„Viděl jsem, že kdybych měl přijít znova do čela tohoto ansámblu, tak jedině tehdy, pokud se skutečně promění celá situace existence té organizace.“

„David Mareček to pak se svým projektem na celé čáře vyhrál.“

„Argumentoval jsem, že do České filharmonie jsem vlastně vůbec jít nepotřeboval, a dokázal jsem se tehdy skutečně citově udržet na uzdě tak, že mi bylo poměrně jedno, jak to dopadne.“

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a s tisíci statistických údajů. Do sesbíraného materiálu nechává nahlížet. V dnešním dílu se v pokračování vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám dirigent, dostává k roku 2011. Právě tehdy se jako definitivně reálný začal jevit návrat Jiřího Bělohlávka na post šéfdirigenta České filharmonie.

V průběhu let, kdy jsem byl stálým spolupracovníkem BBC Symphony Orchestra v Londýně, jsem dostal celkem třikrát nabídku k návratu do České filharmonie. Bylo to za ředitelování Václava Riedlbaucha a já jsem vždy položil otázku, co se proměnilo od roku 1992, kdy jsem odešel.

Musel jsem si na to pokaždé odpovědět, že ne příliš mnoho, že ta instituce setrvává v jakémsi zaběhnutém stereotypu. Střídají se tam šéfové, kteří vždycky přicházejí s velkými sliby, ale nikdy se nic nestane, a situace hráčů je nezměněná. Například ve sféře odměňování se za celou dobu udělaly jen drobné kosmetické úpravy, ten zásadní problém propastně špatných platů tam neustále přetrvával. Viděl jsem, že kdybych měl přijít znova do čela tohoto ansámblu, tak jedině tehdy, pokud se skutečně promění celá situace existence té organizace, což se nestalo a k mému návratu proto nedošlo.

Až v roce 2010 byl vypsán konkurs na místo nového ředitele České filharmonie. Hodlal se ho účastnit tehdejší ředitel brněnské filharmonie David Mareček, který mne oslovil a předestřel přede mne svůj plán založit svoji konkurzní tezi na mém návratu. Položil otázku, co je možno pro to udělat, aby to vůbec mělo nějakou šanci. Měli jsme pak celou řadu schůzek, kde jsem vyložil svůj názor na situaci a na nutnost zásadní proměny organizačního schématu tělesa, především na proměnu vnitřních vztahů, na proměnu chápání zodpovědnosti každého individuálního hudebníka a každého individuálního člena managementu.

Podmínil jsem jakákoliv další jednání tím, že se provedou na jedné straně zásadní reformy, bude posílená autorita šéfa, bude znovu vytvořen post hudebního ředitele, a na druhé straně se vedle těchto úprav podaří přesvědčit zřizovatele, to jest Ministerstvo kultury, státní orgán, o nutnosti revize odměňovacího systému, kde je zapotřebí výrazná finanční injekce. To byly takové dva základní proudy uvažování a tehdejší ministr kultury Dr. Besser poté, kdy ho David Mareček se svým týmem informovali a předestřeli mu celou tuto záležitost, na všechny argumenty slyšel.

David Mareček to pak se svým projektem na celé čáře vyhrál. Tím, že ho ministerstvo kultury vybralo a angažovalo, bylo připraveno a ochotno k úvahám o zásadních finančních injekcích pro rozpočet České filharmonie. S ministrem Besserem jsem pak měl první kontakt, byl to velmi rovný a otevřený rozhovor, kde jsem vystupoval v silné pozici a snažil se ji využít, jak jsem jen mohl. Přistupoval jsem k tomu tak, že se to buď podaří jako skutečně výrazný počin, jako výrazná proměna, nebo to nemá smysl dělat vůbec. Argumentoval jsem, že do České filharmonie jsem vlastně vůbec jít nepotřeboval, a dokázal jsem se tehdy skutečně citově udržet na uzdě tak, že mi bylo poměrně jedno, jak to dopadne, a sázel jsem proto svoje požadavky velmi jednoznačně a nekompromisně. Pan ministr Besser tím byl zřejmě dost ovlivněn, bylo mu to sympatické, a lakonicky naše jednání uzavřel: “My to chceme. My ministerstvo to chceme a podpoříme to.” Od toho momentu se vše začalo vyvíjet velmi rychle a pánové Mareček a jeho pravá ruka Robert Hanč začali velmi obtížnou interní práci, kdy bylo potřeba se se všemi hudebníky, se všemi odbory a uměleckou radou domluvit a přesvědčit je, že tento projekt, tato vize, je životadárná a je třeba pro ni udělat i určité ústupky.

Hlavní problém byl, že Česká filharmonie už řadu let nemohla vůbec nic nahrávat, protože filharmonici ve snaze vylepšit si špatnou finanční situaci trvali na liteře autorského zákona, podle které jsou všechny nahrávky majetkem těch umělců, kteří je vytvořili. Kladli si požadavky, aby veškeré nahrávání bylo extra honorované, jenže peníze tak či onak prostě nebyly. Nakonec se nenahrávalo vůbec, a Česká filharmonie více méně zmizela z médií. Byla to taková patová situace, a překonat ji, docílit v rámci instituce konsensus s respektováním mých představ a požadavků, to byl úkol pro Davida Marečka a Roberta Hanče. Pracovali na tom mnoho měsíců, skoro celý rok, nicméně se jim to podařilo docílit, přinesli reformu na stříbrném podnose a už nic nestálo v cestě, abychom se domluvili na mém návratu do čela. To se dělo někdy na podzim 2010, na konci roku jsem [pozn. red. 22. 12. 2010] podepsal smlouvu s nástupem od 1. záři roku 2012, a k tomu potom skutečně došlo.

*********

Dnešní vzpomínky doplňují dvě zprávy ČTK a rozsáhlý rozhovor na dané téma s ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem a také s Jiřím Bělohlávkem.

Foto: rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera