čtvrtek, 24 červen 2021 16:37

"Káťa“ Kněžíková v Glyndebourne (10)
Víš, co mě napadlo? Proč lidé nelétají...

Autorka:

„Po posledním potlesku jsme se navzdory našemu dobře známému dvoumetrovému odstupu semkli a objali…“

„Když jsem vyjížděla z tunelu ve Francii, spadl mi obrovský kámen ze srdce. A v tu ránu jsem zjistila, že musím jet vpravo.“

„Vrátila jsem se domů – a přece jsem v Anglii něco zapomněla. Vlastně záměrně nechala. Kus života, kus srdce, kus sebe sama.“

 

1

 

Sopranistka Kateřina Kněžíková byla od dubna do června v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Zpívala tam v desítce představení titulní roli v nově připravené inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové. Režii měl Damiano Michieletto, dirigentem byl Robin Ticciati, hrál London Philharmonic Orchestra. V desátém a posledním dílu seriálu, který exkluzivně psala pro portál KlasikaPlus.cz, přibližuje česká pěvkyně, co zažívala v sobotu při posledním představení, kdy měla vnitřní potřebu se rozloučit s každou notou a slovem. A popisuje pocity, se kterými další den odjížděla a které v ní přetrvávají. Hořko-sladký konec, posmutnělý loučením. Trochu smutná, ale vděčná. Především směs naplnění, zadostiučinění a štěstí, protože zažila něco, jak říká, co jí už nikdo nikdy nevezme.

Poslední týden utekl rychlostí světla. Ani jsem se nenadála a už jsem balila, uklízela a na poslední chvíli doháněla všechny resty. Zoufale jsem si uvědomila, že je lázeňský pobyt u konce. V myšlenkách jsem se připravovala na zpáteční cestu, na setkání s rodinou a na kvanta povinností. Den před představením jsem vyrazila na nákupy. Vedle drobností pro moje holčičky jsem rázným krokem zamířila do potravin. Musela jsem si vzít nějaké dobroty s sebou. Nemohla jsem odjet bez mých oblíbených datlí bez pecky, do kterých když kousnete, máte pocit, že jste právě okusili blaho. A co ta slanina… Tu tam přeci nemůžu nechat. A bez slaného másla neodjedu! Vše samozřejmě nakoupeno v množství, které hraničí se zdravým rozumem. Vždyť auto to uveze.

Instrukce zněly jasně. Antigenní test při vycestování ze země postačí. Hurá domů. Po osmé hodině ranní jsem vyrazila a za hodinu a půl jsem byla na hranicích. Jako po másle. Po tom slaném… První vyhrání z kapsy vyhání. To jsem se na hranicích divila, když po mě chtěli PCR test a další tři dokumenty pro vycestování. „Já ale jedu domů. Nemůžete si mě tady nechat,“ říkám paní celnici. Ještě že ten pas byl v pořádku. Vyfasovala jsem tři pokrčené stránky s potřebnými dokumenty. Vyplnila jsem je a na svou čest jsem prohlásila a svým podpisem stvrdila, že nejsem pro společnost nebezpečím.

 

5

 

Když jsem vyjížděla z tunelu ve Francii, spadl mi obrovský kámen ze srdce. A v tu ránu jsem zjistila, že musím jet vpravo. Člověk by si myslel, že co se v mládí naučí, ve stáří jak najde. A ejhle. On to byl problém. Smála jsem se sobě samé. Tolik jsem si na Anglii zvykla...

Taky máte pocit, když někam cestujete, že jste určitě nesbalili všechno a něco jste doma zapomněli? Něco, co vám bude určitě chybět? Při svém návratu domů jsem sbalila opravdu vše. Je vždycky jednoduché se odněkud vracet. Prostě sbalíte všechno, co je vaše, a jedete. Pocit, že něco nemáte, není. A přeci. Cosi tam hlodá a nemůžu to dostat pryč z hlavy. Vrátila jsem se domů – a přece jsem v Anglii něco zapomněla. Vlastně záměrně nechala. Kus života, kus srdce, kus sebe sama. Je to trošku hořko-sladký konec, ale přece jsem šťastná.

 

4

 

Poslední představení jsem si prožila tak nějak zvláštně. Více pro sebe, než je obvyklé a než by situace vyžadovala. Měla jsem vnitřní potřebu se rozloučit s každou notou a slovem. Ale rozhodně jsem v tom nebyla sama. Je strašně smutné končit s něčím, co tolik milujete, a nic z uplynulého nemůžete vrátit zpět. I když víte, že taková situace nastane. Po posledním potlesku jsme se navzdory našemu dobře známému dvoumetrovému odstupu semkli, objali a naposled nasáli tu energii. Jsem neskutečně vděčná, že jsem něco takového zažila. Byl to nejkrásnější zkušební proces. Nechávám za sebou kus dobře odvedené práce, také plno modřin, obitá kolena a Bůh ví, co ještě. V sobě si však hýčkám pocit, že jsem zažila něco, co mi už nikdo nikdy nevezme. Pocit naplnění, zadostiučinění a štěstí.

 

2

 

S Káťou jsem se rozloučila. Ale jak to tak s nejlepšími přáteli bývá, když se po čase sejdou, navážou tam, kde skončili. A pak si zase spolu zalítáme…

 

400

 

Foto: Richard Hubert Smith, Petr Veber, archiv K. Kněžíkové

Kateřina Kněžíková

Sopranistka Kateřina Kněžíková, jedna z nejperspektivnějších pěvkyň mladé generace, se jak v Česku, tak v zahraničí věnuje opeře i koncertnímu repertoáru, a to se stále výraznějším ohlasem. Stala se laureátkou pěveckých soutěží, ceny Classic Prague Awards 2018 a za mimořádný jevištní výkon v Juliettě Bohuslava Martinů Ceny Thálie 2019. Je absolventkou Hudební a taneční fakulty AMU. Od roku 2006 působí jako stálá členka operního souboru pražského Národního divadla a současně je v tuzemsku pravidelným hostem Národního divadla Brno a Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde ztvárnila i Dvořákovu Rusalku. Pro světoznámý festival v Glyndebourne připravila titulní roli v Janáčkově Kátě Kabanové. Je manželkou basbarytonisty Adama Plachetky, matkou dvou dcer.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.