„Na chedívův příkaz měla v Káhiře vzniknout národní opera. Koho oslovit? Volba padla na toho, jehož Rigoletto zde zaznělo už při otevření Khedivial Opera House – Giuseppe Verdiho.“

„Mezitím se vše bohužel prodlužovalo; došlo ke sporům, v jejichž blízkosti se pohybovala Češka vybraná Verdim do titulní role Aidy, Tereza Stolzová.“

„V hvězdném obsazení zazněla Aida letos na jaře v Opéra Bastille a posluchači si ji mohou vychutnat na stanici D Dur 19. prosince od 16 hodin.“

„Kontext je vším,“ učíval mě můj dlouholetý přítel a guru Miroslav Zikmund. A tak jím tedy Aidin příběh začnu. Slavná a všeobecně oblíbená opera Giuseppe Verdiho měla totiž svou světovou premiéru před půldruhým stoletím, 24. prosince 1871 v zajímavých souvislostech. Konala se na Štědrý den, což ale v muslimské zemi – byť s menšinou koptských křesťanů – nebylo na překážku. Jak ovšem tehdy Káhira vypadala? Co se odehrávalo v samotném Egyptě? Leccos z toho má ohledně Verdiho Aidy vypovídací hodnotu, ať už přímou či nepřímou.

Zatímco dnes se Káhirou hemží tolik lidí, kolik jich má celá Česká republika neboli přes deset miliónů, tehdy měla stejný počet obyvatel jako naše současné Brno – zhruba 370 tisíc. Přesto se považovala za metropoli egyptského chedívátu, který byl do značné míry autonomní oblastí osmanské říše. Právě z jejího centra, Istanbulu, se v 70. letech 19. století vypravil na svých cizokrajných toulkách do Egypta spisovatel a novinář Jan Neruda. Z města na Nilu nebyl, zdá se, nadšen: „Jen některé z největších ulic v Kahýře mají svoje jména, číslice nemá dům ani jediný,“ referoval ve svých Obrazech z ciziny. „Smradu všude dost a smetišť také dost…“

Navzdory nelichotivým dojmům našeho literáta platí, že tamní chedívát prožíval v období od roku 1863 do roku 1879, kdy mu vládl Ismá’íl Paša, své nejlepší období. Korunovalo jej zprovoznění vysněného projektu mnoha mořeplaveckých generací, Suezského průplavu, který zásadním způsobem zkrátil trasu dopravních lodí z dalekých zemí do Evropy. Průplav byl slavnostně otevřen 17. listopadu 1869 a protože mimo jiné znamenal průlom ve vnímání důležitosti celého Egypta na čele s Káhirou, dal chedív na důkaz této skutečnosti vystavět ve městě operní dům, „Africkou Scalu“ jménem Khedivial (nebo také Royal) Opera House. Navrhl jej italský architekt Pietro Avoscani, dlouhodobě působící v Egyptě, za pomoci krajana se stejným životním osudem, Lombarďana Maria Rossiho. Operní dům byl zpřístupněn veřejnosti souběžně se Suezským průplavem, jmenovitě 1. listopadu 1869. Na programu byla Verdiho opera Rigoletto.

Zatímco kvůli průplavu se země zadlužila, takže musela záhy prodat rozhodující balík akcií Britům a ocitla se nadlouho v jejich područí, káhirský operní dům si žádal další efektní počin. Na chedívův příkaz měla pro Káhiru vzniknout národní, dnes bychom skoro řekli státní, opera. Koho z proslulých skladatelů té doby oslovit? Richarda Wagnera? Charlese Gounoda? Volba nakonec padla na toho, jehož Rigoletto zde zazněl při slavnostním otevření Khedivial Opera House – Giuseppe Verdiho. Ale o čem má opera být, jaký příběh, dostatečně symbolický i romantický, má vyprávět?

Poněkud mylně se má za to, že jeho hlavním dodavatelem byl francouzský egyptolog Auguste Mariette, který v oblasti dlouhodobě bádal. Možná, že zmínkou o svém nálezu, týkajícím se milostného trojúhelníku egyptské princezny Amneris, zajaté etiopské princezny Aidy a egyptského vojáka Radamese, inspiroval Mariette samotného chedíva, který reagoval příkazem jej rozvinout. Každopádně byl pak scénář děje především dílem tehdejšího ředitele Národního divadla Komická opera v Paříži Camilla du Locle. Libreto vypracoval zkušený autor Antonio Ghislanzoni s pomocí samotného Verdiho. Toho totiž příběh svou dramatičností velmi zaujal, našel si v něm – viz sbor Židů – i paralely s nedávno dovršeným úsilím za sjednocení rozdrobené Itálie. A mistrně rozehrál, hudebně vyjádřil předivo intimních mezilidských vztahů na pozadí široce pojaté historické fresky. Objednávku na vytvoření opery Aida přijal 2. června 1870, premiéra byla naplánována na leden následujícího roku, vše slibovalo velkou událost. Jenže…

Zasáhlo cosi tak zdánlivě vzdáleného jako právě probíhající prusko-francouzská válka. Jak to bylo možné? Kulisy i kostýmy pro Aidu se totiž vyráběly v obležené Paříži, z níž se nemohla zásilka vymanit. Bohužel se vše prodlužovalo. Mezitím navíc došlo ke sporům mezi dvěma italskými umělci, v jejichž blízkosti se pohybovala česká žena vybraná Verdim do titulní role Aidy. Pěvkyně Tereza Stolzová, jejíž život se podobal dobrodružnému románu.

Devátá z deseti dětí kosteleckého řezníka se po pražských neúspěších vydala do světa s pomocí čtyř sourozenců, zaslíbených hudbě podobně jako ona. Bratr Antonín, hobojista a klavírista, působil v Oděse, kam za ním Tereza přijela a poté s ním putovala do Moskvy či do Petrohradu. A dostala se až do Tbilisi. Další bratr, Václav, provozoval operní dům v Terstu, kam zamířila následně. A odtud to už nebylo daleko do Milána, kde její sestry, dvojčata Františka a Ludmila, žily ve skandální ménage à trois, domácnosti ve třech, s dirigentem Luigi Riccim. Stolzové si všiml jeho kolega Angelo Mariani, zásnuby sice zrušili, ale mezitím ji osudově seznámil se svým přítelem Giuseppem Verdim, kterého velice zaujala. A tak se Češka stala v Itálii Johankou z Arku v jeho stejnojmenné opeře, načež kvůli ní okouzlený skladatel přepracoval Dona Carlose a obsadil ji i do role Aidy. Dokonce pro ni osobně navrhl šperky! Než se ale přiblížil Štědrý večer roku 1871, Verdi s Marianim se pohádali, nikdo z nich do Káhiry nepřijel a své účasti v inscenaci se vzdala také Tereza Stolzová.

Vynahradili si to oba – ona i Verdi – jen o pár týdnů později ve Scale, kde se odehrála italská premiéra Aidy. Psal se 8. únor 1872 a obecenstvo bouřilo nadšením. Méně už byla z těsného uměleckého spojení skladatele a pěvkyně nadšena Verdiho životní družka Giuseppina Strepponi. Se skladatelem se k sobě hodili věkem – on byl ročník 1813, ona 1815. Zato Stolzová byla mnohem mladší, oproti Verdimu o jednadvacet let. V době jejího triumfu v Aidě jí bylo pětatřicet, ještě stále se mohla stát matkou, zatímco vztah Giuseppa s Giuseppinou zůstal bezdětný. Každá manželka, nadaná ženskou intuicí, v takové chvíli zbystří. Nezatouží pětapadesátiletý úspěšný muž přece jen po dítěti? Neocitnu se na vedlejší koleji? Z dostupných informací se zdá, že Strepponi jako by si četla v Machiavellim, který radil, že „nepřítele máme těsně obejmout, aby se nemrskal,“ rozuměj, aby neměl moc prostoru k nežádoucím činům. A tak začala mladší sokyni zvát na venkovský statek, který s Verdim sdílela, a nakonec se z nich staly přítelkyně. Vyčítavý dopis, který Giuseppina napsala Verdimu v roce 1869, byl dávno zapomenut. Verdiho ovšem – byť jen o půldruhého roku – přežila jen Stolzová.

Co nebylo zapomenuto a nepřežilo se, je samotná opera. Aida patří dodnes ke kmenovému repertoáru operních domů po celém světě včetně České republiky. Inscenovaná tu věrně, tu s přesahy, které je možno páchat na skladateli, jenž zemřel před sto dvaceti lety a nemůže se bránit. Do jaké míry si dílo upravila po svém režisérka Lotte de Beer v pařížské Opéra Bastille, kde je toho času na programu, nemohu posoudit, neboť jsem inscenaci neviděl. Bez okolků ale přiznávám, že mě koncepce, nastolující prý otázku západní kolonizace, svým sebemrskačstvím, tak příznačným pro dnešní Západ, popuzuje. Jistě to ale neovlivňuje pěvecké výkony tří protagonistů – kazašské mezzosopranistky Ksenie Dudnikové jako Amneris, americko-kanadské sopranistky s česko-dánskými kořeny Sondry Radvanovsky coby Aidy a německého tenoristy Jonase Kaufmanna v roli Radamese. V tomto hvězdném obsazení zazněla v Paříži opera letos na jaře. A posluchači stanice Český rozhlas D Dur si ji mohou ze záznamu vychutnat v neděli 19. prosince od 16 hodin. Přitom můžeme, jak už to na pomyslných křídlech hudby bývá, putovat do Káhiry roku 1871. A představovat si, jaké by to asi bylo jít do opery v muslimské zemi na Štědrý večer.

Foto: Youtube.com, Wikipedia (Mr Snrub – licence CC BY-SA 3.0), Vincent Pontet / Opéra national de Paris