„Dokončil cyklus Písničky o lásce na moravskou lidovou poezii a osmělil se zaslat je k posouzení skladateli do USA. Povzbudivá odpověď Martinů se stala základem vzájemné korespondence.“

„Podle výslovného přání skladatele byla kantáta Otvírání studánek oficiálně provedena Zouharem a ženskou částí sboru OPUS ve světové premiéře v Poličce v lednu 1956.“

„Jako skladatel vzdal Martinů hold v roce dvacátého výročí jeho smrti kompozicí skladby Variace na téma B. Martinů.“

Brněnský skladatel Zdeněk Zouhar (1927–2011) se dá charakterizovat jako renesanční osobnost pohybující se celý život mezi skladbou, muzikologií, hudební pedagogikou, dirigováním a organizováním hudebního života. Od mládí komponoval, psal texty o hudbě, věnoval se vydavatelské činnosti a také vyučoval hudbu. Profesně byl Zdeněk Zouhar celoživotně spjat s Brnem: výraznou stopu zanechal jako vedoucí hudebního oddělení Univerzitní knihovny v Brně (dnes Moravská zemská knihovna, 1953–1961), byl dramaturgem brněnské redakce hudebního vysílání Československého rozhlasu (1961–1970), od roku 1970 vyučoval kompozici na JAMU. Byl nezdolným propagátorem díla Bohuslava Martinů už v době, kdy Martinů žil v emigraci a jeho jméno bylo v Československu zapovězeno, a svými aktivitami napomohl k rozšiřování jeho odkazu v českém prostředí. Od Zouharova úmrtí právě dnes uplynulo deset let.

Zdeněk Zouhar byl v hudbě zpočátku samoukem: učil se sám podle příručky „Teoreticko-praktická škola hry na varhany“ Františka Zdeňka Skuherského. Před maturitou na průmyslové škole navštěvoval lekce hudební teorie u skladatele Viléma Blažka na hudební škole Besedy brněnské. Během studia na pedagogickém gymnáziu v Bratislavě byl žákem Alexandras Moyzese na VŠMU v Bratislavě (1950–1951). Cíleně se studiu skladby oddal až po maturitě a postupně vystudoval hudební obor na Pedagogické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, dále výtvarný obor na téže fakultě a hudební vědu na fakultě filosofické. Paralelně byl soukromým žákem skladatele Jana Kunce ve skladbě, kompozici pak studoval také na JAMU v Brně ve třídě Theodora Schaefera.

Profesně byl Zdeněk Zouhar celoživotně spjat s Brnem. Po povinné vojenské službě získal místo „samostatného odborného knihovníka“ v hudebním oddělení Univerzitní knihovny, kde bylo jeho hlavní pracovní náplní obstarávat odbornou hudební literaturu a hudebniny a jejich katalogizace. Později se oddělení o jednoho pracovníka rozšířilo a Zouhar se tím stal vedoucím oddělení. Díky dobré spolupráci a nezměrnému pracovnímu entuziasmu se podařilo rozšířit pole působnosti: „Reorganisoval jsem hudební oddělení, kterému jsem dal širší náplň, než je běžná, zavedl jsem činnost publikační a koncertní. Obojí přispělo k tomu, že hud. odděl. UK se stává určitým hudebním centrem v Brně,“ zapsal si Zouhar do své kroniky. A měl pravdu. Hudbymilovnou veřejnost přitahovala zejména jeho řada koncertů a hudebních pořadů, kterou započal v lednu 1954 vystoupením sólistky brněnské opery Míly Ledererové. Na dalším z nich se Zouhar představil i jako interpret: nedlouho předtím se totiž stal sbormistrem sboru OPUS (zkratka pro Obec přátel umění sborového) a společně představili své první veřejné vystoupení. OPUS sice řídil pouhé dva roky (pro rozpory s čestným sbormistrem tělesa Vilémem Steinmanem raději odešel), přesto se s ním zapsal do hudební historie. Podařilo se mu totiž spojit se s Bohuslavem Martinů, žijícím tehdy už trvale v zahraničí. Ten pro sbor zkomponoval některé své skladby a Zdeněk Zouhar se stal jejich prvním interpretem vůbec.

Pozornost tehdy už světoznámého skladatele si Zouhar získal již jako dvaadvacetiletý student brněnské univerzity a soukromý žák skladatele Jana Kunce. Dokončil tehdy písňový cyklus Písničky o lásce na moravskou lidovou poezii (ten komponoval pro svou budoucí manželku Věru) a osmělil se zaslat je k posouzení skladateli do USA. Povzbudivá odpověď Martinů se tak stala základem desetileté vzájemné korespondence.

„Milý příteli,

vrátil jsem se teprve teď zpět do New Yorku a našel Vaše dopisy a Váš cyklus písniček. Jsem rád, že akcentujete českou notu a nezapomínáte na to nikdy, a jsem rovněž rád, že Vám moje písničky naznačily cestu; nezapomeňte ovšem, že já jsem k němu došel po boji mnoha a mnoha let. Prostý projev je to nejtěžší, co si umělec může dát za cíl. Váš cyklus se mi líbí a ještě více se mi líbí, že Vám je 22 let, to jest, že máte před sebou řadu let těžké a zodpovědné práce, v níž nic se nedostane zadarmo, nezapomeňte na to ani pro okamžik. Také se mi líbí, že jste od Macochy, to je kraj, kde lidé mají srdce na pravém místě, a na to také nezapomeňte.“

Když pak Zdeněk Zouhar působil jako sbormistr OPUSu, odvážil se Martinů oslovit opětovně. Tentokrát neposílal svou skladbičku k posouzení, ale naopak požádal Mistra o kompozici díla pro jeho sbor. Martinů jeho žádosti vyhověl a zkomponoval dvojzpěvy na texty moravské lidové poezie Petrklíč. Z pěti částí cyklu jsou hned tři propojeny na Zdeňka Zouhara konkrétní dedikací: druhá část nazvaná Nade dvorem je věnována přímo Zouharovi, čtvrtá část Malované dřevo je dedikována ženskému sboru OPUS a u poslední páté části Poledně je uvedeno společné věnování ženskému sboru OPUS v Brně a jeho dirigentu Zdeňku Zouharovi. Tito interpreti dílo také ve světové premiéře provedli 25. dubna 1955 v Brně.

Na počátku léta téhož roku dostal Martinů od Miloslava Bureše báseň Píseň o studánce Rubínce, opěvující jeho rodnou Vysočinu. Verše jej nadchly, rozhodl se je zhudebnit a myslel u toho na Zdeňka Zouhara. „Dostal jsem báseň překrásnou od poličského rodáka M. Bureše o otvírání studánek u nás na Vysočině. Báseň mne úplně okouzlila a hned jsem sednul k pianu. A teď si myslím, jestli by Vás to zajímalo, že bychom mohli udělat premieru této skladby v Poličce, vím, že hledáte materiál, a tohle by snad bylo nejvhodnější. Je to pro ženský sbor a jednoduché, Sop. a Alto Solo, Baryton Solo, dvoje housle, viola a piano.“ Podle výslovného přání skladatele byla kantáta Otvírání studánek oficiálně provedena Zouharem a ženskou částí sboru OPUS ve světové premiéře v Poličce v lednu 1956. Neoficiálně jí ale předcházelo o měsíc dříve provedení v Praze v interpretaci Kühnova dětského sboru se sbormistrem Janem Kühnem. To bylo sice uváděné jako předpremiéra a Burešem v dopise pro Martinů označené pouze jako „intimní večer“, ale prakticky realizované se vší majestátností velké hudební události…

Na poličské premiéře Studánek zazněly v podání Zouharova sboru OPUS ještě další skladby Bohuslava Martinů: ve světové premiéře Tři písně posvátné a v československé premiéře Pět českých madrigalů. A o tři měsíce později, v dubnu 1956, mělo brněnské publikum možnost slyšet v nastudování týchž interpretů ve světové premiéře sborový cyklus Tři zpěvy pro ženský sbor.

V letech 1961 až 1970 byl Zdeněk Zouhar dramaturgem brněnské redakce hudebního vysílání Československého rozhlasu. Ke změně jej vedly do určité míry existenční důvody, neboť s manželkou očekával přírůstek do rodiny a přestup do rozhlasu znamenal finanční přilepšení. I zde pokračoval ve svém předsevzetí propagace díla Bohuslava Martinů. Nechal nahrát některá jeho neznámá díla a sám ve svých vzpomínkách shrnul: „Chci alespoň zkompletovat dílo B. Martinů a L. Janáčka v nahrávkách. Martinů je za mé éry nejhranějším autorem, po něm jde na řadu Dvořák a potom Janáček.“

V sedmdesátých letech Zdeněk Zouhar opět změnil pracoviště a stal se pedagogem JAMU, ani tak na Martinů propagaci nerezignoval. Průběžně publikoval studie zaměřené na skladatelovu tvorbu a editorsky připravil k tisku jeho skladby Petrklíč, Písničky pro dětský sbor, Ptačí hody, Česká říkadla a Čtyři písně o Marii. Byl iniciátorem a editorem první české publikace o Martinů, která v naší zemi směla vyjít: Bohuslav Martinů – sborník vzpomínek a studií z roku 1957; dále vydal monografii Sborové dílo Bohuslava Martinů v roce 2001. V polovině šedesátých let se navíc úspěšně zasazoval o to, aby nově založený Mezinárodní hudební festival Brno zahájil v roce 1966 svou existenci tematickým ročníkem věnovaným výlučně dílu Bohuslava Martinů. Jako skladatel vzdal Martinů hold v roce dvacátého výročí jeho smrti kompozicí skladby Variace na téma B. Martinů, jejímž tématem je píseň Děvče z Moravy z Martinů písňového cyklu Písničky na dvě stránky.

V roce 1977 se Zdeněk Zouhar stal jedním ze zakladatelů Společnosti Bohuslava Martinů – společně s Jaroslavem Mihulem, Václavem Holzknechtem či Josefem Páleníčkem. V letech 1991 až 2000 byl i jejím předsedou a dlouhá léta stál v čele její brněnské pobočky. Formuloval první návrh zásad souborného kritického vydání děl Bohuslava Martinů a v letech 1993 až 1999 předsedal ediční radě téhož souborného vydání.

I když se sám osobně s Bohuslavem Martinů nikdy nesetkal, zůstal se skladatelem v písemném kontaktu až do jeho smrti. Tuto korespondenci v roce 2008 vydal spolu se svým synem Vítem Zouharem knižně pod názvem Milý příteli: dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi. Snažil se být skladateli osobně za jeho života nápomocen pořizováním různých notových či knižních materiálů, které leckdy předával prostřednictvím skladatelových sourozenců Marie a Františka Martinů. Oba v Poličce opakovaně navštěvoval. A Martinů jej měl i na dálku v oblibě, v korespondenci jednou uvedl: „Zouhar je fajn kluk a všichni na něho žárlí, jenom já ne.“

Foto: osobní archiv Víta Zouhara, archiv Centra Bohuslava Martinů v Poličce