„Spolu s rozsahem manuálů do g3 a pedálu do f1 také nástroj v kostele sv. Antonína umožňuje uplatnění širšího výběru repertoáru.“

„Nástroj u sv. Kříže představuje čistě romantický zvukový ideál.“

„Jejich současný stav je velmi dobrý – dostaly do vínku poctivý řemeslný základ.“

V centru Liberce leží asi tři sta metrů od sebe dva kostely, sv. Antonína a Nalezení sv. Kříže. V obou z nich nalezneme varhany krnovské firmy Rieger. Jedny jsou po téměř sto třiceti letech v původním stavu, druhé, mladší o čtyřicet let, prošly čerstvě opravou a úpravami. Nabízí se tak zajímavá možnost porovnání.

Hlavní městský kostel sv. Antonína stojí nedaleko známé honosné liberecké radnice. Oddělený od prostoru před radnicí je blokem domů a sám tak dominuje náměstí Sokolovskému. Jeho štíhlá novogotická věž je výrazným majákem v jinak ne zcela orientačně přehledném městě.

První zprávy o zdejších varhanách jsou z roku 1619, kdy měl varhanář David Däcker postavit nový nástroj. Tyto varhany měly dle smlouvy i zadní pozitiv. Nešlo tedy na svoji dobu o nijak malé varhánky. Během třicetileté války byly poškozeny, ale Georg Weindt je opravil a fungovaly do roku 1731, kdy byly nahrazeny novým nástrojem. Nepřestaly však tehdy zcela existovat. Byly částečně využity na stavbu menšího nástroje do kostela sv. Kříže – o něm dále níže. Nové varhany do hlavního kostela stavěl snad Johann Jakub Josef Richter. Jeho autorství není jisté, ale předpokládá se, neboť šlo o místního varhanáře. Známá jsou jména varhanářů, kteří nástroj v průběhu let opravovali – Bedřich (Friedrich) Semrád a Josef Gartner (třetí toho jména). V roce 1845 byl nástroj rozšířen a dostal novou skříň. Práci provedl Friedrich Christian Reiß. V osmdesátých letech devatenáctého století byla dispozice obohacena mimo jiné o trompetu v hlavním stroji a pozoun v pedále. Celkový počet rejstříků tehdy dosáhl třiceti dvou. Na rozšiřování se podíleli varhanáři Chwatal, Schuster a Salomon (také jako „Salamon“).

S využitím původního prospektu postavila v roce 1930 nové pneumatické dvoumanuálové varhany o čtyřiceti rejstřících (z nichž některé byly vytvořené extenzemi a transmisemi ostatních rejstříků) firma Rieger. V dispozici můžeme nalézt šestnáctistopý hlas v obou manuálech, pestrou paletu osmistopých rejstříků, ale i alikvotní hlasy (2 ⅔‘, 2‘, 1‘, 1 35‘) – jejich škála byla rozšířena později výměnou za rejstříky v základní poloze, ale řada jich je skutečně původních. Konstrukce a vliv věku samozřejmě přinesly potřebu rozsáhlejší údržby. K té bylo přistoupeno nedávno. Varhanář Rudolf Valenta (pouhá shoda jmen s autorem článku) spolu s dalšími kolegy kromě opravy provedl také některé změny. Varhany jsou nyní vybavené elektronikou (bohužel v nešťastném systému, který varhaníci znají například z pražských kostelů sv. Prokopa, P. Marie pod řetězem či Profesního domu UK – obrovská a nesporná výhoda registračních paměťových kombinací je poněkud „nahořklá“ nesmyslnou komplikovaností ovládání) a třetím manuálem. Třetí manuál zde nebyl vytvořen rozšířením nástroje, ale „výpůjčkami“ z dosavadních strojů. A není to řešení vůbec hloupé! Vyžaduje pouze při přípravě hry jiné uvažování – jako uvědomit si, který rejstřík je „skutečný“ a který „půjčený“, který je v žaluzii a který ne…

Počet rejstříků je zachován, ale zvuková pestrost během hry se rozšířila. Díky manuálu navíc a také bohatému výběru spojek (i oktávových, a to super- i sub-) je tak možné stávající dispozici využít takřka ze všech stran. Spolu s rozsahem manuálů do g3 a pedálu do f1 také umožňuje uplatnění širšího výběru repertoáru. Je až s podivem, kolik repertoáru nám „manuálová hranice“ (tak běžná u našich nástrojů) na f3 vyřadí z dosahu… Rejstříkové vybavení od firmy Rieger ze třicátých let je kvalitní, zvuk nástroje je inspirativní a rejstříky jsou charakterně intonované – nenalézáme zde tedy šeď a nudu, ve kterých se krnovská firma později utopila. Na dílčích technických dodělávkách se ještě pracuje, ale jde spíše o „vychytání much“.

