„V podání libretisty Huga von Hofmannsthal a skladatele Richarda Strausse vyznívá závěr opery dojemně krásně.“

„Jejich plodné umělecké kontakty nebyly prosty názorových konfliktů, ale přesto jsou příkladem mimořádně plodné spolupráce, jedné z nejúspěšnějších v dějinách opery. A oba umělci navíc figurují jako spoluzakladatelé Salcburského festivalu.“

„Jednodušší, než vypočítávat, které Straussovy opery v Drážďanech měly první uvedení, se zdá být shrnutí těch zbylých.“

Dekadentní i frivolní, rozverná i romanticky intimní, fraškovitá i jemně lyrická. To vše platí o hudbě, ale i o příběhu Růžového kavalíra, páté z patnácti oper Richarda Strausse. Mistrovská partitura vznikala, stejně jako jedenáct jeho dalších děl pro hudební divadlo, ve vile v Garmisch-Partenkirchen na úpatí Alp jižně od Mnichova. Skladatel se tam nastěhoval v roce 1908 po úspěchu Salome. Devět Straussových oper jako současné novinky zaznělo prvně v Drážďanech. Premiéru měl v saské metropoli i Rosenkavalier. Od jeho tamního prvního uvedení uplynulo dnes 111 let.

Opera je sice pojmenována po poslu, který podle dávných tradic předává formalizovaný vzkaz budoucí nevěstě, ale důležité jsou i další postavy. Vedle „kavalíra s růží“, pážete Oktaviána, se pozornost prostopášného příběhu z Vídně osmnáctého století soustřeďuje především na Maršálku, bohatou čtyřicátnici, která s ním podvádí svého manžela. Že se posel při předávání růže do sedmnáctileté nevěsty Sophie zamiluje, je logické, ale také spravedlivé, protože ženichovi, neomalenému a odpudivému baronu Ochsovi, žoviálnímu, bohorovnému a trapnému, jde hlavně o věno. Nedospělý hrabě Okravián, teď dvojnásobně zamilovaný, se nakonec přece jen loučí. Maršálka pak s nostalgií medituje o stárnutí. Morálkou se nezabývá, moudře si nicméně uvědomuje, že takhle mladého milence nemohla mít věčně pro sebe…

V podání libretisty Huga von Hofmannsthal a skladatele Richarda Strausse vyznívá závěr opery dojemně krásně. Oktavián se Sophií za zpěvu kouzelných finálních harmonií a kantilén odcházejí do svého vlastního života a Maršálka je posmutněle, ale vyrovnaně sleduje. Nejde však o tragédii. Skladatel přesně to po nekonečně nádherném loučení nerovných milenců a zároveň nekonečně nádherném nacházení nového souznění mladé dvojice vyjadřuje kratičkým hudebním dovětkem, nečekaně rozverným. Vždyť takhle to v životě chodí… Je to přirozené.

O valčíkových motivech, spolu s dalšími hudebními narážkami vděčně rozprostřených po celé opeře, se říkává, že jsou vzhledem k době děje anachronismem. Valčík tančila Vídeň až v devatenáctém století, rokokovému slohu nepatří. Nevadí! Strauss je v rafinovaně proměnlivé hudební řeči využil k neodolatelné charakteristice prostředí. Ale Růžový kavalír není jen „valčíkovou“ operou. Buffózní výjevy kontrastují s poetickými scénami, kdy není kam spěchat, aby mohlo vyniknout niterné a přemýšlivé zpívání.

Vídeňský rodák Hugo Laurenz August Hofmann von Hofmannsthal, významný rakouský literát, jehož pradědečkem byl původem jihočeský Žid Isaak Löw Hofmann, se s Richardem Straussem, o deset let starším, poprvé setkal v roce 1899. Strauss byl v té době kapelníkem Dvorní opery v Berlíně. Jejich spolupráce začala po berlínském uvedení Hofmannstahlovy hry Elektra. Básník a spisovatel z ní vytvořil libreto. Jejich první společná opera měla premiéru v Drážďanech v roce 1909. Do poloviny třicátých let postupně následovaly Der Rosenkavalier, Ariadne auf Naxos (Ariadna na Naxu), Die Frau ohne Schatten (Žena beze stínu), Die ägyptische Helena (Egyptská Helena) a Arabella.

Hofmannstahl byl přesvědčen, že umělecké dílo je jeden celek a že i společné dílo dvou lidí se může stát takovým celkem, a zastával názor, že hudba se nemá oddělovat od textu a slovo od obrazu. Jejich plodné umělecké kontakty nebyly prosty názorových konfliktů – Hofmanstahl byl citlivý, vzdělaný, výrazně kultivovaný a noblesní a Strauss drsnější a náročný – ale přesto jsou z odstupu příkladem mimořádně plodné spolupráce, jedné z nejúspěšnějších v dějinách opery.

Oba umělci navíc figurují jako spoluzakladatelé Salcburského festivalu. U jeho zrodu s nimi stál po první světové válce režisér a tehdejší ředitel salcburského divadla Max Reinhardt. Mimo jiné se v té době vymezovali proti wagnerovskému festivalu v Bayreuthu. První ročník zahájila v roce 1920 Hofmannsthalova hra Jedermann v Reinhardtově režii. Hraje se tam na venkovní scéně před hlavním chrámem jako ikonické dílo jednoho z nejvýznamnějšíc operních, hudebních a divadelních festivalů na světě, nejstaršího a nejslavnějšího v Evropě, v podstatě každoročně, dodnes. Richard Strauss byl vedle představitelů salcburského Mozartea iniciátorem rozšíření hudebních programů. Stal se dirigentem tamního prvního operního představení, Mozartova Dona Giovanniho. Salcburské slavnosti se v Mozartově rodišti podle slov spisovatele Stefana Zweiga brzy staly světovou atrakcí, novodobými olympijskými hrami umění.

Dějištěm světových premiér Straussových scénických děl bylo divadlo přesto, že bavorský skladatel a dirigent ve městě nikdy, na rozdíl od Berlína, nepracoval například jako ředitel operní společnosti a ani v něm nikdy nežil. Pobýval tam ale často.

Do Drážďan se Strauss dostal, když Císařská dvorní opera v Berlíně, ve které jako čerstvě jmenovaný kapelník pracoval, v důsledku zásahu cenzury pruského císaře Viléma II. odmítla hrát jeho středověkou operní pohádku Feuersnot (Zákaz ohně). Ernst von Schuch, původem rakouský dirigent, generální hudební ředitel drážďanské Dvorní opery, se uvedení neobával a sedmatřicetiletého Strausse s jeho v pořadí druhým operním dílem v roce 1901 pozval…. V roce 1905 následovala, opět pod Schuchovou taktovkou, opera Salome, dekadentní a expresivně vyhrocená, neortodoxně a dráždivě zacházející s původně biblickým příběhem, kontroverzní a skandální. Měla kolosální úspěch. Zásadně a znatelně posunula evropské hudební divadlo k moderně… V roce 1909 následovala s velkým ohlasem drážďanská světová premiéra Straussovy Elektry a v roce 1911 premiéra Růžového kavalíra, který všechny předchozí úspěchy zastínil…

Z Berlína jezdili milovníci opery do Drážďan „na Strausse“ zvláštními vlaky a už v roce 1915 se v saské metropoli konal Straussův týden. Další festivaly nesoucí jeho jméno následovaly v letech 1919, 1924, 1926, 1927, 1928, 1930 a 1934… I po smrti Ernsta von Schuch byly Drážďany místem dalších straussovských operních premiér. V roce 1924 tam poprvé zaznělo Intermezzo a v roce 1928 Die ägyptische Helena, obě pod taktovkou Fritze Busche. Roku 1933 Arabella, o dva roky později, to už za řízení Karla Böhma, Mlčenlivá žena a nakonec roku 1938 Daphne.

Jednodušší, než vypočítávat, které Straussovy opery v Drážďanech měly první uvedení, se zdá být shrnutí těch zbylých. Guntram byl inscenován v 90. letech ve Výmaru, Ariadna na Naxu a Žena beze stínu v druhém desetiletí dvacátého století ve Vídni, Friedenstag a Capriccio ve válečných letech v Mnichově a jako poslední pak Láska Danae, posmrtně, v roce 1952 v Salcburku.

Semperova opera, ve které působí soubor Saské státní opery a orchestr Sächsische Staatskapelle Dresden, vznikla podle plánů architekta Gottfrieda Sempera v roce 1841. Roku 1878 byla přestavěna. Tradice uvádění Straussových oper je tam opravdu dlouhá, silná a setrvalá. Potřetí se divadlo otevřelo až po dlouhé rekonstrukci a znovuvýstavbě, potřebné po těžkém poškození při bombardování města za druhé světové války. Stalo se tak v polovině února 1985, a to celkem příznačně uvedením dvou oper, které jsou ve světovém repertoáru mezi těmi nejoblíbenějšími a od svých premiér právě tam neoddělitelně patří: Weberovým Čarostřelcem a Straussovým Rosenkavalierem. Operním titulem, který – tak nezaviněně zavádějícím způsobem – překládáme do češtiny slovem „růžový“. Kdyby tradice na cestu k vyvolené dávala kdysi kavalírovi do ruky jako poslovi lásky jinou květinu než růži, asi by se to s barvami tak nepletlo.

Foto: Wikipedia, Marek Olbrzymek / Janáčkova opera, William Hogarth, archiv KlasikyPlus