„Sliboval si od Vídně nové podněty, uplatnění, zakázky. Císařova smrt se tomu všemu nicméně postavila do cesty.“

„Pokud je ve městě zachováno apartmá, kde bydlel Mozart, nebo domy, ve kterých postupně přebýval Beethoven, s Italem Vivaldim to máme, jak je vidět, složitější.“

„Není vyloučeno, že při svých cestách na sever navštívil Vivaldi kolem roku 1730 také české země.“

Antonio Vivaldi většinu života strávil v rodných Benátkách, ale zemřel ve Vídni. Letos 28. července se připomínalo 280 let od jeho odchodu. Dům, ve kterém tam necelý rok žil, už nestojí, neexistuje ani hřbitov, kde byl pochován. Vídeňský hudební život staví své tradice na jiných jménech. Ostatně, cesta italského houslisty, skladatele a impresária do císařské metropole se značně nevydařila. Do cílů, které si od pouti za uplatněním Vivaldi sliboval, zasáhla totiž fatálně smrt Karla VI.

Psal se rok 1740 a v říjnu se uzavřel život císaře Svaté říše římské Karla VI., arcivévody rakouského, krále českého a markraběte moravského, toho, při jehož pražské korunovaci se v roce 1723 hrálo Zelenkovo holdovací melodrama o svatém Václavu, vytvořené přímo k této příležitosti… Císař zřejmě zemřel na otravu houbami. Pro původem českého hudebníka Františka Ignáce Tůmu, ve Vídni kapelníka u hraběte Františka Ferdinanda Kinského, kancléře reprezentujícího v metropoli monarchie České království, znamenal tento okamžik paradoxně cestu kupředu. Roku 1741 vyhrál konkurz na kapelníka na vídeňském dvoře ovdovělé císařovny a české královny Alžběty Kristýny, kde se pod jeho vedením sešli vynikající hudebníci té doby. Po smrti císařovny se pak její dcera Marie Terezie Tůmovi za jeho služby štědře odvděčila, byl penzionován a jako svobodný umělec se věnoval skladbě a vyučování hudby.

Antonio Vivaldi, ve třicátých letech už v Benátkách odsunutý s měnícím se vkusem trochu do pozadí, si sliboval od Vídně nové podněty, uplatnění, zakázky. Císařova smrt se tomu všemu nicméně postavila do cesty… V roce 1727 věnoval Karlu VI. svých Dvanáct houslových koncertů op. 9, La Cetra. Roku 1737 měla v Divadle u Korutanské brány pod titulem Il giorno felice premiéru jeho opera La fida ninfa. Skladatel o tři roky později předpokládal, že získá podporu dvora a že by mohla ve Vídni zaznít další jeho opera, a sice jeho nejnovější scénické dílo L’oracolo in Messenia, které mělo dva roky předtím v Benátkách při karnevalu docela úspěch… Chtěl ji nabídnout, vezl ji s sebou, doufal dokonce, že by mohl být zaměstnán jako dvorní skladatel, ale císařova smrt a následný státní smutek jakékoli uvádění oper zastavily. Opera sice nakonec byla ve Vídni uvedena, ale až rok po jeho smrti, zřejmě díky přičinění pěvkyně Anny Girò, která Vivaldiho do Vídně provázela. Zpívala tehdy mimochodem jednu z hlavních rolí.

Okolnosti ovšem způsobily nejen to, že nezazněla nová opera, ale mnohem víc: Vivaldi v metropoli nezískal už žádnou jinou pozornost a upadl v zapomnění. Žijící legenda? Nikoho tam nezajímal. Někdejší slavný evropský autor zemřel po deseti měsících bez prostředků a byl pohřben jako chudák v jednoduchém hrobě za hradbami, na hřbitově Městské nemocnice „Spitaller Gottsacker“, později zrušeném. Rozkládal se tam, kde je dnes Karlsplatz a budova Technické univerzity. Uvnitř města mohly spočinout jen ostatky Vídeňanů.

