„Skoro tři sta plakátů nebylo vůbec možné oskenovat na běžných skenerech…“

„Milého zaměstnance popadla po rozbalení balíku trochu panika… kvůli tomu tady snad mám zůstat a nejít vůbec spát?!“

„Jedinečné pro celý život jsou vztahy vytvořené během studií.“

Poslední květnový den uplynuly čtyři roky od odchodu dirigenta Jiřího Bělohlávka. V roce jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Mapování uměleckých aktivit Jiřího Bělohlávka se věnoval řadu let. Zachytil díky osobnímu přátelství podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky… Do sesbíraného materiálu nechává postupně podrobně nahlížet. Dnes vzpomíná, jak byl nadšen při objevení několika stovek plakátů, zdroje cenných informací. Je mezi nimi i ten, který ohlašuje první koncert s pianistkou Annou Fejérovou, Jiřího budoucí ženou.

Polovina 60. let už byla pro ani ne dvacetiletého Jiřího Bělohlávka velmi pestrá a projektoval své nadání i rychle získávané zkušenosti jako sólista, člen i dirigent vícero orchestrů. V Jiřího archivu mi byl v tomto směru jedinečným zdrojem informací těžký a zaprášený balík, který jsme stěží snesli dolů z horního regálu. A zatímco všechny ostatní dokumenty byly seřazené v šanonech i s jejich pečlivými seznamy, velikánský balík měl k mé ohromné radosti nikde nezachycené velké překvapení: plakáty!

První se datuje k 22. březnu 1964, kdy se Jiří coby osmnáctiletý student hry na violoncello Pražské konzervatoře spojil s tamní studentkou klavíru Annou Fejérovou a začali spolu vystupovat veřejně. Jejich koncert v Košicích měl svou logiku, neboť se odehrával v rodném městě Anny.

O rok později byl Jiří jako cellista na turné s Mezinárodním komorním orchestrem mládeže v západním Německu, NSR, což byl ve své době nemalý úspěch. Pozorní čtenáři najdou na programu turné členy už tehdy existujícího a později legendárního Talichova kvarteta, Jana Talicha, Jana Kvapila, Jiřího Najnara a Evžena Rattaye.

Další rok už vzal Jiří jako dirigent Pražský vysokoškolský orchestr do pro změnu východního Německa, NDR, kde byl sólistou fagotista Jiří Seidl, se kterým se Jiří střetával celý svůj další život, zatímco Natalie Romanová zpívala poté pod jeho taktovkou v devatenácti představeních Martinů Řeckých pašijích v Národním divadle počínaje premiérou 10. října 1985.

Pražská konzervatoř vydala k Absolventskému koncertu svých čtyř studentů za doprovodu Symfonického orchestru posluchačů řízeného Jiřím Bělohlávkem nejen běžné cyklostylované A4 stránky, ale opravdový a vkusný plakát, jako by si už tehdy vážila celé akce vedené pozdějším světově proslulým dirigentem.

Všechny mimořádné a mimořádně zachovalé dokumenty jsou samy o sobě zdrojem dalších cenných informací, které tak nepotřebují duplikovat v doprovodném textu.

Ale neodpustím si jednu osobní poznámku. Když se člověk probírá materiály z Jiřího studentských let a současně zná tisíce dalších údajů o jeho umělecké dráze, může v emigraci jen nostalgicky vzpomínat, jak jedinečné jsou vztahy vytvořené během studií pro celý život, a jak člověku chybí, když emigruje a zcela ztratí tak nenahraditelné zázemí a podhoubí. Každé jméno, které nacházím na raných dokumentech, jako jsou tyto, a vím, že prostupuje Jiřího životem, mi přinese, jak říkáme my Angličané, úsměv na tvář. Nic takového už se později v životě nevytvoří, byť se formují zase jiné vztahy. A je mi potěšením, že zejména s klíčovou osobností v Jiřího životě, jejíž jméno je na plakátě níže, spojuje i mne dodnes přátelství.

P. S. A ještě jedna milá vzpomínka a poznovu poděkování.

Skoro 300 plakátů nebylo vůbec možné oskenovat na běžných skenerech. Objevil jsem je jedno pondělí a druhý den večer se vracel zpět do Londýna. S mým drahým přítelem Tomem Rückerem jsme je naložili do jeho auta a odvezli pozdě odpoledne do Powerprintu v Dejvicích, kde měli dostatečně velký skener i na obrovské plakáty. Milého zaměstnance popadla po rozbalení balíku trochu panika, protože některé z plakátů byly chatrné a měl hrůzu, že se při průchodech válci potrhají nebo rozpadnou. V první fázi jsem ho přesvědčil, aby všeho nechal, a rovnou jsme to zkusili s tím, že zodpovědnost bude má. Po pár pokusech se podařilo najít nejlepší metodu a domluvili jsme se na oskenovaném formátu i ceně. Druhá fáze byla trochu náročnější.

„Tak jestli mi to tu můžete pár týdnů nechat, tak já jich vždy pár desítek nějak zkusím udělat,“ navrhl trochu rezignovaně.
„Vy kvůli tomu vlastně musíte ten stroj speciálně nastavit, ne?“
„No právě!“
„No a nebylo by lepší, kdybyste to teda udělal v tahu? Ty plakáty jsou navíc cenné a bylo by lepší, kdyby se nikde dlouho nepovalovaly.“
„V tahu? My tu mašinu používáme přes den i na jiné neodkladné věci.“
„A v noci?“
„V noci? To jako kvůli tomu tady snad mám zůstat a nejít vůbec spát?!“ zeptal se s neuvěřením, nic netuše, co ho očekává. Neboť přesně to totiž po dalším přesvědčování tu samou noc k svému ještě většímu neuvěření nakonec udělal – v práci zůstal a do rána skenoval!

Druhý den jsme cestou na letiště plakáty vyzvedli, Tom je pak vrátil Jiřímu a já si vezl do Londýna na flešce všechny oskenované plakáty. Svět dokáže být tak krásný a lidé tak milí a obětaví!!!

Za poskytnutí materiálů děkujeme A. Goldscheiderovi

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera