pondělí, 06 září 2021 15:00

Alexander Goldscheider: Jiří Bělohlávek (15)
“Ty budeš hrát na cello!”

Autor:

„Pan profesor se mi podíval na ruce, vyzkoušel můj sluch a prohlásil, že si myslí, že to můžeme zkusit.“

„Konzervatoř pro mne byla jako zjevení.“

„Paní profesorko, já si nepočítám, já ten rytmus cítím a vnímám, ale že bych si počítal první druhá, to nedělám…”

 

JBCello-2

 

Seriál, věnovaný v roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigentu Jiřímu Bělohlávkovi, využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává autor podrobně nahlížet. V patnáctém příspěvku se vracíme ke vzpomínkám na dětství, které mu Jiří Bělohlávek namluvil do diktafonu. Vyprávění navazuje na minulou kapitolu zmiňující mnohaleté účinkování v Kühnově dětském sboru.

 

Kuhn

 

Zkoušky sboru jsme měli ve večerních hodinách v centru města ve Štěpánské ulici a já na ně jezdíval trolejbusem s manželi Kühnovými: měli jsme stejnou cestu a byl jsem tak celou řadu let pod jejich dozorem a opatrováním. Při jedné takové cestě, to už mi bylo deset, seděl pan profesor v trolejbusu, já stál nad ním, a on najednou vzhlédl a řekl:

“Ty budeš hrát na cello!”

Přesně tak, jak to dnes říkám – žádný kondicionál, žádné “Ty bys mohl,“ prostě: “Ty budeš hrát na cello! Přijď zítra ke mně, můj syn Pavel už hraje na velké violoncello a to poloviční, co máme, ti zapůjčíme a sjednám ti audienci u pana profesora Karla Pravoslava Sádla”. To se také stalo, já tam v sobotu přiběhl, pan profesor se mi podíval na ruce, vyzkoušel můj sluch a prohlásil, že si myslí, že to můžeme zkusit.

 

Sadlo-KP-DONE-300

 

Tak jsem se stal jeho žákem a byl jsem jím další tři roky. Velkou radostí jsem pro něj asi nebyl, protože jsem nebyl dost pilný, cvičíval jsem velmi zřídka, věnoval jsem se tomu až vždycky těsně den před hodinou a pamatuju se, že ty hodiny na violoncello jsem měl vlastně v hlavě hlavně jako příležitost takového post-hodinového rituálu. Tatínek totiž vždycky chodil na hodiny pravidelně se mnou, vše, co pan profesor řekl, si zapisoval do malého notýsku – mám tak, mimochodem, přesnou metodiku, kterou pan profesor Pravoslav Sádlo používal – a když jsme z té hodiny odcházeli a slušně to dopadlo, což bylo naštěstí většinou, tak mě vzal s sebou do Černého pivovaru na Karlově náměstí. Byl tam bufet na stojáka, tatínek si dal pivo a já jsem dostal smaženého bramboráka. Smažený bramborák za korunu byla moje odměna za hodinu violoncella, a já ten rituál hrozně miloval. Jednak jsem byl mlsný a moc mi to chutnalo, ale hlavně jsem měl rád celou tu tradici, ten akt, kdy po hodině jdeme spolu s tatínkem do hospody.

 

cerny-pivovar1-2540x0-c-default

 

CernyPivovar

 

4996670-165-12-13-otvautomat-1

 

Po třech letech u pana profesora jako soukromý student jsem udělal zkoušky na konzervatoř. Dostal jsem úžasného pana profesora Bedřicha Jaroše, to byla laskavost sama, ohromně milý, přátelský pán s otcovským přístupem k žákům. Byl nadšený hudebník, který nás svým entuziasmem přímo nakažoval, to samozřejmě udělalo ohromnou atmosféru a byla to radost tam chodit.

 

Bedich-Jaro-Ondkovo-kvarteto

 

Konzervatoř pro mne byla jako zjevení, najednou, myslím, že jsem v tom nebyl sám, jsme se octli ve velkém hudebním světě, z žáků základní školy jsme se stali studenty hudebníky, pohybovali se v okolí Rudolfina, samozřejmě jsme chodili na koncerty a také pokud možno na zkoušky, viděli jsme kumštýře, jak tam přicházejí a připravují se - byl to neobyčejně poutavý a vzrušující svět, který se nám náhle otevřel.

 

Tana-Kubov-Baxantov-s-pomlkou-DONE

 

Tehdy jsem také skutečně začal pracovat na svých violoncellových dovednostech, na rozdíl od klavíru, který jsem měl jako obligátní předmět. Chodil jsem k paní profesorce Kubáňové, manželce varhaníka pana profesora Kubáně. Paní profesorka byla nesmírně milá dáma, která se mě vždycky ptala, jestli hodně cvičím. Já se přiznával, že ne, a ona mě vždy přesvědčovala: „Ale měl byste, protože byste mohl hrát krásně. A Jiříčku, počítáte vy si vůbec?” „Paní profesorko, já si nepočítám, já ten rytmus cítím a vnímám, ale že bych si počítal první druhá, to nedělám”. „To je zvláštní, já jsem vždycky chtěla, aby si moji žáci počítali, ale u Vás to opravdu není potřeba…” Paní profesorka byla, stejně jako dříve tatínek, moc hodná, ale taky ne dost přísná, takže moc toho se mnou, bohužel, nesvedla.“

 

15-kniha-1

 

1964a-0058

 

15-kniha-2

 

JB-vcl-le

1965-0824-1956-680081-DONE-USE-THIS

Program turné mezinárodního mládežnického orchestru s Jiřím Bělohlávkem ještě jako cellistou. Na příštích už bude jako dirigent...

 

Za poskytnutí materiálů a fotografií děkujeme A. Goldscheiderovi

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera

Alexander Goldscheider

Alexander Goldscheider, publicista, skladatel a producent.

Vystudoval hudební vědu na FFUK s doktorátem za analýzu písňové tvorby skupiny Beatles. Od 17 let psal a dělal pořady o hudbě v tisku, Čs. rozhlase, divadlech a klubech. Po studiích byl producentem desek v Supraphonu, začal skládat a nahrávat své písně a instrumentální skladby, od konce 70. let výhradně na syntezátory. Od roku 1981 žije v Londýně, kde mu vyšla řada sólových desek a CD. V emigraci založil společnost Romantic Robot, která úspěšně vyráběla vlastní software, hardware a také hudební CD, včetně průkopnického dvoj-CD hudby napsané v Terezíně. V roce 2020 vyšla první část jeho knižních memoárů Cílené náhody. Rád také fotografuje.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.