Vivaldi bydlel ve Vídni v domě „Zum fliegenden Rößel“, zvaném též „Wallerisches Haus“ v ulici Sattlergasse kousek od Kärnthnerthor-Theater, respektive Kärntnertortheater, Divadla u Korutanské brány, zbořeného v roce 1870. Dnes tam stojí pětihvězdičkový Hotel Sacher, je to hned za Vídeňskou státní operou… Pokud je ve městě zachováno apartmá, kde bydlel v letech 1784 až 1787 Mozart, dům, kde napsal Haydn oratoria Stvoření a Čtyři roční doby, domy, kde žili Johann Strauss či Franz Schubert, nebo řada domů, ve kterých postupně přebýval Beethoven, s Italem Vivaldim to máme, jak je vidět, složitější. Fyzicky na něj lze zavzpomínat jen u pomníku, který lze najít na Rooseveltově náměstí. Vytvořil ho z bílého mramoru Gianni Arico a jsou na něm tři hudebnice, takové, které v Ospedale della Pietà, dívčím sirotčinci v Benátkách, vyučoval Vivaldi hudbě. On sám je přítomen jen na plaketě.

Není vyloučeno, že při svých cestách na sever navštívil Vivaldi kolem roku 1730 také české země. Měl tu každopádně prokazatelné obchodní kontakty – udržoval je s impresáriem pražské divadelní společnosti Benátčanem Antoniem Denziem, jemuž posílal partitury operních novinek a vyhledával a doporučoval mu zpěváky. Má se za to, že Vivaldi jednu operu napsal také přímo pro uvedení v Praze. Ve své době byly v českých zemích známy a hrány, a to v poměrně vysokém počtu a často brzy po svém vzniku, rovněž Vivaldiho chrámové skladby. A kontakty skladatel udržoval i s několika šlechtici z Čech. Z nich nejznámějším je hrabě Václav Morzin, mimo jiné majitel vrchlabského panství a paláce v Praze, známý díky své kapele s profesionálními hudebníky. Jeden z nich, houslista a skladatel František Jiránek, byl poslán na studia do Itálie k Vivaldimu a některé jeho dochované kompozice Vivaldiho styl značně připomínají.

Vivaldi dokonce na dálku titulárně vedl Morzinovu kapelu – byl její Maestro di Musica in Italia. A právě Morzinovi dedikoval v polovině dvacátých let osmou tištěnou sbírku vlastních skladeb, nazvanou Il cimento dell’armonia e dell’inventione. Obsahuje mimo jiné i čtveřici houslových koncertů známých jako Le quattro stagioni – Čtvero ročních dob.

Jeho hudba zní často docela nespoutaně a neformálně, vyznačuje se jasně rozpoznatelným osobním stylem, je melodicky výrazná, nápaditá a zpěvná a rytmicky pregnantní a přehledná, se silným tahem. Psal vynalézavě, pokud se týká kontrastů v harmonii, energických temp a rytmů a výrazné melodiky, psal s evidentním potěšením a nechal ze svých děl promlouvat radost ze života. Rozhodně nekomponoval akademicky.

Napsal – zejména pro housle a pro fagot – stovky nástrojových koncertů. Byly po určitou dobu velmi oblíbené, jako módní vlna prošly postupně celou Evropou. Zapůsobil už jeho opus 3, Dvanáct koncertů s názvem L’Estro Armonico, vydaný v Amsterodamu roku 1711, pak i cyklus koncertů pro housle a orchestr La Stravaganza z roku 1714… Jako impresario učinil Vivaldi z divadla Sant’Angelo v Benátkách jednu z významných scén své doby. Pohyboval se mezi operou a sirotčincem, byl ve městě prvořadým skladatelem a proslulým houslistou. Dvakrát hrál před papežem v Římě… Těžko se chce dnes věřit, že upadl po smrti v zapomenutí a že na znovuobjevení čekal, podobně jako Bach, až do 19. století… a možná ještě déle. I jeho poslední životní etapa ve Vídni je paradoxem.

Foto: Wikipedia, Pixabay