neděle, 26 prosinec 2021 11:45

Pohledem Jiřího Vejvody (23)
Perně vybojovaná radost aneb Novoroční koncert z Vídně 2022

Autor:

„Prvořadým lákadlem bude osobnost muže s taktovkou. Potřetí ji v tento den pozdvihne žijící legenda Daniel Barenboim, který tyto koncerty řídil už na prahu let 2007 a 2014.“

„Z celkových osmnácti skladeb včetně tří přídavků zazní celá třetina těch, které Novoroční koncert z Vídně ještě nikdy nenabídl.“

„Novoroční dopoledne má v mysli většiny z nás dvojlomnou atmosféru. A tak si při sledování vnitřně oddychneme a posílíme se do nových bojů. A snad i radostí.“

 

999

 

Pohled na prosincový kalendář koncertů Vídeňských filharmoniků je truchlivý. Po léta to býval měsíc plný vystoupení doma ve Zlatém sále vídeňského Spolku přátel hudby, pověstném Musikvereinu. Měsíc okořeněný přípravami na Novoroční koncert z Vídně, na nichž se kromě samotného orchestru, jeho nepočetného zázemí a hostujícího dirigenta podílejí jednorázovou pomocí město Vídeň se svým magistrátem i zahradníky a floristy. Unikátním sponzorem je Rolex, který je věrný filharmonikům už skoro čtrnáct let.

Vše vzniká v úzké koordinaci s veřejnoprávním vysílatelem ORF a ženevskou centrálou Evropské vysílací unie, protože počet televizních či rozhlasových stanic, které buď v přímém přenosu nebo ze záznamu tuto událost svým divákům či posluchačům nabízejí, už atakuje stovku. Což je opravdu nevídaný počin, jaký závidí i Paříž se svým open air gala 14. července anebo Berlínští filharmonikové s jejich Evropským koncertem 1. května. Ten se mimochodem odehraje roku 2022 v Oděse, což je jasný politický signál připomínající, na který světadíl Ukrajina patří…

Ale zpět k vídeňskému novoročnímu matiné: už kvůli tomu, jaký příjem z něj Vídeňským filharmonikům coby nezávislé instituci, nenapojené trvale na státní penězovod, plyne, je třeba vše vypilovat do posledního detailu. Proto ten prosinec trávený doma – jen s výjimečnými odskoky do sousedních zemí.

 

1002

 

Jenomže závěr roku 2021 nabídl Rakousku jiný obrázek kvůli kdovíkolikáté vlně covidu a okamžitým opatřením, která měla zachránit začínající zimní sezónu pro horské hoteliéry a vlekaře. Vláda se v koordinaci se zemskými hejtmany rozhodla reagovat rázně. Výsledek? Jen mezi 1. a 11. prosincem „spadlo pod stůl“ osm domácích vystoupení Vídeňských filharmoniků jako celku či v rámci jejich komorní řady. Nepřijely dirigentské pojmy jako Kirill Petrenko či Franz Welser-Möst. Koncerty byly buď odloženy, nebo zrušeny, jeden se odehrál bez diváků jen pro kamery. A sešlo také z vystoupení v Mnichově, na které se tamní kulturní obec dlouho těšila. Pokud v takovém kontextu Vídeňští člověku sdělí, že se na nadcházející Novoroční koncert – po roce opět s diváky v hledišti, byť v rouškách – nesmírně těší, nezní to jako fráze.

Co tedy hodlá nabídnout, pokud to nedejbože ještě něco nepřekazí? Prvořadým lákadlem bude osobnost muže s taktovkou. Potřetí ji v tento den pozdvihne žijící legenda Daniel Barenboim, který tyto koncerty řídil už na prahu let 2007 a 2014. Jeho spolupráce s Vídeňskými filharmoniky je ovšem mnohem staršího data. Poprvé s nimi vystoupil v roli sólisty jako klavírista před šestapadesáti lety – roku 1965! Bylo to dva roky předtím, než v sedmašedesátém absolvoval svou premiéru jako dirigent před prestižním orchestrem – jednalo se o Londýnské filharmoniky – a osm let předtím, než mu bylo dopřáno dirigovat velké operní představení v Edinburghu. Během uplynulých desetiletí stanul Barenboim s Vídeňáky na mnoha společných pódiích několika světadílů, takže se důvěrně znají a vědí, co mohou od sebe očekávat muzikantsky i lidsky. Včetně toho, že puntičkářský a zároveň pánovitý Daniel bude s několikaletým předstihem vstupovat do dramaturgie novoročního matiné.

 

1006

 

A tak se stalo, že z celkových osmnácti skladeb včetně tří přídavků zazní celá třetina těch, které Novoroční koncert z Vídně ještě nikdy nenabídl. Patřit k nim bude hned ta první, Fénixův pochod od Josefa Strausse, a přes Hellmesbergerova Skřítka dotančí tato série premiér až k rychlé polce Na lovu Johanna Strausse mladšího, jež bude uvedena jako první z trojice skladeb „nad plán“. Mluvě o Fénixovi, zaujalo mě, že po úvodním pochodu si patnáct set šťastlivců v sále a desítky milionů diváků u televizních obrazovek vyslechnou ještě valčík Strausse juniora Fénixova křídla, začínající zvukem smyčců neodbytně připomínajícím jejich svistot při vzletu. Máme snad v této úvodní minisérii hledat skrytou symboliku? Chce nenápadně naznačit, že orchestr po dvou krušných covidových letech vstává z popela?

Není mi známo, jestli má Maestro Barenboim zálibu v pohádkových či nadpřirozených stvořeních, každopádně budou však na programu ještě víly v názvu i vyznění Francouzské polky Josefa Strausse či sirény díky Polce mazur od téhož autora. Volně lze k této dramaturgické linii přiřadit Hudbu sfér, další Josefovo dílo. Druhou programovou odnoží pak bude – řekněme – pocta médiím, u nichž je jisté, že to s nimi velký Daniel odjakživa umí. V několika skladbách se ovšem vrátíme do doby, kdy ještě neexistovaly rozhlas ani televize, o internetu či sociálních sítích nemluvě. Dočkáme se skladeb starých zhruba sto padesát let, které – z pera Straussů Eduarda či Johanna mladšího, ale i z dílny Josefa „Pepiho“ Hellmesbergera – oslavily prestižní plesy Concordia, pojmenované podle spolku vídeňských novinářů. Malý zpravodaj, Ranní listy anebo Malá kronika, tak zní takřka návodné názvy, když poslední z nich prozrazuje zálibu číst si společenské zprávy, rozuměj drby, která odjakživa není cizí ani mnohým muzikantům.

 

1005

 

Kromě plesů, těšících se ve Vídni oblibě už před dvě stě let, je dalším jevem tamní hudební scény opereta. Proto se k ní koncert 1. ledna 2022 vrátí půvabnou předehrou k jednomu z klíčových děl tohoto žánru, Netopýrovi od Johanna Strausse mladšího. Svými osmi minutami zaplní časově druhou nejdelší hudební plochu přenosu trvajícího od 11:15 do 14 hodin, když – zdánlivě paradoxně – zdaleka nejdelší z něj bude znovu takřka čtyřiadvacetiminutová přestávka. Ta má však pro společenství organizátorů velký význam. Pokaždé zve zahraniční diváky na vycházku za krásami Vídně či Rakouska, vesměs ve společnosti členek či členů orchestru, a je pozvánkou k návštěvě. Tentokrát nabídne výlet do míst na Seznamu světového dědictví UNESCO, slavícího své padesátiny. Rakousko jich má dvanáct, tedy o něco méně než my.

Nezapomeňme také na předtočenou baletní vložku, tentokrát se tančilo v barokních zahradách Schönbrunnu. Choreografii vypiloval legendární švýcarský tanečník Martin Schläpfer, nedávno uvedený do funkce baletního šéfa Vídeňské státní opery. Kostýmy pocházejí z vídeňského ateliéru návrháře Arthura Arbessera, proslulého svou zálibou v pestrobarevných oděvech dávných klaunů, šašků či pierotů. Druhé obohacení hudby tancem pak překvapivě obstarají pověstní bílí lipicáni ze Španělské jezdecké školy v Hofburgu.

 

1001

 

V čem vlastně tkví až ohromující ohlas Novoročních koncertů z Vídně? Jen v samotné hudbě to být nemůže – často se skladby opakují a jde o klasiku v podobě light, i když třeba Brahms či snad dokonce Wagner se o ní vyjádřili s obdivem. K oblibě přispívá perfektní obrazové ztvárnění i defilé světoznámých dirigentů, měnících se rok co rok – a na některého z Čechů pohříchu stále čekající. Především se ale asi jedná o souvislosti takřka sociologického ražení. Novoroční dopoledne má v mysli většiny z nás dvojlomnou atmosféru. Po silvestrovských orgiích nastává vystřízlivění, ztišení. Včetně tichých nadějí do budoucna, ale též neodbytného vědomí, že svět je složitý, komplikovaný, nejednou krutý. A že na nás čeká bůhvíco. V takové chvíli je návrat do doby valčíků, polek, mazurek, do éry krásných oděvů, noblesy pánů i dam, vítaným úkrokem stranou. Šalebnou poutí do časů, které možná snadné vůbec nebyly, ale na nás nyní tak působí.

A tak si při sledování programu ČT 2, která tyto koncerty vysílá od roku 1993, vnitřně oddychneme a posílíme se do nových bojů. A snad i radostí.

 

1004

 

Foto: Ilustrační - Fb orchestru, Benedikt Dinkhauser, Terry Linke, Filip Waldmann 

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.