středa, 07 červenec 2021 11:45

Pohledem Jiřího Vejvody (17)
Operní árie pod Eiffelovou věží.
Vyvrcholení oslav Velké francouzské revoluce

Autor:

„Pařížské radnici patří obdiv za to, že letos už podeváté vsadila na klasickou hudbu, respektive operní gala.“

„14. července 2014 se mezi davy stojících diváků ještě tísnil prezident François Hollande; o dvanáct měsíců později už o čemsi podobném nemohlo být ani řeči.“

„Tak, jako je úvod koncertu vyhrazen Uherskému pochodu, zůstává neměnný také závěr. Všichni účinkující se sejdou na jevišti, aby společně zazpívali Marseillaisu.“

 

Jean-Pierre-Houel

 

Za týden bude Paříž místem tradičních oslav pádu Bastily, který odstartoval Velkou francouzskou revoluci. Při této příležitosti je každý rok uspořádán gala koncert přímo v srdci francouzského hlavního města. Letos se budou moci velkolepé akce zúčastnit diváci opět přímo pod Eiffelovou věží – a kdo se na daný večer do Paříže nedostane, má příležitost sledovat ho prostřednictvím televizního přenosu.

Rok co rok probíhají 14. července v Paříži oslavy revoluce, která měla přinést „volnost, rovnost a bratrství“. Kdo ví, zda něco takového bylo kdy myslitelné, neřkuli uskutečnitelné. A pokud snad ano, do jaké míry to platí pro současnost v zemi galského kohouta. Ať tak či onak, v megalopoli na Seině se slaví od časného rána do půlnoci. A vyvrcholením oslav je od roku 2013 vždy večerní koncert na Martových polích. V rozhlehlém parku, na jehož území si Pařížané až do roku 1765 pěstovali zeleninu, kterou po vzniku proslulé École militaire nahradila vojenská bagančata, pochodující místním cvičištěm. Dnes jsou Martova pole pro velkou hudební událost s početnou návštěvností jako stvořená. I proto, že se kousek od nich vypíná k pařížskému nebi Eiffelova věž. Koncert pod širým nebem se totiž pravidelně přenáší do mnoha zemí světa včetně – díky ČT art – České republiky. A ikonická silueta „Eiffelky“ slouží jako symbol, povědomý na první pohled každému, kdo ve čtvrt na deset večer zapne doma televizi.

 

Champ-de-Mars2005-07

 

Jak známo, proti výtvoru Gustava Eiffela přitom koncem 19. století vehementně protestovali místní umělci. Vášnivě nesouhlasnou petici podepsali i skladatelé Jules Massenet a Charles Gounod. Na milost vzala „pařížská kavárna“ Eiffelovu věž až roku 1918, kdy Guillaume Apollinaire vytvořil vlasteneckou báseň či spíše kaligram v jejím tvaru. A že se umělci často v emocích mýlí, dokazuje též příběh „znělky“ pařížského koncertu, která jeho více než dvouhodinový program tradičně otvírá. Jedná se o Uherský tanec Hectora Berlioze. Když se skladatel roku 1846 vypravil v rámci evropského putování na východ, zapsal si do deníku, že musí kromě Vídně navštívit i Pešť a Prahu: „Někteří mrzouti sice předstírají, že první město leží v Uhrách a druhé v Čechách, ovšem ve skutečnosti jsou obě nedílnou částí Rakouska.“ Obdiv k císařství Berlioze brzy přešel. Nejenže kancléř Metternich nazval jeho hudbu „nesnesitelným hlukem“; způsob, jakým Maďaři interpretovali jeho Pochod Rákoczyho, jej „pálil jako paprika“.

Řízný rytmus a ryčný zvuk se ovšem hodí na úvod koncertu pod Eiffelkou, který v normálních dobách navštěvuje až tři sta tisíc diváků. Pařížské radnici patří obdiv za to, že letos už podeváté vsadila na klasickou hudbu, respektive operní gala. Předtím totiž Martova pole ovládal v tento den stárnoucí rocker Johnny Hallyday, což ovšem málokoho vně Francie zajímalo. A tak se konšelé ve spolupráci se symfonickým orchestrem a pěveckým sborem francouzského veřejnoprávního rozhlasu rozhodli vsadit na odlišnou kartu. Takovou, která by měla ohlas i v zahraničí. Což se jim rozhodně daří. Jistě též proto, že na této události nešetří.

A tak hned roku 2013 zpívali na Martových polích Roberto Alagna, Joseph Calleja, Ludovic Tézier anebo Philippe Jaroussky, jehož francouzsky psané příjmení prý odráží dvě slova, kterými jeho otec kdysi po příchodu do Paříže odpovídal na jakýkoli dotaz: „Ja ruskij...“. Instrumentální hvězdou prvního „klasického“ ročníku byl klavírista Lang Lang. A výčet jmen, která od té doby potěšila miliony diváků, zahrnuje další a další slavné pojmy. Olgu Pereťatko, Annu Netrebko či Elīnu Garanču v roce 2014; Joyce DiDonato nebo Sonyu Yonchevu o rok později. Následovali Aida Garifullina, Juan Diego Flórez, Diana Damrau, Jakub Józef Orliński… Ale také, v instrumentální rovině, Julian Rachlin, Anita Rachvelishvili, Khatia Buniatishvili či oba bratři Capuçonové. Jako nejemotivnější se mi do paměti ovšem vrylo vystoupení domácí koloraturní sopranistky Patricie Petibon v červenci 2018. Nedlouho předtím, 18. února, nečekaně zemřel její manžel, známý jazzový houslista Didier Lockwood. Aniž by cokoli vysvětlila, přešla při podání své árie do scatu a jazzového frázování. Všichni pochopili…

 

Machreich-Artists-FB

 

Okolní svět ovšem na koncerty pod Eiffelovou věží doléhal zjitřeně i dalšími událostmi. 14. července 2014 se mezi davy stojících diváků ještě tísnil prezident François Hollande. Sice chráněný několika bodyguardy, ale přece jen vystavený potencionálnímu nebezpečí. O dvanáct měsíců později už o čemsi podobném nemohlo být řeči. Rok 2015 byl totiž v Paříži orámován dvěma teroristickými útoky. Už 7. ledna zemřelo při útoku na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo dvanáct lidí, 13. listopadu při vpádu do baru Bataclan jich přišlo o život dokonce sto třicet. A když jsme si po koncertě uprostřed léta 2016 oddychli, že na Martových polích k ničemu nedošlo, rozblikaly se mobily zprávou o sedmaosmdesáti mrtvých pod nákladním autem teroristy v Nice. Od té doby sice zůstává vstup na pařížský koncert zdarma, ale za přísných bezpečnostních opatření. Zbytečná byla pouze loni, protože kvůli obavám z šíření covidu nesměla pod Eiffelku ani noha. Výsledkem bylo nejsmutnější operní gala, jaké jsem kdy zažil – namísto ovací po áriích jen zneklidňující, ponuré ticho.

 

Michael-Pohn

 

Letos prý francouzské úřady opět umožní statisícům, aby se na vrchol oslav 14. července přišly podívat. Taktovku podruhé za sebou pozdvihne žena. Tentokrát ostřílená australská dirigentka Simone Young, která si vydobyla značné renomé působením v čele hamburské opery a místních symfoniků. Jaký se rozhodla zvolit repertoár? Zjevně nepadá v úvahu, aby nezazněly ukázky z děl francouzských a italských skladatelů 19. století – Georgese Bizeta, Giuseppe Verdiho, Gaetana Donizettiho. Bez těch se masově laděná událost neobejde. Ale podobně jako Valerij Gergijev, který v roce 2017 prosadil i skladby Rimského Korsakova, Musorgského, Šostakoviče, či dokonce Kabalevského, uhájila si Simone Young odskoky za hudbou do Ameriky 20. století. Jmenovitě za jazzmanem Oscarem Petersonem či soudobým skladatelem Johnem Adamsem. A zazní rovněž krátká pocta letošnímu jubilantovi Ástoru Piazzollovi. Zpěv bude záležitostí vyvážené čtveřice: pěvkyň Pretty Yende (soprán) a domácí Clémentine Margaine (mezzo) plus pěvců Piotra Beczały (tenor) a Edwina Crossleyho-Mercera (basbaryton). Překvapením mohou být vystoupení lotyšské harmonikářky Ksenije Sidorovové či libanonského trumpetisty Ibrahima Maaloufa.

 

111

 

Tak, jako je úvod vyhrazen Uherskému pochodu, neměnný zůstává také závěr. Všichni účinkující se sejdou na jevišti, aby společně zazpívali Marseillaisu. A pak následuje půlhodinový rej na nebi, ze kterého musí kdejaký pařížský vrabčák neboli piaf šílet. Ohňostroj, jímž jsou celodenní oslavy pompézně završeny. Volnost, rovnost a bratrství poté dostanou roční dovolenou, aby se poté aspoň na den znovu vrátily. To už bude mít koncert z Paříže datum 14. 7. 2022…

 

Jean-Beraud

 

Foto: Wikipedie - Jean Béraud, Jean-Pierre Houël, Fb Machreich Artists, Michael Pöhn, Fb K. Sidorovové

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.