„Máme dochováno jedinečné foto Bohuslava Martinů na poličském náměstí s morovým sloupem a částí radnice v pozadí. Je to jediná fotografie z rodiště, na níž je Polička patrná.“

„Pokud bychom chtěli procházet Poličkou po stopách Bohuslava Martinů, začít musíme v jeho rodné světničce.“

„Sám skladatel vzpomínal, že tudy v dobách mládí téměř denně chodil na procházky. Byl vídán, jak hloubavě prochází parkem s knihou v ruce, zabrán natolik do četby, že téměř nevnímal okolí.

Prázdniny začínají a mnoho z nás plánuje letní dovolenou či výlety. Pro ty, kdo budou cestovat po vlastech českých, nabízíme malý manuál prohlídky míst spojených s mládím Bohuslava Martinů. Je to pochopitelně především jeho rodiště, město Polička, ale také její blízké i vzdálenější (to v příštím díle) okolí. Vydejme se společně na imaginární cestu po stopách slavného skladatele, neboť v Poličce je genius loci přítomen doslova na každém kroku.

Město Polička bylo založeno roku 1265 českým králem Přemyslem Otakarem II. k upevnění moci na obchodní cestě z Prahy do Brna a Olomouce. Je jedinečné dochovanými středověkými hradbami s ochozy a věžemi, které dodnes obklopují historické centrum města. Dosahují celkové délky téměř jeden a čtvrt kilometru a jejich zachovalost v naší zemi nemá obdoby. Za vidění stojí také centrum města s majestátní barokní radnicí uprostřed náměstí, v níž je situována Galerie města Polička. Zde se mimo jiné nacházejí obrazárna rakouského šlechtického rodu Hohenemsů či radniční kaple svatého Františka Xaverského, prostupující hned dvěma patry radnice. A zajímavostí jsou mědirytiny morového sloupu, jehož dvaadvacet metrů vysoký originál stojí přímo před radnicí. Máme dochováno jedinečné foto Bohuslava Martinů na poličském náměstí, právě s morovým sloupem a částí radnice v pozadí. Je to jediná fotografie z rodiště, na níž je Polička patrná – jiné místní snímky byly ve většině pořízeny v soukromí domova.

Zmíněný morový sloup byl postaven v letech 1727 až 1731 jako poděkování za to, že se městu vyhnula morová epidemie z roku 1713. Morové běsnění sice Poličku tehdy vynechalo, nicméně jiné katastrofy se městu nevyhnuly. Pravděpodobně největší zkázu městu přinesl požár v roce 1845. Propukl v noci z 9. na 10. července a trvalo několik dlouhých dnů, než byl živel zkrocen. Údajně ještě 13. července šlehaly plameny z vnitřku radnice a hlavní školy. Ze 237 kamenných domů vnitřního města zůstaly stát jen čtyři a i ty byly částečně poškozeny. Zcela zničena byla i dominanta města, gotický kostel svatého Jakuba. A to natolik, že i jeho obvodové zdi musely být strženy. Ale protože všechno zlé je nakonec k něčemu dobré, byl na jeho místě vystavěn kostel nový, vysvěcený roku 1865. A aby se historie už neopakovala, byla jeho věž opatřena ochozem a uvnitř vybudován příbytek pro pověžného, který zde s rodinou i bydlel a dnem a nocí hlídal, zda někde v dohledu nevypukl požár. Řízením osudu se jedním z pověžných stal Ferdinand Martinů a miniaturní příbytek čítající jeden pokoj s kuchyňkou se tak stal na více než deset let domovem jeho rodiny. Tam se v prosinci 1890 narodil Bohuslav Martinů, který tak má ve srovnání s jinými umělci pravděpodobně nejojedinělejší místo narození.

Pokud bychom chtěli procházet Poličkou po stopách Bohuslava Martinů, začít musíme právě zde, v jeho rodné světničce. Na věž se chodí s průvodcem kromě poledne každou celou hodinu. Vstupenky lze získat v budově Městského muzea, odkud se také chodí na prohlídky hradeb a od července zcela nově také do chrámových prostor kostela svatého Jakuba, který prošel v posledních letech rekonstrukcí a byl zde vytvořen mimo jiné nový prostor pro expozici sakrálních předmětů. Stopy po Bohuslavu Martinů vedou kromě dalšího také přímo do nitra poličského muzea, neboť v minulosti jeho budova sloužila jako chlapecká škola, kterou malý Bohoušek navštěvoval. Tuto dobu v muzeu připomíná Třída Bohuslava Martinů, vybavená v duchu měšťanských škol počátku 20. století, tedy doby, kdy byl malý Martinů školákem. A zájemci o život a dílo skladatele si můžou v muzeu prohlédnout stálou expozici nazvanou Barevný svět Bohuslava Martinů. Pro zájemce z odborné sféry je k dispozici badatelna archivu Centra Bohuslava Martinů se svými bohatými martinůovskými rukopisy.

