„Řada lidí mě varovala, jak je BBC obtížný orchestr, jak jsou nepříjemní a žádného dirigenta nepřijmou. Já musím říci, že jsem měl naprosto opačnou zkušenost.“

„Věnoval jsem se především klasicko-romantickému repertoáru, to mně velmi vyhovovalo, cítil jsem se v tom nejsilnější a měl jsem dojem, že tam mohu hudebníky nejvíce ovlivnit, nejvíce jim dát.“

„Speciální službu jsme udělali Bohuslavu Martinů.“

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává nahlížet. V dnešním dílu se v pokračování vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám dirigent, dostává k Symfonickému orchestru BBC. Jiří Bělohlávek byl v letech 1995 až 2000 jeho hlavním hostujícím dirigentem a od roku 2006 do roku 2012 šéfdirigentem.

Dnešní část vzpomínek Jiřího Bělohlávka na BBC Symphony Orchestra uvedu ve vší skromnosti svou vlastní vzpomínkou. V našich konverzacích se Jiří vracel ke klíčovému momentu, kdy ve své už dávno existující dirigentské dráze zažil poprvé s BBC Symphony Orchestra, jak může od samého začátku harmonicky fungovat vztah dirigenta a „jeho“ orchestru. Byla to cenná zkušenost, kterou také dokázal prakticky uplatnit ve svém pozdějším druhém vedení České filharmonie. Přičítal ji především gentlemanskému naturelu britských hudebníků a měl pocit, že takto přistupují k víceméně každému dirigentovi. Možná se trochu podceňoval, protože já v roce 1983 zažil v domácím studiu orchestru v Maida Vale pár zkoušek, kdy dirigent nenacházel v orchestru očekávanou spolupráci. Působil jsem v tom roce jako skladatel/producent v unikátním centru elektronické hudby BBC Radiophonic Workshop a mé vlastní relativně malé studio bylo přímo vedle velkého symfonického. Měl jsem všude volný přístup, a tak jsem se chodíval dívat tu a tam na zkoušky, zejména když mě přitahoval dirigent nebo repertoár. Zcela nezapomenutelně jsem zažil, jak Krzysztof Penderecki studoval koncert svých skladeb a tympanista a především perkusionista jakoby se rozhodli, že slavného skladatele a současně i zkušeného dirigenta nebudou nijak uznávat. Do té míry, že se Penderecki rozčílil a ptal se, zda si uvědomují, s kým mají tu čest – a pokud nebudou respektovat ani jeho, ani noty, tak odejde a nedovolí, aby se jeho skladby na koncertě odehrály. Manažér orchestru promptně přiskočil, nařídil pauzu, prohodil pár slov s tympanistou a perkusionistu jedním hlasitým slovem OUT vyhodil. 

Vracel jsem se do svého osamělého studia s vědomím, že není nad to provozovat elektronickou hudbu a být ve všem svým pánem: skladatelem, interpretem, nahrávacím režisérem i producentem. Ne že bych si při té příležitosti neuvědomoval, že se výsledky činnosti Radiophonic Workshop absolutně nedají srovnávat s takovými díly a jejich provedeními jako třeba právě Krzysztofa Pendereckého, ale ony naštěstí jsou v principu nesrovnatelné a také mají svůj půvab. Nicméně mi přišlo neuvěřitelné, že někdo s takovým renomé, s takovou reputací, musí klást otázku, zda hráči vědí, kdo je… Jiří Bělohlávek evidentně takový problém nikdy neměl a budu ten první, kdo mu rád přisoudí jeho záslužný podíl na vzniklé harmonické spolupráci, ač ho sám sobě nepřičítal. Ale je fakt, že na počátku činnosti měl v orchestru dvě významné a neotřesitelné rodinné opory, tedy opory mé vlastní rodiny: náš syn Kryštof, violista, a jeho tehdejší žena, houslistka Nickie, byli totiž tehdy členy BBC Symphony Orchestra! Znovu a znovu se člověk nestačí divit, jak je svět neuvěřitelně malý… Ale dejme slovo Jiřímu Bělohlávkovi, který mi 9. listopadu 2015 poslal následující vzpomínku, již prokládám materiály z jeho a svého archivu, a s omluvou dodám, že jeho probírání vztahu dirigenta a orchestru nechám na příští týden – a čtenář by si to neměl nechat ujít!

Dorazili jsme do Pittsburghu předevčírem a očekávám začátek zkoušek, který bude pozítří. Já jsem si schválně udělal takovou trochu relaxační organizaci, abychom po tom dlouhém Japonsku měli dost času na předělání se v čase, a abych byl sám v kondici. Tady v Pittsburghu budu řídit Smetanovu Mou vlast a je zajímavé, že to bude jejich první provedení od roku 1976, kdy byla premiéra, kterou dirigoval Rafael Kubelík, takže jsem v dobré společnosti! Já teď začnu trochu vzpomínat na svou spolupráci s BBC Symphony Orchestra, která je samozřejmě jednou z nejvýznamnějších kapitol mé dirigentské dráhy.

Začala v roce 1995, kdy jsem u nich poprvé hostoval a stal se vzápětí hlavním hostujícím dirigentem, Principal Guest Conductor.

Moje vůbec první setkání bylo se sesterským orchestrem BBC Philharmonic v roce 1993, na Proms, a bylo tak úspěšné, že už tehdy vzniknul zájem o spolupráci ze strany BBC.

Pozice hostujícího dirigenta byla ideální. Řada lidí mě varovala, jak je BBC obtížný orchestr, jak jsou nepříjemní, strašně zhýčkaní a žádného dirigenta nepřijmou. Já musím říci, že jsem měl naprosto opačný vjem, opačnou zkušenost. Od samého počátku jsem s nimi navázal velmi dobrý, úzký a srdečný, nejen profesionální, ale i lidský kontakt, který se tou dobou trvání ještě prohloubil a zintenzívněl.

Byla to paralelní činnost s Pražskou komorní filharmonií, ale ta dvě angažmá se navzájem nijak nepotírala, ba naopak skvěle doplňovala. V Praze jsem měl příležitost budovat velmi minuciézní prací komorní filharmonii, zatímco v Londýně jsem měl k dispozici už 75 let perfektně fungující, skvěle vybavený symfonický orchestr s unikátním zázemím studia v Maida Vale, ale také pravidelných koncertů v Barbicanu, Proms v Royal Albert Hall a turné po celém světě.

Ta dualita orchestru, původně rozhlasového, ale postupem desetiletí neméně koncertního, se odrážela v mé práci i její definici. Rozhlasové orchestry jsou nezávislé na koncertním publiku, mají garantovaný, nebo spíše povinný, odbyt ve značném časovém prostoru vysílání, a hrají proto mnohem širší repertoár, s akcentem na současný. Symfonický orchestr BBC je eminentně proslulý svou neuvěřitelně rychlou reagencí, úžasnou pohotovostí a flexibilitou. Má schopnost vyrovnat se velmi profesionálně, živě a rychle s jakýmkoliv materiálem, s jakoukoliv novou kompozicí.

Nahrávání a koncertní provádění klasického repertoáru je – zejména v dnešní velmi náročné konkurenci – poněkud jiný druh práce, a k té jsem byl povolán.

Mým úkolem bylo starat se o „mainstream“, tradiční repertoár s akcentem na českou hudbu a na klasicko-romantický repertoár s tím, že budu příležitostně dirigovat i britskou hudbu a budu se snažit do londýnského programu vnést i hudbu soudobou, českou, a to ve výběru, který sám uznám za vhodný. To se, myslím, beze zbytku naplňovalo, skutečně jsem se věnoval především klasicko-romantickému repertoáru, to mně velmi vyhovovalo, cítil jsem se v tom nejsilnější a měl jsem dojem, že tam mohu hudebníky nejvíce ovlivnit, nejvíce jim dát.

Po šedesáti koncertech jako hostující dirigent jsem byl v roce 2006 jmenován šéfdirigentem a zůstal jím do roku 2012, do svého návratu do České filharmonie. BBC SO jsem za ta léta dirigoval v dalších 150 koncertech a nahrávkách.

Myslím, že se podařilo do orchestru vnést určité obohacení jak ve smyslu rozvinutí romantického zvuku, tak i v chápání české hudby s důrazem na skladby Martinů, Janáčka, ale také na méně hrané symfonie Dvořákovy a skladby dalších českých skladatelů.

Když se dnes člověk podívá zpátky, tak ten repertoárový rozsah je, myslím, úctyhodný, a skutečně se podařilo přinést reprezentativní vzorek české hudby. Speciální službu jsme udělali Bohuslavu Martinů, a nejenom tím, že mu byl věnován celý hudební víkend v lednu 1998. To byl projekt, kdy se po tři dny hráči i posluchači vždy soustředili na jednu osobnost a dostali ji osvětlenou z nejrůznějších stran, v nejrůznějším žánrovém výběru, pokud možno také s doprovodnými akcemi, přednáškami, filmy atd.

Martinů byl programován systematicky během mého působení, a v sezóně 2009/10 se podařilo hrát a nahrát celé jeho symfonické dílo a vydat kompletní verzi všech symfonií na CD nosičích. To na trhu v Anglii opravdu chybělo, neexistovala tam žádná nahrávka anglického orchestru s integrálním záznamem všech symfonii. Měl jsem z kompletu tří CD velkou radost, nejen kvůli našemu prvenství, ale i mimořádné pozornosti, kterou troj-CD vzbudilo, včetně renomované vítězné ceny za nahrávku roku 2012 v časopisu Gramophone.

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera