„Budoucnost nahrávek je v oblacích, a to doslovně.“

„Zatímco jsem před deseti lety pracně sháněl LP desky Jiřího Bělohlávka či informace o nich, poté sledoval, zda a kdy bylo každé LP vydané jako CD a naopak, tak v posledních letech jsem byl nucen přeorientovat se na probírání se nespočtem nejrůznějších reedicí a kompilací.“

„Je dokumentováno, že vážná hudba byla na přelomu tisíciletí s pouhými pár procenty z finančního obratu veškeré hudby na pokraji komerčního zániku.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka, po připomínání jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin v roce 2021, pokračuje portál KlasikaPlus.cz i letos v seriálu využívajícím texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil vzpomínky, podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a s tisíci statistických údajů. Do sesbíraného materiálu dává postupně nahlížet. V dnešním dílu spolu s komentářem k trendům na trhu s nahrávkami zpřístupňuje další desítky obalů z diskografie Jiřího Bělohlávka.

Během desetiletí, kdy jsem započal práci na databázi životní činnosti Jiřího Bělohlávka, došlo k mohutnému posunu v konzumaci hudby, včetně vážné. V posledních doslova pár letech nabrala prudkého tempa, kdy díky pandemii vzrostl zájem především mladé generace o určitý typ vážné hudby a o její určitou prezentaci: streamování. I to jistě projde svým dalším vývojem a doufejme, že především pozitivním: nahrávky snad budou dobře technicky i dokumentačně zpracované a mediálně spíš obohacené, než ochuzené.

Totéž totiž nelze říci o míře informací na médiu, kterým celý přerod začal: komerčním rozhlasovém vysílání. Ve Velké Británii s sebou přinesla revoluci před třemi desítkami let rozhlasová stanice Classic FM, inspirovaná o deset let starší francouzskou Radio Classique. Hrály a hrají, jak název naznačoval, klasickou hudbu, jen ne nutně tak klasickou a hlavně převratným způsobem. Tím, že jsou to komerční stanice závislé na svém posluchačském ohlasu, aby se nejrůznějším firmám vyplatily reklamy, z nichž tyto stanice z velké části žijí, je výběr vysílané hudby dán její očekávatelnou líbivostí a relativní nenáročností. To vede k preferování krátkých skladeb, tím i jen částí/vět koncertů a symfonií, hraných bez ladu a skladu naprosto na přeskáčku a s minimálním, někdy až diskotékovým typem komentářů.

Můj popis nemá být nutně kritický: je dokumentováno, že vážná hudba byla na přelomu tisíciletí s pouhými pár procenty z finančního obratu veškeré hudby na pokraji komerčního zániku, a tyto stanice přispěly k její určité obrodě, zejména u mladé generace, které byla vážná hudba prezentovaná jako ve své podstatě ne vážná, avšak přístupná, nenáročná, relaxující a identifikovatelná nejsnáze z televizních reklam, z filmů, počítačových her a podobně. Largo z Novosvětské se dostalo do povědomí jako „téma Hovis“, tj. výrobce chleba, Orffova kantáta Carmina Burana se převtělila do kolínské Old Spice, Sedlák kavalír je synonymní s Kleenex kapesníky a takových příkladů je mnoho.

Classic FM a podobné nicméně poslouchají po světě miliony posluchačů a milovníků vážné hudby, kterým momentálně konvenuje pestrost a s ní vědomí, že pokud se jim právě něco tolik nelíbí, za pár minut uslyší něco docela jiného a nebudou hodinu vystavěni poslechu třeba středověké či dvanáctitónové hudby. Dříve netradiční přístup k vážné hudbě převzala v mnohých svých relacích i ta nejklasičtější rozhlasová britská stanice BBC, Radio 3: ty tam jsou doby, kdy se principiálně hrávaly výhradně kompletní skladby – dnes je v tolika pořadech div, když se hraje jedna celá věta koncertu či symfonie o délce nad 10 minut.

A bohužel podobný osud stíhá nahrávky vydávané logickým pokračováním: streamováním. Před půl stoletím jsem si dával na zeď obaly LP desek, které byly v rámci možností uměleckými díly a byly součástí velkých událostí: nového celistvého alba. Když začaly být LP desky nahrazovány CD, oželel jsem obaly za cenu lepší kvality nahrávek a pohodlnějšího používání, a začal pro změnu sbírat kompaktní disky. A dnes? Svůj CD přehrávač použiji jen tehdy, pokud ode mne někdo očekává reakci na (své) fyzické CD a pokud nechci zatěžovat svůj počítač, na němž si za směšnou cenu měsíčního členství mohu poslechnout téměř cokoliv, aniž bych vstal, hledal CD, dával do přístroje atd. A nejen to. Když se chci seznámit s novým interpretem, skladatelem, mít ideu, jak zní hudba z Bali, připomenout si árii z jakékoliv opery, jednoduše si poslechnout cokoliv odkudkoliv, nemusím si kupovat, natož shánět, celou desku/CD, ale pustit si snadno, rychle a zadarmo jen ukázku, o niž mám zájem.

A tak zatímco jsem před deseti lety pracně sháněl LP desky Jiřího Bělohlávka či informace o nich, poté sledoval, zda a kdy bylo každé LP vydané jako CD a naopak, zda a jak se to či ono CD vydané v Anglii liší od japonského, amerického, německého či českého, tak v posledních letech jsem byl nucen přeorientovat se na probírání se nespočtem nejrůznějších reedicí a kompilací využívajících třeba jen jednu jedinou nahrávku z byvších LP desek a CD, vše často pouze v elektronické formě k stažení.

V příštím díle dám čtenářům k dispozici faktický seznam nahrávek Jiří Bělohlávka plný údajů, včetně těch, které se z konkrétních staly takřka abstraktními: katalogovými čísly různých nosičů, na nichž nahrávky dříve výsostně existovaly, a dnes už je nikdo nechce či nemůže použít. Gramofony a přehrávače mizí a všemožné nosiče zůstanou časem nepoužitelnými relikviemi. Budoucnost nahrávek je v oblacích, a to doslovně. Dají se z nich stáhnout, případně i se všemi obalovinami k vlastnímu vytištění, které se však nevyrovnají pravým laminovaným obalům na LP a CD a DVD nosičích. Jak vypadaly přední části na nosičích hudby dirigované i v dětství zpívané v Kühnově sboru Jiřím Bělohlávkem, si dnes můžete prohlédnout v druhé části jejich kolážích z mé fotoknihy o Jiřím Život v obrazech.

Foto: archiv A. Goldscheidera