Stopy Bohuslava Martinů dále vedou na náměstí před budovu Městského úřadu. Sem se roku 1902 přestěhovala rodina Martinů z věžního bytu. Otec Ferdinand totiž získal místo sluhy starostenského úřadu a spořitelny spolu s možností využívat zdejší přízemní byt. Po letech denního šlapání 192 schodů na věž to byla úleva! Ani tady ale rodina nezůstala natrvalo: od roku 1923 bydlela konečně ve vlastním nově postaveném domku v ulici Svépomoc (dnes v soukromých rukou, skladatele připomíná mramorová plaketa). Bohuslav si jej příliš neužil, ve stejném roce vycestoval za studiem do Paříže. Pravidelně se ale do Poličky vracel na prázdniny: v prvním patře měl k dispozici pokojík s klavírem, aby mohl i zde nerušeně komponovat.

I když prožil Bohuslav Martinů většinu života nejprve dobrovolně a později nedobrovolně v zahraničí a od doby druhé světové války se za svého života zpět do rodiště už nikdy nepodíval, je přesto Polička i místem jeho posledního odpočinku. Dlouhých dvacet let po smrti, kdy byl pohřben nedaleko od místa úmrtí ve Švýcarsku, se v roce 1979 podařilo diplomatickou cestou dojednat exhumaci a převoz jeho ostatků zpět do rodiště. Místo na poličském hřbitově je přímo symbolické, neboť je vzdáleno vzdušnou čarou jen několik desítek metrů od místa narození a obě jsou z jistého úhlu pohledu vzájemně téměř propojena.

Hrob Bohuslava Martinů (a také jeho rodiny – spolu s ním je zde pohřbena i manželka Charlotte a oba rodiče) dostal v roce 1984 moderní náhrobek, který vytvořil spolu s architektem Vladimírem Rybákem akademický sochař Milan Knobloch. Žulový náhrobek, na němž jsou patrné plastické hudební motivy a vytesán citát z kantáty Otvírání studánek, je zapsán do seznamu kulturních památek. Sochař Milan Knobloch (od jehož narození letos uplynulo rovných sto let!) je také autorem třímetrové bronzové sochy Bohuslava Martinů v poličském parku poblíž hradeb. Při tvorbě sochy Knobloch konzultoval své pojetí se skladatelovým pamětníkem Jiřím Muchou. Po čase pro rozhlas vzpomenul, že ho Muchovy poznámky správně navedly: „Říkal, že musí být nenápadný, až stydlivý a to, myslím, že se mi v té soše podařilo.“ Socha byla slavnostně odhalena v roce 1990 u příležitosti sta let od narození skladatele, a že šlo o událost roku, dosvědčuje i přítomnost tehdejšího prezidenta Václava Havla.

Oněch imaginárních stop Bohuslava Martinů v Poličce lze nalézt více. Zmíním na závěr dvě místa v nejbližším okolí města. Prvním je lesopark zvaný Liboháj, nacházející se přibližně kilometr jihozápadně od centra města. V době Bohuslava Martinů to bylo velmi oblíbené místo pro nedělní vycházku Poličských. V něm byl roku 1921 vystavěn pomník Mistra Jana Husa; bronzový reliéf na žulovém balvanu uprostřed lesa vytvořil poličský rodák sochař Vojtěch Eduard Šaff. Sám skladatel vzpomínal, že tudy v dobách mládí téměř denně chodil na procházky. Byl vídán, jak hloubavě prochází parkem s knihou v ruce, zabrán natolik do četby, že téměř nevnímal okolí. A pokud si procházku z Liboháje prodloužíme o zhruba tři čtvrtě kilometru cesty dál od města, dostaneme se na 615 metrů vysoký kopec zvaný Šibeniční vrch. V historii stál mimo město, ale dnes je už vlastně jeho součástí. Má velmi temnou historii: ve středověku totiž platilo v Poličce takzvané hrdelní právo, tedy pravomoc uložit a vykonat trest smrti. Popravčí místo se nacházelo v nejvyšším bodě jihozápadního svahu nad městem. Císařským výnosem z roku 1765 bylo toto právo zrušeno a popraviště chátralo, dnes už jeho přesné umístění není patrné. Odkazuje na ně kříž umístěný přibližně do míst, kde odsouzení čekali na samotný výkon trestu. I Šibeniční vrch byl oblíbeným místem vycházek. Bohuslav Martinů tudy chodíval na nedělní procházku nebo v zimě lyžovat. Naposledy, jak dokládá dochovaná fotografie, s manželkou Charlotte v zimě roku 1935.

Foto: Centrum Bohuslava Martinů, Monika Holá