„Sebral mi kresby, dal se do smíchu a nepřestal, až jsem mu slíbil, že k tomu něco napíši…“

„Do romantického údolí, které se stalo oblíbeným výletním místem, se chodívalo od konečné šaliny z Obřan.“

„Janáček ještě víc začal chodit do nedalekých Lužánek poslouchat, jak zpívají ptáci, jak šumí stromy, jak bzučí čmeláci…“

Postavě mluvící lišky z Bílovic nad Svitavou, která jako kdyby z oka vypadla zvířátkům z bajek, je už celých sto let. Na podkladě původních ilustrací malíře Stanislava Lolka psal v brněnských Lidových novinách její příběh na pokračování Rudolf Těsnohlídek. Jeho cyklus se zalíbil Leoši Janáčkovi. Napsal nejen hudbu, ale k opeře, své sedmé a „nejbrněnštější“, i vlastní libreto. Práci na Příhodách lišky Bystroušky započal na samém kraji roku 1922.

Na počátku bylo nemluvně, zanechané matkou v lese nad Bílovicemi. Rudolf Těsnohlídek s přáteli, studentem pražské Akademie výtvarných umění Františkem Koudelkou a soudním úředníkem Josefem Tesařem, několikaměsíční dívenku náhodou našli a zachránili před zmrznutím. Dostala jméno Liduška. To se psal rok 1919, blížily se Vánoce, a spisovatele a novináře Těsnohlídka, od roku 1908 po dvě desetiletí soudničkáře Lidových novin, tato zkušenost vedla k úvahám o pomoci opuštěným dětem a tím nakonec k založení tradice vánočních stromů republiky. Charitativní sbírky, které se pod rozsvícenými smrky v centru Brna konaly, pomohly vystavět první dětský domov… Poprvé stál strom na Náměstí Svobody v Adventu v roce 1924, Janáčkova Bystrouška měla nedaleko odtamtud – v Divadle Na hradbách, dnes Mahenově – premiéru ve stejné době, v listopadu 1924… a základní kámen k Dětskému domovu Dagmar byl v Brně-Žabovřeskách položen v prosinci 1928, necelý rok po Těsnohlídkově dobrovolném odchodu ze světa a několik měsíců po skladatelově úmrtí. Však také poslední inscenace Příhod lišky Bystroušky, hraná v Národním divadle Brno od roku 2018, tento kontext připomíná a scénograficky z něj těží.

Procházka bílovickými lesy, rozkládajícími se v kopcích nedaleko severního okraje Brna, je dnes příjemná. Natož před sto lety. Do romantického údolí, které se stalo oblíbeným výletním místem, se chodívalo od konečné „šaliny“ z Obřan. Ale do Bílovic také od poloviny devatenáctého století jezdil a jede vlak. Právě v něm padlo definitivní rozhodnutí, které vedlo ke vzniku Těsnohlídkovy Bystroušky. Měl od šéfredaktora za úkol napsat „nějaký říkání“ ke kresbičkám, které do redakce koupil její tehdejší nový člen, výtvarný kritik Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous, a moc se mu do toho nechtělo. Šlo o humorné kreslené pásmo o chytré lišce a o revírníkovi, který ji vězní. Těsnohlídek později vzpomínal, jak ho teprve upřímně srdečná reakce spolucestujícího podnítila nad obrázky ke kapitulaci: „Já to jednou v poledne vezl do Bílovic. Vlakem se vracel železniční úředník, takový trochu kavalír z Ekeby, sídlem na hradě v Bílovicích. Sebral mi kresby, dal se do smíchu a nepřestal, až jsem mu slíbil, že k tomu něco napíši...“

Příběhy vycházely v Lidových novinách po několik týdnů na sklonku jara 1920. Seriál měl velký čtenářský úspěch, o rok později se Bystrouška dočkala knižního vydání a pak víc než dvou desítek dalších. Pro Československý rozhlas a na gramodesky knížku v šedesátých letech nepřekonatelným způsobem namluvil původem brněnský herec Karel Höger, zmiňovaný také mezi pravidelnými návštěvníky Bílovic.

V obci stojí zajímavý pseudogotický kostel a řada romantických vil a secesních domů s historizujícími prvky. Zvláště v letech před druhou světovou válkou byly Bílovice oblíbeným letním sídlem nebo výletním místem pro řadu českých umělců. Proslavil je už v prvním desetiletí dvacátého století Stanislav Kostka Neumann svou básnickou sbírkou Kniha lesů, vod a strání. Za Neumannem, kterého dodnes připomíná památník naproti Sokolovně, tam dojížděla řada významných osobností – bratři Čapkové, František Gellner, Zdenka Braunerová, Jiří Mahen a další. Bílovice dobře znali básníci Jakub Deml a Viktor Dyk. A jezdili tam i malíři a sochaři Alois Kalvoda, Franta Úprka, Otakar Kubín a Vincenc Makovský, spisovatelka Marie Majerová nebo herec Oldřich Nový.

