„Zemlinsky vedl šestnáct let operní soubor Nového německého divadla, ve dvojjazyčném městě významný protějšek českého Národního divadla.“

„Ve Wagnerově odkazu zdůrazňoval jeho jedinečnost a novátorství, nikoli manifestaci velkoněmeckých idejí.“

„Patřil svého času, podobně jako Gustav Klimt nebo Max Burckhard, mezi ctitele vídeňské krásky Almy Schindlerové, která se však provdala za Gustava Mahlera.“

Na domě s číslem popisným 1043 v Havlíčkově ulici, naproti Masarykovu nádraží, nenápadná pamětní deska oznamuje, že tam v letech 1911 až 1927, tedy po celých šestnáct let svého pražského působení, bydlel skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky. Byl šéfem operního souboru Nového německého divadla, což je dnes budova Státní opery. Jeho život se pak uzavřel za války v americkém exilu, když mu bylo jedenasedmdesát. Narodil se před 150 lety, 14. října 1871 ve Vídni.

Rakouský skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky patří nezanedbatelným způsobem do hudebních dějin Prahy. Od roku 1911 vedl šestnáct let operní soubor Nového německého divadla, ve dvojjazyčném městě významný protějšek českého Národního divadla. I přes pochopitelnou převahu konvenčního repertoáru Zemlinsky vytrvale prosazoval nová díla, mezi jinými od Hindemitha, Bartóka, Ravela, Schreckera, Dukase, Křenka a dalších. Monodrama Očekávání od Arnolda Schönberga, svého švagra, uvedl v Praze dokonce ve světové premiéře. Přízeň projevoval i dílu Richarda Strausse. Ve Wagnerově odkazu zdůrazňoval jeho jedinečnost a novátorství, nikoli manifestaci velkoněmeckých idejí, jak tomu bývalo před první světovou válkou.

Zemlinsky se také zasloužil o značnou propagaci české hudby, v roce 1924 například nastudoval vůbec první Smetanovu operu hranou v Neues Deutsches Theater. Byla to Hubička. Uvedl také Prodanou nevěstu a Janáčkovu Její pastorkyňu a byl první, kdo obrátil pozornost pražských Němců k ruské opeře provedením Čajkovského Evžena Oněgina.

Trvale usiloval o zvyšování profesionální úrovně souboru, financovaného téměř výhradně ze soukromých darů německojazyčného obyvatelstva. Staral se o šíři programu a se svým divadelním orchestrem pořádal rovněž filharmonické koncerty, které vedle večerů České filharmonie zřetelně spoluvytvářely charakter hudebního provozu tehdejší Prahy. Jeho éra je významem logicky srovnávána s formativním působením Karla Kovařovice jako šéfa, dramaturga a dirigenta opery Národního divadla v letech 1900 až 1920. Vedle práce v divadle byl Zemlinsky ovšem také ředitelem německé konzervatoře a hostoval i u České filharmonie. V československé metropoli měla premiéru Lyrická symfonie na verše Rabindranátha Thákura, Zemlinského stěžejní dílo, a o jedenáct let později, v roce 1935, i jeho Sinfonietta op. 23.

Prarodiče a rodiče Zemlinského měli kořeny na Slovensku a v židovsko-muslimském kulturním prostředí. Vyrůstal proto ve Vídni pod vlivem synagogální hudby, ale brzy pro sebe objevil Mozarta, Brahmse a Wagnera. Vystudoval na konzervatoři klavír a kompozici a živil se jako dirigent. Působil v Carltheateru, v Theater an der Wien a nakonec ve Volkstheater. Z židovské náboženské obce vystoupil a stal se protestantem.

Patřil svého času, podobně jako Gustav Klimt nebo Max Burckhard, mezi ctitele vídeňské krásky Almy Schindlerové, která se však provdala za Gustava Mahlera. Zemlinsky byl jejím učitelem hudby. Byl to asi nějakou dobu zvláštní milostný vztah – do deníku si ho charakterizovala slovy „karikatura – bez brady, malý, s vypoulenýma očima a s příliš šíleným dirigováním“. Zemlinsky se s milostným nezdarem vyrovnával několik let. Vztah k Almě ho ovšem inspiroval k opeře Trpaslík… Alma ovšem nebyla všední ženou. Měla ještě za Mahlerova života vášnivý poměr s architektem Walterem Gropiem a v jeho průběhu s malířem a spisovatelem Oskarem Kokoschkou. Posledním v její životě byl pak spisovatel Franz Werfel, se kterým žila až do jeho smrti v roce 1945 v americkém exilu.

Zemlinsky se stylově sve svých kompozicích po celý život pohyboval na samé hranici tonality, znaky a tradice pozdního romantismu zajímavě propojoval s přístupy druhé vídeňské školy. V něčem je blízký Mahlerovi, v něčem jiném pozdějšímu expresionismu. V mnohém se obejde i bez vlivu Schönbergovy estetiky. Stál na přelomu epoch a stylů a vytěžil z toho vlastní zajímavý hudební jazyk.

Je autorem oper Es war einmal (Bylo, nebylo), Der Traumgörge (Snílek Jiřík), Kleider machen Leute (Šaty dělají člověka), Eine florentinische Tragödie (Florentinská tragédie), Der Zwerg (Trpaslík), Der Kreidekreis (Křídový kruh) a Der König Kandaules (Král Kandaules). Napsal orchestrální fantazii Die Seejungfrau, zhudebnil žalmy 13, 23 a 83, napsal řadu písní a komorních a klavírních děl… a v jeho odkazu figurují i čtyři smyčcové kvartety. Poslední z nich z roku 1936 je věnován památce skladatele Albana Berga. Zemlinsky ho složil bezprostředně po smrti svého přítele, jehož život se uzavřel na Štědrý den roku 1935. Třetí kvartet z roku 1924 je velmi osobní, vzdálený secesnímu duchu prvních dvou. Kvartet druhý, trochu provokativní, je datován rokem 1915 a nese věnování tehdejšímu studentovi a pozdějšímu švagrovi Arnoldu Schönbergovi. Kvartet č. 1 z roku 1896 je napsán ještě plně v romantickém duchu. Dají se v něm vysledovat postupy a řešení inspirované Schubertem a Beethovenem, v pomalé větě transformovaný patos Wagnerových Mistrů pěvců norimberských a v celém díle vlivy hudby Johannesa Brahmse – nejen typu komorních intermezz, ale i lidového tónu z jeho Druhé symfonie.

Ostatně, Brahms Zemlinského kvartet slyšel, ocenil a doporučil ho k vydání berlínskému Fritzi Simrockovi, stejnému nakladateli, jemuž o čtvrtstoletí dříve doporučoval mladého Dvořáka… Stejně tak lze ale v díle pětadvacetiletého vídeňského autora slyšet místa, která dávají najevo osvobozování od Brahmsova vlivu a která z kvartetu – alespoň co do výrazu – činí nosný příklad hudebního směřování vpřed. Zásadnější skokové proměny ovšem vývoj přinesl později, s nástupem druhé vídeňské školy, atonality a racionálních kompozičních principů.

Později odešel za dirigentskou prací do Krollovy opery v Berlíně, centra experimentálního hudebního divadla. Šéfem mu tam byl mladší kolega Otto Klemperer. Po uchopení moci národními socialisty však panovalo v Berlíně pro umělce židovského původu čím dál menší pochopení, a tak se skladatel přestěhoval do rodné Vídně. Po připojení Rakouska k hitlerovskému Německu však emigroval s rodinou, i za cenu ztráty většiny majetku, do USA.

Foto: Wikipedia, Facebook