„Byl jsem jak vojínem základní služby, tak i řádným studentem AMU a kromě toho jsem už od září 1966 dirigoval v Divadle na Vinohradech.“

„V březnu 1969 jsem vyjel na čtrnáctidenní turné po Západním Německu s dívčím smyčcovým orchestrem Puellarum Pragensis. To bylo skutečně neuvěřitelné, co tehdy bylo možné.“

„O  půl roku později mně bez vysvětlení sebrali všechny doklady, obdržel jsem zákaz a nikam nemohl. To už spadla klec.“

Jiří Bělohlávek s Armádním uměleckým souborem v Charkově 24. září 1969

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává podrobně nahlížet. Tentokrát jde o další část vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek, a to o letech strávených při povinné vojenské službě v Armádním uměleckém souboru.

Konec šedesátých let byly ale ohromně podivné roky. Na podzim roku 1968 jsem nastoupil na dvouletou základní vojenskou službu, přestože na Akademii byla možnost dělat tzv. vojenskou katedru, což byla jednou za týden odpoledne taková nalejvárna vojenských znalostí a pak už ne dva, ale jenom jeden rok vojny. Měl jsem to sice v úmyslu, jenomže na ta vojenská odpoledne jsem nechodil, úplně jsem to zanedbával a hrozilo mně, že mě z toho vyhodí. Abych tomu předešel, tak jsem se z té katedry odhlásil s tím, že tedy půjdu na dva roky do vojenské služby, ale budu v AUSu. Dostal jsem totiž echo, že se tam bude vypisovat pozice asistenta dirigenta, kterým byl tehdy Vladimír Válek. Přihlásil jsem se a byl tam přijat, takže jsem místo pokračování vojenské katedry nastoupil na vojnu. Myslel jsem, že budu muset studium úplně přerušit, jenomže v roce 1968 bylo, jak známo, všechno jinak, a já jsem klidně mohl pokračovat ve svém studiu.

Byl jsem jak vojínem základní služby, tak i řádným studentem AMU a kromě toho jsem už od září 1966 dirigoval v Divadle na Vinohradech, kde byl takový malý orchestřík, který hrál doprovodnou hudbu k činohrám.

Přivedl mě tam skladatel Ladislav Simon, celé to dlouhá léta vedl, ale měl v té době zájem založit Studio experimentální hudby v ostravském rozhlase a potřeboval se uvolnit z pravidelného dirigování v divadle. Angažoval mě tam a já nakonec působil jako kapelník v Divadle na Vinohradech až do konce sezóny 1972. S Ladislavem Simonem nás život významně svedl dohromady za více než čtvrt století, při zrodu Pražské komorní filharmonie, ale o tom později.

Snad nikde není zachycené, že dirigent Jiří Bělohlávek také komponoval – pozorný čtenář nalezne v seznamu jeho činnosti v Divadle na Vinohradech celkem pět inscenací s jeho hudbou.

V březnu 1969 jsem ještě také vyjel na čtrnáctidenní turné po Západním Německu s dívčím smyčcovým orchestrem Puellarum Pragensis, to byla tehdy moje další pravidelná aktivita, a i na to mě z té vojny pustili. To bylo skutečně neuvěřitelné, co tehdy bylo možné.

Jenže o půl roku později, v září 1969, byla první Karajanova dirigentská soutěž, kde jsem prošel jakožto oficiální český kandidát všemi předkoly, byl jsem vybrán, měl jsem všechny doklady, byl jsem vybavený letenkou a vším do Berlína, ale v předvečer odletu mně bez vysvětlení sebrali všechny doklady, obdržel jsem zákaz a nikam nemohl. To už spadla klec a začala takzvaná normalizace.

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera