„Na Akademii jsem působil celkem patnáct let. Pedagogická činnost pro mne byla ohromně obohacující, měl jsem to štěstí, že jsem učil velmi zajímavé, dychtivé studenty.“

„Zažil jsem celou řadu zajímavých typů, po Tomáši Hanusovi v Brně to byl v Praze především mimořádně talentovaný i průbojný Jakub Hrůša.“

„Klíčovým momentem bylo vybojovat dostatek financí, aby tak každý posluchač katedry dirigování měl, počínaje druhým ročníkem, v každém roce jeden samostatný koncert s profesionálním tělesem.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka, po připomínání jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin v roce 2021, pokračuje portál KlasikaPlus.cz i letos v seriálu využívajícím texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil vzpomínky, podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a s tisíci statistických údajů. Do sesbíraného materiálu nechává postupně nahlížet. V dnešním dílu zpřístupňuje úvahy, které pro něj na diktafon zaznamenal sám dirigent. Týkají se jeho dirigentských žáků.

Počínaje minulým dílem tohoto seriálu odpovídá dirigent Jiří Bělohlávek na svých diktafonových nahrávkách, které mi posílal emaily, na některé z mých otázek. Jeho výpovědi doplňují kolážové stránky z mé fotoknihy A Life in Pictures a další fotografie.

********

S dirigentskou pedagogikou jsem vlastně začal v roce 1988, kdy mne oslovili rodiče Tomáše Hanuse, který studoval na brněnské konzervatoři housle a měl zájem také dirigovat. Sešli jsme se na chatě Českého hudebního fondu v Krkonoších, na Hromovce, a tam jsme poprvé začali takovou základní průpravu a především rozhovory o všem, co musí dirigent zvládat.

Seriózně to pokračovalo od roku 1990 na Janáčkově Akademii v Brně, kdy si Tomáš ke studiu houslí přibral obor dirigování a požádal, zda bych mohl být jeho pedagogem já. Tehdy už nastala vlna všeobecného uvolnění a bylo možné docílit, že jsem se stal pověřeným pedagogem a v letech 1990–95 Tomáše na Janáčkově Akademii v Brně vedl až do jeho absolutoria.

V roce 1995 jsem poté přešel na pražskou Akademii múzických umění, nejprve jako docent oboru dirigování, posléze mě pan president Havel jmenoval profesorem a tehdy jsem převzal katedru jako její vedoucí.

Na Akademii jsem působil celkem patnáct let. Pedagogická činnost pro mne byla ohromně obohacující, měl jsem to štěstí, že jsem učil velmi zajímavé, dychtivé studenty, a celá ta aktivita na Akademii mě velmi těšila.

Aby byl člověk schopen předat určitý celek, tak je nucen si shromáždit a jasně utříbit všechny jednotlivosti. Začínal jsem z gruntu, a ve snaze postupovat systematicky a zodpovědně jsem celou katedru dost přestavěl, především způsob výuky: podrobil jsem všechno revizi, a to jak v repertoáru symfonickém, tak operním, udělali jsme nové učební plány, podařilo se mi získat další pedagogy ke spolupráci a vznikl tam velmi příjemný pracovní kolektiv. Záhy ta katedra dirigování získala dobrou pověst a začali se hlásit i posluchači z ciziny.

Klíčovým momentem bylo vybojovat dostatek financí, aby tak každý posluchač katedry dirigování měl, počínaje druhým ročníkem, v každém roce jeden samostatný koncert s profesionálním tělesem – první ročník byl završen sborovým koncertem. Používali jsme pražské i mimopražské orchestry, zejména Plzeňskou filharmonii a Severočeskou filharmonii Teplice, ale také Janáčkovu filharmonii Ostrava, Moravskou filharmonii Olomouc, Jihočeskou filharmonii a samozřejmě také Pražskou komorní filharmonii. Ten fakt možnosti skutečné praxe s orchestrem byl vnímán jako velké plus a byla to podle mého názoru unikátní příležitost a velká šance pro budoucí dirigenty.

Jiří Bělohlávek nejen vyučoval, ale řídil mládežnické orchestry od svých začátků, jako například na turné Mezinárodní filharmonie mládeže na podzim roku 1987.

Jeden koncert za rok znamená jeden týdenní kontakt s tělesem, to je samozřejmě relativně málo, ale i to bylo finančně docela náročné a bylo základně důležité, že se to podařilo zakotvit do celkového rozpočtu Akademie. Později to, bohužel, začalo být napadáno, zejména v letech 2007–8, když byla potřeba zvýšení platů pedagogů a nebyly dostatečné dotace. Hledaly se vnitřní rezervy a začaly útoky na celý program orchestrálních koncertů studentů dirigování. Finance byly zredukované na polovinu a bylo rozhodnuto nahradit profesionální orchestry tělesem sestaveným z posluchačů Akademie, Akademickými komorními sólisty. Už jen strukturou nemohl být takový soubor zdaleka adekvátní profesionálním filharmoniím, snažil jsem se tomu zabránit, ale marně, v roce 2009 jsem tedy rezignoval a na Akademii skončil.

Ta plejáda studentů, s nimiž jsem měl živý kontakt a které jsem vedl, je velmi rozsáhlá a hlavně různorodá. Zažil jsem celou řadu zajímavých typů, po Tomáši Hanusovi v Brně to byl v Praze především mimořádně talentovaný i průbojný Jakub Hrůša, kterého jsem vedl od začátku po celé studium.

Jakub Hrůša a Tomáš Hanus s Jiřím Bělohlávkem na recepci Velvyslanectví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v Praze 21. května 2012 při příležitosti slavnostního předání titulu CBE (Commander of the British Empire – komandér Řádu britského impéria) za zásluhy v oblasti hudby věnovaného Jejím Veličenstvem královnou Alžbětou II.

Má skvělý vývoj své dirigentské kariéry, dosahuje ohromných celosvětových úspěchů a dnes je šéfdirigentem Bamberských symfoniků. Velmi dobře se uplatnili i další. Tomáš Netopil už dirigoval desítky vrcholných orchestrů i na mnoha slavných evropských operních scénách, a je dnes šéfem opery i filharmonie v Essenu.

Tomáš Netopil

Mým dalším velmi nadaným posluchačem, kterého jsem vedl celé studium, byl Zbyněk Müller, už řadu let šéf Státní filharmonie Košice, a také výtečný hobojista.

Zbyněk Müller

Obdobně je skvělým sólistou, hornistou v České filharmonii, i výborným dirigentem s velmi slibně se rozvíjející kariérou, můj dnešní asistent v ČF Ondřej Vrabec.

Ondřej Vrabec

Ceněným šéfdirigentem Moravského divadla v Olomouci je další můj absolvent, Tomáš Hanák.

Tomáš Hanák

Zcela specifickou kapitolou byl skladatel a velmi šikovný aranžér Marko Ivanovič. Dostal se ke mně až během závěrečného semestru studia na přípravu svého absolventského vystoupení. Pro Markovo dirigování to byl, myslím, kruciální moment, protože trpěl určitou sevřeností svého projevu. Já jsem objevil, že celý problém spočíval v tom, že je levák, a ta preference levorukosti byla tak výrazná, že s taktovkou v pravé ruce to opravdu dost dobře nešlo. S malou dušičkou jsem se ho proto zeptal, zda bychom to nemohli zkusit předělat… Samozřejmě předělat čtyři roky studujícího pravorukého dirigenta na levorukého, těsně před absolutoriem, bylo takřka absurdní, ale odvážili jsme se toho. Během čtrnácti dnů už bylo zřejmé, že se Marko v tom gestickém projevu úplně proměnil, naprosto se uvolnil a začalo to vypadat k světu. Intenzívně jsme na tom pracovali dál, Marko absolvoval už jako levoruký dirigent, a od té doby si vede velmi úspěšně, dnes je šéfdirigentem Janáčkovy opery v Brně.

Marko Ivanovič

Každý z těch mladých mužů byl svět sám pro sebe, a už jen dostat se s nimi do užšího kontaktu byla výzva, protože každý měl svoje inhibice a svůj způsob přijímání kantora; v některých případech jsem musel hledat, jak se k nim nejlépe přiblížit, aby pro ně nebylo obtížné přijmout to, co jsem jim chtěl předat.

Ke každému jsem přistupoval velmi individuálně, ale měl jsem nicméně určitou metodiku, kterou jsem se řídil. Na katedře jsme měli studium rozdělené na čistě teoretický rozbor partitur a na praktickou část, kterou jsme dělali při čtyřručním klavíru. To je sice jen náhražka orchestru, ale se speciálně vycvičenými pianisty schopnými reagovat na gesto tak, jak přichází, aniž by ho jakkoliv interpretovali, hráli podle sebe. To také předpokládá vnímat i špatné gesto přesně a nijak ho nekorigovat, aby opravdu „špatně“ vyznělo. Pokud takoví pianisté jsou, tak je to velmi cenná metoda, kde už se adept dirigování může dostatečně gesticky projevit, ukázat míru schopnosti sdělit svoji představu pomocí gestického aparátu.

Ten aparát, instrumentář, jsme vytvářeli na základě cvičení, která jsem převzal ještě od svého prvního učitele, pana profesora Bohumíra Lišky.

Bohumír Liška

Přestože to byla velmi jednoduchá rytmicko-dynamická cvičení, která postihovala pouze základní hodnoty dirigentského projevu, to jest hrát tehdy a tehdy, silně/ slabě, v určitém výrazu, v určitém tempu, tak dirigentovi přinášela neobyčejně obtížnou úlohu. Pedagog a žák měli totiž jen naprosto jednoduchý zápis, pouhý rytmus a dynamiku na jedné lince notace, zatímco klavíristé už neměli vůbec nic, jen své oči. Vnímali, co dirigent ukazuje, a jeho dynamicko-rytmické impulsy přenášeli do piana. Samozřejmě nešlo o to, aby z té výsledné improvizace vznikla nějaká líbezná skladba. Vzešla z toho někdy úžasná kočičina, ale dirigent byl tímto způsobem postaven do naprosto ojedinělé situace, kdy jeho hráči netušili, co budou hrát, a on jim to musel vnutit svým gestem.

To je zkumavková situace, laboratorní, kdy vlastně to dirigentské působení je zmnohonásobené, zestonásobené. Protože v momentě, kdy hudebník a dirigent noty mají, tak už je ze značné části jasné, co a kdy se má hrát, v jakém rytmu a v jaké síle. To všechno už je dáno. V našich cvičeních neměli ti výkonní hudebníci sebemenší ponětí, co na nich dirigent bude chtít. Toto dokázat zprostředkovat vyžadovalo naprostou srozumitelnost gesta. A cílem tu bylo vytvořit instrumentář, který bude natolik lapidární a natolik srozumitelný, aby k němu mohl dirigent kdykoliv, v kterékoliv situaci sáhnout, a dát například věci rychle do pořádku. Samozřejmě, že to je pouze základ, a dirigovat tímto způsobem by bylo nemožné, bylo by to příliš didaktické a schematické, ale jako výchozí studijní přístup a výslednou učební pomůcku jsem to vždy považoval za nesmírně důležité a obohacující.

Jiří Bělohlávek pracoval s mladými umělci a mládežnickými orchestry po celý svůj život. V roce 2011 připravuje v Poličce Symfonický orchestr Pražské konzervatoře jak na dva zahajovací koncerty Pražského jara, tak i na místní koncert 18. března.

Foto: rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera, Jaroslav Láš, Petra Hajská, Luděk Peřina, Tomáš Vodňanský, archiv O. Vrabce