„Jaromír Javůrek zvítězil i nad covidem: zahajovací koncert festivalu byl vůbec prvním koncertem v Česku s účastí regulérního publika po uvolnění covidových restrikcí.“

„Srovnání podmínek v obou koncertních sálech volá mocným hlasem po co nejrychlejší přestavbě sídla Janáčkovy filharmonie.“

„Hraje se s chutí, členové orchestru se navzájem rádi vidí a mají chuť i do méně obvyklých projektů, třeba edukativních.“

Lukáš Hurník ve svém seriálu uvažuje nejen nad Mezinárodním hudebním festivalem Leoše Janáčka a jeho koncerty, které měl příležitost osobně uvádět, ale také nad celkovou atmosférou hudebních akcí po covidové pauze. Byla nucená odmlka v něčem i přínosná? A jak by to mohlo být s kulturními akcemi v době postcovidové?

Kdysi jsem jezdíval na Janáčkův máj, dnes už je to Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka. Nevím, proč se musel přejmenovat. Pokud někomu připadalo slovo „máj“ archaické, musel to být Pražák. Můj dědeček i táta, oba pocházející z okolí Ostravy, toto pojmenování měsíce běžné používali: „Taková zima! Letos přestaneme topit snad až v máji…“

Ale přejmenování festivalu byla asi nutnost, jinak by ji ředitel Jaromír Javůrek nedělal. Je to rozený bojovník. Milý, přející člověk, ale v jeho oku zahlédneme přítomnost stálé ostražitosti. Rána může přijít odkudkoli. Výměna ministra, ztráta sponzora, změna v zastupitelstvu, přehnané požadavky uměleckých agentur a nakonec virus. Jaromír Javůrek zvítězil i nad ním: zahajovací koncert festivalu byl vůbec prvním koncertem v Česku s účastí regulérního publika po uvolnění covidových restrikcí.

Uváděl jsem letos dva koncerty, v Opavě a Ostravě. Ten opavský se konal v Kostele svatého Václava, který ovšem není kostelem už od Josefa II., který jej odsvětil. Od té doby objekt sloužil všemožným účelům, hlavně vojenské správě a jako sklad obchodního domu. To vše se propsalo do jeho zdí. Staré fresky se prolínají s betonovými vysprávkami a pozdějšími výmalbami. Výsledek připomíná něco mezi Chagallem, surrealismem a graffiti. Festival prostor skvěle nasvítil a všichni si užívali unikátní akustiku. Dokonce i Prokofjevovu Pátou symfonii v podání SOČRu prostor unesl.

Ve čtvrtek 10. června jsem uváděl v Kulturním domě ve Vítkovicích koncert JFO a estonské dirigentky Kristiiny Posky. Hrály se Mendelssohnovy Hebridy, Beethovenův Třetí klavírní koncert s Francouzkou Lisou de la Salle a Sibeliova Druhá symfonie. Zvláště výrazová souhra obou ženských protagonistek byla obdivuhodná. Ale srovnání podmínek v obou koncertních sálech volá mocným hlasem po co nejrychlejší přestavbě sídla Janáčkovy filharmonie. Plány vypadají velkolepě, ale proboha nesmí zůstat jen u nich.

Mám takovou zkušenost, že v úvodním slově před koncertem posluchači obvykle ocení kromě určité „přípravy na poslech“, v níž se dozvědí, co je v programu čeká, i něco vtipného, co odlehčí oficiality koncertu. V Ostravě s tím ale člověk musí být opatrný. Ne, že by tady neměli smysl pro humor, to právě naopak. Ale místní koncertní publikum je hrdé na hudební tradice svého města a nevidělo by rádo, kdyby je nějaký pragocentrista zlehčoval. Tentokrát jsem to ale risknul a připomněl historku, jak Sibelius, jemuž chtěli v Helsinkách ještě za života vztyčit pomník, navrhl, aby vybudovali jen sokl, na nějž se on sám dvakrát týdně postaví, a to za poloviční částku, než by stála socha… Měl jsem dojem, že to ostravské publikum pobavilo a že trochu dobilo energii k poslechu pompézní Sibeliovy Druhé symfonie, k jejímuž strávení je tedy energie potřeba dost…

Po rozvolnění epidemických záborů jsem měl už možnost navštívit orchestry v Hradci Králové, Pardubicích, Českých Budějovicích a v Ostravě. Zdá se mi, že se v nich hodně zlepšila atmosféra. Hraje se s chutí, členové orchestru se navzájem rádi vidí a mají chuť i do méně obvyklých projektů, třeba edukativních. Stanice D-dur od nich získala k bezplatnému odvysílání řadu snímků, které orchestry natočily během virových zákazů nebo vznikly speciálně pro ni. To by se sotva stalo za normálních podmínek.

Myslím, že se situace v hudebním umění brzo vrátí do normálu, nebo dokonce ke stavu, který bude lepší, než krize začala. Ale nepůjde to samo, bez boje. Javůrkovský entuziasmus bude potřeba i jiných krajích, než je ten Janáčkův.

Foto: Martin Straka, Dalibor Válek, Pixabay, Fb festivalu, Fb Moravskoslezského kraje