„Riccardo uměl v osmi letech zahrát na housle úryvky z Vivaldiho, ale nikoho v rodině nenapadlo, že by se hudbou mohl jednou živit.“

„V milánské La Scale šéfoval Muti plných devatenáct let. Pak ale došlo roku 2005 v proslulém operním domě ke konfliktu.“

„Do letoška vkročil Riccardo Muti poselstvím: ‚Tělesné zdraví je důležité. Ale stejně důležitá je zdravá mysl. A pro ni je kultura nepostradatelná.‘“

Dneškem se legenda mezi dirigenty dožívá osmdesáti let. Stále aktivní a vitální umělec oslnil jako mladý talent a téměř čtvrtinu svého života strávil v čele operní Mekky: milánské La Scaly. Kromě toho stanul s taktovkou před nejslavnějšími orchestry světa, v díle symfonickém i operním, a dodnes působí u Chicagského symfonického orchestru.

Neapol, rok 1941. Sotva začal, sneslo se na město 8. ledna tříhodinové spojenecké bombardování. Další, po kterém zbyly z místní rafinérie jen šlehající plameny, následovalo 10. července. Necelé tři týdny poté, 28. července 1941, se manželům Mutiovým narodil syn. Jeden z pěti. Riccardo. („Táta byl patolog, ale též vášnivý amatérský zpěvák, o kterém se šuškalo, že snad zpívá i zemřelým v pitevně, aby obživli,“ vzpomínal roku 2013 na webovém portálu Interlude v rozhovoru s chicagskou publicistkou Jenny Lee, „a zastával názor, že každému dítěti by se mělo dostat hudebního vzdělání, protože ho obohatí na celý život…“) Zároveň si však otec přál, aby synové měli seriózní zaměstnání – lékař, inženýr, architekt. Riccardo uměl už v osmi letech zahrát na housle úryvky ze skladeb Antonia Vivaldiho a o dva roky později si přibral klavír, ale nikoho v rodině – ani jeho samotného – nenapadlo, že by se hudbou mohl jednou živit: „Doba byla úplně jiná,“ uvedl tamtéž, „mít hudbu jako zaměstnání, to bylo jako se dnes stát kosmonautem.“

Pomalu, ale jistě se před Riccardem přece jen začalo otevírat muzikantské nebe. Napřed však v rodném městě odmaturoval. („Kdybych měl něco poradit začínajícím dirigentům,“ poznamenal v obsáhlém interview z roku 2018, které poskytl na webu Opera Lively jejímu zakladateli Luizi Gazzolovi, „pak to, aby získali takové vzdělání, jakého se kdysi dostalo mně. V literatuře, filozofii, historii, latině, řečtině. Pak budou vnímat hudbu v širších souvislostech.“) Následovala neapolská konzervatoř, obor klavír. A po ní skok o několik pater výš, na Conservatorio Giuseppe Verdi v Miláně. Studia kompozice u skladatele Bruna Bettinelliho („Ovšem mým mentorem byl Nino Rota.“). A dirigování u Antonina Votta („Působil jako asistent Artura Toscaniniho v nejlepších letech La Scaly a předal mi spoustu jeho zkušeností i názorů. Třeba to, že není žádná ostuda dirigovat z partitury. Dělali to Mravinskij, Stravinskij i Klemperer, který to lakonicky vysvětlil větou, že si to může dovolit, protože zná noty.“).

V šestadvaceti, to jest roku 1967, Riccardo Muti zvítězil jednomyslným rozhodnutím poroty v dirigentské soutěži pojmenované symbolicky po Guidovi Cantellim, slibném talentu taktovky, který se v šestapadesátém stal coby šestatřicetiletý hudebním ředitelem La Scaly na sedm dní – o pouhý týden později totiž zahynul při leteckém neštěstí nad pařížským letištěm Orly. Jednou z odměn pro vítěze byla možnost, vlastně povinnost, dirigovat koncert symfonického tělesa v koncertní síni Coccia, která je pýchou Cantelliho rodného města Novara. „V hledišti usedla celá moje rodina,“ vyprávěl o tom Maestro v rozhovoru pro BBC z roku 2012 publicistovi Normanu Lebrechtovi. „Velitelkou výpravy byla jako obvykle maminka, žena v domácnosti, ale řízná Napolitánka. Všem přikázala, že na konci nesmí tleskat. Proč, divil se temperamentní otec, nachystaný už dopředu k ovacím. Protože, zasyčela na něj, my musíme zůstat potichu. Aby to nevypadalo, že si nás synáček pozval jako klaku!“

Netrvalo dlouho a přišla první angažmá. V čele florentského orchestru v operním domě Maggio Musicale a brzy nato, v jednasedmdesátém, prestižní pozvánka na stupínek před londýnskou Philharmonia Orchestra – tělesem založeným na konci druhé světové války s velkými ambicemi, jež dokládá výčet jmen, která tam – byť třeba i nakrátko – pozdvihla taktovku ještě před Mutim: Richard Strauss, Otto Klemperer, Wilhelm Furtwängler, Arturo Toscanini, Herbert von Karajan. Takřka současně byl třicetiletý Riccardo osloven z Vídně, aby tam nastudoval v italštině Donizettiho operu Don Pasquale: „Napřed jsem si myslel, že je to omyl, protože jsem se teprve otrkával. Dodnes se lidi ostatně mýlí v tom, že jsem arogantní, zatímco já tím jen zakrývám svoji plachost,“ vydoloval Lebrecht z Mutiho nejen vzpomínku, ale i letmé vyznání. „Jel jsem tam vlakem, na letadlo jsem neměl peníze, moje mzda ve Florencii byla měřeno dnešními poměry směšná. Ve Vídni jsem skočil do taxíku, ale i tak jsem nabral zpoždění. Polovina orchestru, což je jak známo předvoj Vídeňských filharmoniků, už znuděně pokuřovala před operním domem. Potěš pánbu, projelo mi hlavou, tady si příště neškrtnu…“

Opak byl pravdou. S Vídeňskými filharmoniky oslavil Riccardo Muti Novoročním koncertem 1. ledna 2021 padesát let plodné spolupráce. A stejný orchestr pozval letos také do Milána na slavnostní večer ke svým osmdesátinám, jehož záznam – mimochodem překrásně znějící – připravuje Česká televize k odvysílání na ČT art. „Tak, jako se o chicagských symfonicích říká, že mají skvělé dechy,“ popsal Muti své poznatky Gazzolovi, „Vídeňáci se mohou pyšnit jedinečným zvukem hobojů, lesních rohů a hlavně smyčců. Ne nadarmo se o nich říká, že zvládají vibrato i při staccatu…“ Mluvě o tělesu ze Chicaga, do jeho čela byl Muti jmenován – po předchozím angažmá ve Filadelfii – roku 2010 a zůstává až do června 2022. Projel s nimi svět, ale přesto si víc dojmů odnesl z asijských triumfů s Vídeňskými filharmoniky: roku 1996 společně oslnili Japonsko, Jižní Koreu a Hongkong, Zemi vycházejícího slunce pak znovu o tucet let později.

Jak už to bývá, doma ovšem nebyl horkokrevný, přísný a někdy i ústnatý Maestro vždy prorokem. V milánské Scale šéfoval Muti plných devatenáct let. K úspěchům řadí – víc než slavnou inscenaci Leoncavallových Komediantů s Pavarottim z roku 1992 – objevná nastudování oper od skladatelů z přelomu 18. a 19. století, známějších tehdy víc ve Francii než v Itálii: Cherubiniho Lodoïsku a Spontiniho Vestfálku. Pak ale došlo roku 2005 v proslulém operním domě ke konfliktu. Zažehl jej už o dva roky dřív sám Riccardo, když začal do pozice generálního ředitele prosazovat svého oblíbence Maura Meliho. Což se stávajícímu šéfovi Carlu Fontanovi logicky hrubě nelíbilo. Poté, co se Muti nedostavil na tiskovku k zahájení sezóny 2003 až 2004, bylo všem jasné, že ti dva jsou na kordy. A 24. února 2005 se zdálo, že mistr taktovky zvítězil – Fontana byl odvolán, Meli na jeho místo povolán. Jenže orchestr, podporován zaměstnanci La Scaly, se vzepřel: „Mutiho sluhu tady nechceme,“ nechal se veřejně slyšet trumpetista Sandro Malatesta a dočkal se podpory, po které Muti 13. března uraženě kontroval: „Tady už dirigovat nebudu!“ Pokud doufal, že se hudebníci připlazí s prosíkem, přepočítal se. O tři dny později proběhlo interní referendum, které Mutimu jednoznačně vyjádřilo nedůvěru. Nezbylo mu nic jiného než 2. dubna rezignovat. Na dotaz, jak se cítí, furiantsky odsekl: „No co, Toscanini rezignoval ve Scale třikrát, já jenom jednou – tak co má být?“

Zatímco z tohoto konfliktu odešel jako poražený, o šest let později, konkrétně 12. března 2011, se v Římě mohl považovat za vítěze. Alespoň morálního. Dirigoval ten večer v tamním Teatro dell’Opera obnovenou premiéru Verdiho opery Nabucco. („Verdi byl tak úspěšný,“ komentoval to, „protože komponoval o lidech a pro lidi. I bájné postavy dokázal ve svých operách zlidštit. A skvěle vystihl italskou duši. Doma tím všem kápl do noty a světu popsal, jací jsme.“) Když zněl snad nejslavnější sbor v operních dějinách, Leť, myšlenko, na zlatých křídlech neboli Sbor Židů, zastavil Muti ansámbl poté, co zazněla slova o zemi krásné a ztracené. Učinil tak naprosto nečekaně a bezprecedentně. Vzal si slovo a vznesl vášnivý protest proti tomu, jak vláda miliardáře a mediálního magnáta Berlusconiho ořezává kultuře rozpočet: „Kultura je duchovní pojivo, které drží národ pohromadě… zabíjet v zemi jako Itálie kulturu je zločin, páchaný na společnosti.“ Pak vyzval diváky, aby sbor dozpívali s účinkujícími: „Všichni vstali a já užasl, že osmdesát procent z nich znalo text nazpaměť. Bylo to úžasně emotivní.“ O šest dnů později přesto navštívili představení italský prezident Giorgio Napolitano a premiér Silvio Berlusconi. Kdo čekal skandál, byl zklamán. Muti se tentokrát zdržel politických proklamací a operu dirigoval bez přerušení.

Pochopení pro svůj čin našel každopádně nejen u svých příznivců, ale též doma v rodině. Se svojí ženou, operní režisérkou Marií Cristinou Mazzavillani, žije Riccardo harmonicky už od roku 1969, kdy se ve Florencii vzali. Mají tři děti, na které je dirigent pyšný, i když jedním dechem přiznává: „Kvůli své práci jsem promarnil příležitost vidět je růst. Snad nikdy jsem jim nedal pusu na dobrou noc. Ale přesto jejich náklonnost cítím a opětuji. To není nic, co se musí prokazovat, to prostě je.“ Oba synové se profesně vydali jiným směrem než slavný tatínek. Domenico je právník, Francesco architekt. Nejblíž má k jeho uměleckému odkazu dcera Chiara, poměrně úspěšná divadelní i filmová herečka. Svému o osm let mladšímu manželovi, kterým je francouzský klavírista David Fray, porodila roku 2008 v pětatřiceti dceru a učinila tím Riccarda patriarchou rodu: „Být dědečkem,“ poznamenal, „je jako být otcem na druhou. Něco úžasného.“

Osmdesátky, které se dočká 28. července, se Maestro Muti dožívá v záviděníhodné kondici. Opakovaně jsem ho viděl zblízka na tiskových konferencích či na generálce před Novoročními koncerty z Vídně (dirigoval jich od roku 1993 už šest) – a působí stále jako před léty. Umí být šarmantní, ale vzápětí dokáže dát ostře najevo, když se mu něco nelíbí. Jak trávil loni první měsíce covidu? „Těsně předtím, než spadla klec, jsem se vrátil z Chicaga do Itálie. Zavřel jsem se doma a studoval jsem dílo, na které jsem si předtím dlouho netroufal. Beethovenovu Missu Solemnis, kterou sám skladatel považoval za to nejlepší, co zkomponoval. Loni na podzim měla pod mým vedením zaznít u příležitosti výročí Beethovenova narození. Poprvé jsem partituru této slavnostní mše otevřel už v roce 1970. A obratem jsem ji zavřel s tím, že je moc komplikovaná. Ne že bych už tehdy neovládal kontrapunkt, ale cítil jsem, že je v ní něco, na co ještě nemám. Cosi mystického, ohromná duchovní hloubka a zároveň gesto vzpínající se až ke hvězdám. Musel jsem k tomu lidsky dozrát. Protože dirigovat neznamená máchat rukama. Jak správně říkal Toscanini, udávat rytmus umí každý osel, ale tvořit hudbu, to je něco úplně jiného! Jde o to, objevit tajemství ukryté za notami.“

Do letoška coby roku svého kulatého jubilea vkročil Riccardo Muti poselstvím, které před přídavkem k Novoročnímu koncertu z Vídně adresoval milionům diváků v devadesáti zemích světa. A hlavně těm, kteří se považují za elity jen proto, že momentálně vládnou: „Hudba, to není zábava, jak si mnozí z vás myslí. Je to mise. Ptáte se, s jakým cílem? Za lepší společnost. Jistě, tělesné zdraví je důležité. Ale stejně důležitá je zdravá mysl. A pro ni je právě kultura nepostradatelná.“

Foto: Todd Rosenberg, Fb Sarasota Concert Association, Fb Campania. Divina, Francesco Squeglia