„Ansámbl měl v té době už tolik společných zážitků, zkušeností, odhodlání a víry v budoucnost, že byla naprosto obecná vůle pokusit se to všemi prostředky udržet, nezahodit a zkusit najít jinou existenční platformu.“

„Po pěti letech jsem hodlal svoji činnost ukončit, ale dostal jsem tehdy takovou injekci žádostí, abych pokračoval, a tak to bylo silné, že jsem nakonec PKF vedl až do roku 2006.“

„Vracím se k ní s tak ojedinělým pocitem, jako k žádnému jinému orchestru!“

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává nahlížet. V dnešním dílu se v pokračování vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek, podruhé vrací k orchestru Pražská komorní filharmonie, známému dnes jako PKF-Prague Philharmonia. Jiří Bělohlávek těleso po založení v roce 1994 vedl plných dvanáct let.

Po tak mediálně výrazně ošetřené akci [pozn.: první koncert PKF se konal na Pražském hradě k Svátku republiky 28. 10. 1994] se nám začaly velmi rychle hrnout nejrůznější nabídky a orchestr začal takřka bleskově slavit velké úspěchy. Mimořádný ohlas vyvolal i určitou nepřejícnost a závist, prošli jsme negativní mediální kampaní s obviněním, že za státní armádní peníze tu funguje soukromý orchestr, ale samozřejmě jsme ji přestáli. Ten fakt i způsob, kterým soubor po umělecké stránce projevil okamžitou velkou životaschopnost, energii a schopnost se prosadit, překryl takové otazníky a negativní poznámky a nijak nenarušil harmonický první rok existence.

Zásadní změna přišla zcela nečekaně s novým ministrem obrany, který oné kampaně v rámci hledání úspor využil, a škrtnutím pera tuto celou záležitost vyhodil z okna. Z platné smlouvy s ministerstvem obrany o záruce na pětileté financování celého orchestru i s administrativním aparátem byl přes noc cár bezcenného papíru. Konzultoval jsem to s právníky, a dva mi nezávisle na sobě řekli, že je to kauza, která se z právnického hlediska prohrát nedá, je to naprosto jasně ošetřeno, ale stejně by mi neradili, abych do takového sporu vůbec šel. Měl jsem pocit, jako by tam byla určitá skrytá hrozba a tak jsem od jakýchkoliv právních kroků upustil.

Ansámbl měl v té době už tolik společných zážitků, zkušeností, odhodlání a víry v budoucnost, že byla naprosto obecná vůle pokusit se to všemi prostředky udržet, nezahodit a zkusit najít jinou existenční, funkční platformu.

Přesně v tu chvíli u nás vyšel zákon o neziskových organizacích, do té doby nikdy neexistující, a ten jsme okamžitě použili jako legální základ pro další provozování tělesa. Stali jsme se jednou z prvních, historicky, myslím, druhou vůbec, českou Obecně prospěšnou společností a začala další nová problematika, a to shánění financí. Musím říct, že zpočátku nám v tom ohromně pomohlo několik politiků, bývalý ministr kultury Milan Uhde a další, podařilo se nám rychle dostat mimořádné dotace, orchestr se postavil na vlastní nohy a začal žít nezávisle na svém bývalém zřizovateli, armádě.

Byl to velký úspěch všech, managementu i ansámblu, byť úsilí o získání dostatku peněz, grantů, darů, sponzorů, aby to těleso mohlo přežít a dál se rozvíjet, se stalo permanentním.

Pražská komorní filharmonie se etablovala jako jedno z nejvýznamnějších těles nejen v pražském, ale i českém kulturním životě, má celosvětové renomé, ale po více než 20 letech existuje bez zřizovatele, bez zajištěné ekonomické základny, a žije tak říkajíc z ruky do úst, protože vše je založeno na jednotlivých krátkodobých grantech a příspěvcích. Je to po všech stránkách obdivuhodné, ale po existenční nezáviděníhodné.

Já jsem po pěti letech hodlal svoji činnost ukončit, ale dostal jsem tehdy takovou injekci žádostí, abych pokračoval, a tak to bylo silné, že jsem se uvázal k dalším letům, a nakonec PKF vedl až do roku 2006, tedy 12 plných sezón. Byla to jedna z nejkrásnějších dob mého uměleckého fungování, protože to mělo všechny ty atributy nejvyšších nároků a kvalit a zároveň tam byl obrovský punc mládí a nadšení, které nás všechny spojoval, báječně se se všemi žilo a spolupracovalo.

Také se rychle rozvinula zahraniční činnost a jedním z vrcholných momentů byla naše návštěva legendárních londýnských promenádních koncertů, Proms, v roce 2004. Jel jsem tam s velkým rozechvěním, v té době už jsem hodně spolupracoval s BBC Symphony Orchestra, dvorním orchestrem na Proms, a přivážel jsem přitom Pražskou komorní filharmonii. Měl jsem ohromnou touhu, aby uspěli, byla to pro mě osobně taková velká meta, a byl jsem šťastný, že se to podařilo.

S Pražskou komorní filharmonií spolupracuji dodnes a vracím se k ní s tak ojedinělým pocitem, jako k žádnému jinému orchestru!

———-

Jaká tragédie, že poslední věta vzpomínek Jiřího Bělohlávka, diktovaná 18. listopadu 2015, už přes čtyři roky neplatí. Za Jiřího života je však potvrzená dojemnou kombinací faktů, jak je zachyceno ve fotoknize „Život v obrazech“:

Vůbec prvním záznamem v mé databázi veškerých životních vystoupení a nahrávek Jiřího Bělohlávka je totiž nahrávání Martinů kantáty Otevírání studánek 15. 12. 1955 s Kühnovým dětským sborem. Sbor ji s Jiřím zpíval také 16. 9. 1959 v Martinů rodném místě Poličce, a to v tom samém velkém sále Tylova domu, kde Jiří Bělohlávek dirigoval svůj poslední koncert v životě 7. května 2017. Co jiného, než Martinů, v tomto případě Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, a s kým jiným, než s Pražskou komorní filharmonií. Zemřel o tři týdny později.

Ani to však není jediná pozoruhodná a dojemná v mé terminologii „cílená náhoda“. Povšimněte si na Zahajovacím koncertu zachyceném ve fotoknize jména proslaveného českého klavíristy. Na dalším dokumentu z historie Pražské komorní filharmonie níže si ho porovnejte se jménem patnáctiletého školáka, kterému Jiří Bělohlávek poskytl koncertní příležitost v cyklu „Josef Suk uvádí mladé talenty“: poobakrát Jan Bartoš.

Není navíc zdaleka jediný, kdo se se na koncertu Hudební školy vypracoval k světové slávě. Například tehdy desetiletý Josef Špaček se stal v roce 2011 koncertním mistrem České filharmonie, aby v dalších letech šťastně spolupracoval s jejím znovu se navrátivším šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem až do jeho smrti.

Dnešní vzpomínku doplňuje ještě pár zajímavých a informativních programů z existence PKF.

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera