„Na počátku byla jednovětá kompozice Rêverie orientale, jejíž téma autora prý napadlo při první cestě do Alžírska.“

„Čtyři jsou určeny pro klavír a orchestr, nejbarvitější z nich, fantazie, se jmenuje Afrika.“

„Saint-Saënsovo tělo bylo z Alžíru převezeno do Paříže a po pohřebních obřadech v Église de la Madeleine bylo uloženo na montparnasském hřbitově.“

Za čtrnáct let se bude v říjnu slavit dvousté výročí jeho narození, ale na dnešek připadá u jména Camilla Saint-Saënse přesně sto let od úmrtí. Jeho život se uzavřel 16. prosince 1921 ve věku 86 let, a to v Alžíru. Pobýval tam v zimních měsících od roku 1873 pravidelně – v severní Africe bylo toto období určitě příjemnější než v Paříži a nebylo problémem se tam dostat, vždyť Francie držela v Alžírsku od roku 1830 až do roku 1962  koloniální nadvládu. Skladatel odcestoval přes moře v listopadu, ale během tamního pobytu po několika týdnech podlehl nečekaně infarktu.

Největší africká země a desátá největší země na světě byla celoživotní láskou Camilla Saint-Saënse. Však také jeho opus 60 nese název Suite Algérienne. Ve skladbě hudebními prostředky zachytil zvuky nesoucí se na palubu připlouvající lodi. Pohled na Alžíru… Ozývá se vzývání Alláha, později v Maurské rapsodii smyslné i zběsilé tance předváděné v jedné z kaváren starého města, exotická milostná píseň zaslechnutá za voňavé noci pod palmami oázy a zachycená v části Večerní sen v Blidě… A pak je slyšet rychlý pochod francouzského pluku, Marche militaire française, jehož bojovné tóny tvoří kontrast s předchozími rytmy a melodiemi Orientu. Fanfáry symbolizují zničení místních kultur kolonialismem, který ovšem Saint-Saëns v roce 1911 odsoudil.

Na počátku byla jednovětá kompozice Rêverie orientale, jejíž téma autora prý napadlo při první cestě do Alžírska. Zazněla poprvé na charitativním koncertě v Paříži v červnu 1879. Nakladatel Auguste Durand skladatele požádal, aby napsal víc podobných kusů. Celá suita měla pak premiéru v Paříži v prosince 1880. Vyšla tiskem s věnováním Albertu Kopffovi, lékaři a pianistovi, který pod pseudonymem publikoval úpravy Saint-Saënsových děl. Spřátelili se, jak jinak, během pobytu v Alžírsku. Tamní území bývalo ve starověku fénické, Kartágo však bylo jako centrum Féničanů východněji, na dnešním tuniském území.

Později ovládli severní část Afriky Římané, pak Vandalové, po nich Byzantinci, kteří učinili Berbery svými spojenci… Roku 1529 bylo Alžírsko připojeno k Osmanské říši, bylo arabské a nakonec francouzské.

Camille Saint-Saëns napsal víc než tucet kratších koncertantních děl. Většinu z nich málokdy živě uslyšíme. Čtyři jsou určeny pro klavír a orchestr, nejbarvitější z nich, fantazie, se jmenuje Afrika. Začal ji komponovat v Cádizu v roce 1889 a dokončil o dva roky později, když byl v Káhiře. Tam se zastavil při návratu z tříměsíční cesty na Cejlon, kterou si dopřál jako rekonvalescenci po řadě nemocí a také po úmrtí matky, se kterou ho pojilo silné pouto. Afrika je pot-pourri, které nezapře skladatelovo studium severoafrické lidové hudby. Vrchol skladby je založen na melodii z Tuniska.

Svou první skladbičku složil prý snad už ve třech letech, v pěti, v roce 1840, už koncertoval, hrál Beethovena; o pět let později o jeho koncertě, kdy hrál Mozarta, psaly i americké noviny. Vystudoval pařížskou konzervatoř. Stal se spoluzakladatelem Národní hudební společnosti, která výrazně podporovala francouzské skladatele. Jeho nejvýznamnějším žákem byl Gabriel Fauré.

V lednu 1882 vystoupil v Praze na Žofíně jako klavírista a dirigent, setkal se také zřejmě se Smetanou a Dvořákem. O čtyři roky později přijel znovu a vystoupil jako dirigent a interpret svých skladeb na koncertě v Národním divadle. Komponoval v té době svůj populární Karneval zvířat.

Jednou z nejznámějších skladeb Camilla Saint-Saënse je jeho Třetí symfonie, Symphonie No. 3 „avec orgue“, romantická skladba počítající s velkým uplatněním varhan – a také s výrazným zařazením čtyřručního klavíru. Bez autorova schválení je nazývána Varhanní symfonií. Varhany v této skladbě s výraznými zpěvnými tématy a podmanivou atmosférou znějí v obou základních polohách – v klidné, ztišené, podmalovávající, i v té druhé, monumentální, dominující. Měla premiéru v roce 1886 v londýnské síni St James’s Hall za autorova řízení. Vyšla pak tiskem s dodatečným věnováním Franzi Lisztovi, který zemřel téhož roku.

V té době byl Saint-Saëns na vrcholu kariéry a platil za nejznámějšího francouzského skladatele. Brala ho tak i Amerika, kde koncertoval jako klavírista a jako dirigent. V roce 1910 cestoval do Mnichova na premiéru Mahlerovy Osmé symfonie, ale i tak se zároveň čím dál víc vzdaloval modernějším směrům, ve Franci Debussymu, Ravelovi… Francis Poulenc už vůbec nechápal, proč o tomto muži starší generace hovoří jako o géniovi… Saint-Saënsovo tělo bylo z Alžíru převezeno do Paříže a po pohřebních obřadech v Église de la Madeleine, kde po tři desetiletí do roku 1876 působil jako hlavní varhaník, bylo uloženo na hřbitově Montparnasse.

Foto: Wikipedia, Youtube.com