včetně tvorby umělecké. Potvrzuje mi to veškerá má životní a umělecká zkušenost. Přináší ovšem i radost a uspokojení z díla, pocit, že tvůrčí úsilí nebylo a není marné, ba něco navíc: udržuje mysl mladou a svěží.“

R. Firkušný – čestný doktorát

Rudolf Firkušný se při svých zájezdech do vlasti snažil všestranně pomáhat – věnoval své honoráře uměleckým školám a institucím, pro Janáčkovu akademii múzických umění v Brně vytvořil Nadaci Rudolfa Firkušného, aby podporovala nejlepší studenty školy. Chtěl se natrvalo usadit v Praze, ale záměr se mu již nezdařil. Ve svém letním sídle blízko New Yorku podlehl 19. července 1994 těžké chorobě. Od roku 2007 je pohřben spolu se svou ženou Taťánou na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně.

Jeho stopa z Česka rozhodně nezmizela. Před deseti lety, u příležitosti stého výročí narození umělce, uspořádala Hudební fakulta JAMU „Oslavy 100. výročí Rudolfa Firkušného“, jejichž těžištěm byly Masterclass posledních žáků umělce z proslulé newyorské Juilliard School. Do Brna přijali pozvání celosvětově uznávaní pianisté a pedagogové Avner Arad, Sara Davis Buechner, Douglas Buys, Carlo Grante, Richard Cionco, Eduardus Halim, Anya Laurence, Donna Lee, Annlynn Miller, Alan Weiss a v České republice asi nejznámější Dora Nováková-Wilmington, jedna z dcer brněnského skladatele Jana Nováka. Ti všichni předávali své umělecké zkušenosti zejména studentům JAMU v rámci několikadenních interpretačních kurzů a také všem zájemcům na teoretické konferenci nazvané „Rudolf Firkušný: člověk – pedagog – umělec“. Na své si ale přišla i hudbymilovná veřejnost díky vystoupení většiny z nich na slavnostním koncertě; „Oslavy 100. výročí Rudolfa Firkušného“ pak byly završeny pietním aktem u hrobu umělce.

přebal sborníku o R. Firkušném

Žáci Firkušného na pietním aktu u hrobu R. F. 2012

V současnosti se k odkazu umělce nejvýrazněji hlásí „Klavírní festival Rudolfa Firkušného“ pořádaný Pražským jarem a konaný od roku 2013 pravidelně každý rok v Dvořákově síni pražského Rudolfina. Jak hlásají jeho webové stránky, je věnován „oslavě klavíru a postavě největšího českého klavíristy 20. století, Rudolfu Firkušnému“.

Foto: archiv Centra Bohuslava Martinů v Poličce, archiv HF JAMU, archiv Mezinárodního hudebního festivalu Brno