Rudolf Těsnohlídek, také se pohybující v okruhu kolem S. K. Neumanna, pocházel z Čáslavi a studoval v Praze. Silným tématem pro něj jako pro literáta byla svoboda. I to se mimochodem později do Bystroušky promítlo. V roce 1906, poté co na svatební cestě do Norska spáchala jeho novomanželka sebevraždu, se však odstěhoval do Brna. Od počátku první světové války byly pak po osm let jeho domovem Bílovice nad Svitavou. Oženil se totiž s Annou Kutilovou, dcerou bílovického železničáře. A v Bílovicích se nakonec také seznámil se svou třetí manželkou Olgou. Příběhy mazané lišky jsou inspirované místní přírodou a lidmi. Ostatně, s dějem určitě souvisejí i zvěsti o Těsnohlídkově platonickém okouzlení dcerou bílovického lesního…

Liška se v závěru Těsnohlídkova příběhu vdává za lišáka Zlatohřbítka. Janáček jde však dál, v posledním dějství opery ji nechává tragicky zahynout. Pytlák Harašta potřebuje kožešinu na štucel pro Terynku… Ale v úplném závěru už není smutno. Stárnoucí revírník se v nádherné scéně vyrovnává s koloběhem života… Opera je kombinací hluboké životní filozofie skladatele na prahu sedmdesátky a idylického půvabu bílovických lesů. Dají se v ní najít přesahy mezi bděním a snem, domovem a volným prostorem, mezi zemí a vesmírem, životem a smrtí. V dobré inscenaci člověka v některých okamžicích mrazí – a pak prozře. Ano, tohle je o plynutí času, o našem životě, o naší existenci.

Vídeňskou státní operu, tehdy dvorní divadlo, otevřel v roce 1869 Mozartův Don Giovanni a po poválečné rekonstrukci v roce 1955 Beethovenův Fidelio. Nově postavené Janáčkovo divadlo v Brně v roce 1965 zahájilo Příhodami lišky Bystroušky a stejná opera byla také prvním představením po delší rekonstrukci v roce 2018. Z devíti oper samorostlého mistra, jehož hudba nestárne, patří k tradicím města asi nejvíc – opravdu neoddělitelně.

V roce 1920 vycházel příběh v novinách, o rok později už Janáček ve stejném listu v rozhovoru zmiňuje, že téma nosí v sobě. Hospodyně Janáčkových Marie Stejskalová si pak poznamenala do kuchařské knihy, že se „Liška Bystrouška začala skládat 24. února 1922 v pondělí a 26. března 1922 v neděli bylo 1. jednání hotovo“.

Těsnohlídkova Liška Bystrouška zdaleka nepatří jen do literatury pro děti a mládež. Ani Janáčkova opera, plná nádherné hudby, impresivní a hymnické i barvitě roztančené, není jen o zvířátkách a tedy jen pro děti. Co všechno se skladateli mohlo na námětu líbit? Sarkastické glosování mezilidských vztahů, žánrově pojaté lidské i zvířecí figurky, osobitý humor, jazyk, možnost novátorského zhudebnění prózy, přesvědčení o harmonickém vztahu mezi přírodou a lidmi, touha po svobodě, regionální kolorit… Určitě, ale také možnost zachytit zvuky přírody, protože si po celý život nezapisoval jen nápěvky lidské mluvy, ale pečlivě naslouchal také ptákům a dalším projevům živočišné říše. Vždyť jeho hospodyně, která ho na seriál v Lidových novinách upozornila, vzpomíná, jak se nadchl a ještě víc začal chodit do nedalekých Lužánek poslouchat, jak zpívají ptáci, jak šumí stromy, jak bzučí čmeláci… A ještě víc toho pro Bystroušku podle ní nasbíral na Hukvaldech, kde mu na Babí hůře hajný Sládeček „…vystopoval liščí doupě s mladými a pán je tam chodil pozorovat…“ Ale Janáček znal samozřejmě i Bílovice. Má tam dnes studánku.

Malíř Lolek, po kterém je v lesích také pojmenována studánka, neměl ovšem s Bílovicemi mnoho společného. Ve skutečnosti je na Moravě ještě jedna „myslivna lišky Bystroušky“. Je skryta v Zábřežské vrchovině v lesích mezi Moravskou Třebovou a Mohelnicí, nedaleko hradu Bouzova, vzdušnou čarou šedesát kilometrů severně od Bílovic. Vede kolem ní naučná stezka nesoucí Bystrouščino jméno. A právě tam patří Stanislav Lolek, rodák z nedalekého Palonína. Ještě předtím, než šel na pražskou Akademii výtvarných umění, se totiž připravoval na dráhu lesníka a o ochočené lišce slyšel od revírníka Gustava Kořínka z Veselí u Mohelnice, který byl zřejmě výborným vypravěčem. A ten zase měl tyto historky patrně od Ferdinanda Mayera, který v blízké hájovně na místě zaniklé obce Střítež působil někdy po roce 1880. Bystroušce zachycené Lolkem ve dvou stovkách kreseb, podle jeho vlastních slov „pitominek“, a to někdy kolem přelomu století, je tedy ve skutečnosti nejméně o čtyřicet let víc než rovných sto.

Za povšimnutí stojí výslovnost jejího jména. Ruku na srdce, neříkáme spíše Bystrouška než Bystro-uška…? Ale ona se tak navíc ani neměla jmenovat. Pravda, ve světě by to nikdo neřešil, Janáčkova opera se hraje jako Das schlaue Füchslein, The Cunning Little Vixen nebo La petite renarde rusée. Ale v češtině jde o zásadní moment. Liščí hrdinku Lidových novin na Bystroušku údajně omylem překřtil sazeč, když špatně přečetl Těsnohlídkův v rychlosti načmáraný rukopis. V něm prý byla Bystronožkou.

Foto: Petr Veber, Marek Olbrzymek, Stanislav Lolek – Wikipedie, LN