Téměř nedotčené varhany bratří Riegerů v nedalekém kostele sv. Kříže nám dávají nahlédnout kousek dál do historie této významné firmy. Ve třicátých letech dvacátého století byly už dispozice v duchu estetického vývoje obohacovány o alikvotní hlasy a další specifika odkazující ke vzrůstajícímu zájmu o historické nástroje. V neporušené a nezměněné podobě můžeme bohatství a kvalitu takto postavených nástrojů ocenit v poutním kostele v Hejnicích (op. 2379) nedaleko od Liberce – tam se nacházejí varhany jen o rok starší, než jsou u sv. Antonína (op. 2440). Nástroj u sv. Kříže (op. 367, rok 1892) naproti tomu představuje čistě romantický zvukový ideál.

Do dvojice neobarokních skříní mistři varhanáři umístili stroj s třiadvaceti rejstříky rozdělenými do dvou manuálů a pedálu. Ovládání je mechanické a mechanicky jsou řešeny i rejstříkové kolektivy (MF I. manuálu, F I. manuálu, MF II. manuálu, F II. manuálu, Plný stroj a FF celého stroje) a válec. Rozsahy odpovídají době a místě vzniku – manuály do f3 a pedál do d1. I když varhany vlastně nijak zvlášť velké nejsou, působí velkolepě. A to jak vzhledem, tak zvukem. V manuálech je na výběr devět osmistopých rejstříků a jeden šestnáctistopý Bourdon. V nástroji není žádná Mixtura – v hlavním stroji je Cornet na čtyřstopém základě a ve druhém manuále dvouřadá Rauschquinta. Varhany tak mají temný, ale bohatý a plný zvuk. Výborně se díky mechanické traktuře ovládají, i když s manuálovou spojkou už je potřeba „zabrat“. Jejich současný stav je velmi dobrý – dostaly do vínku poctivý řemeslný základ. Pohled na nástroj trochu kazí necitelně umístěné reproduktory a různé hrazdy či úchyty na světla a topení, jejichž konstrukce jsou dost bizarní hlavně v kontrastu ke krásným skříním a elegantnímu hracímu stolu, který stojí volně mezi oběma skříněmi.

Uveďme pro úplnost ještě, jaká situace předcházela stavbě opusu z dílny bratří Riegrů. Do tohoto původně hřbitovního kostela byly, jak je uvedeno výše, přeneseny upravené a zmenšené varhany z kostela sv. Antonína. Ty byly později prodány opět do dalšího kostela, tentokrát do Chrastavy. V letech 1756 a 1757 stavěl nové varhany Johann Gottlieb Tamitius spolu s Leonardem Balthasarem Schmahlem z Hrádku nad Nisou. Dvoudílný nástroj měl osmnáct rejstříků. Při pořízení nových varhan byl tento nástroj prodán do nedalekých Křížan. Nebylo jej tam však možné přenést v původní podobě, tak Heinrich Schiffner využil jejich materiál na stavbu nástroje nového.

O hudbu v obou kostelích spojených do jedné farnosti (kostel sv. Kříže ale dlouhodobě využívá Řeckokatolická církev) se stará více varhaníků. Zdejší ZUŠ má dobrou tradici ve výchově nových varhaníků, někteří absolventi pokračují ve studiu na konzervatoři. Při farnosti působí menší sbor a je zde snaha provozovat také varhanní koncerty – zatím tomu tak bylo v kostele sv. Kříže, nyní bude možnost rozšířit místa konání i o kostel sv. Antonína.

V Liberci dále stojí za zmínku ještě varhany v kostele, který stojí jen nedaleko od lanové dráhy na Ještěd. Jde o kostel sv. Bonifáce z období první republiky v místní části Dolní Hanychov. Na jeho kůr byl teprve nedávno umístěn malý nástroj, který sem byl zakoupen jako použitý z Německa. Tyto transfery použitého zboží nemusejí být vždy šťastné, ale hanychovští měli šťastnou ruku a pořízením tohoto milého nástroje neprohloupili! Jde o mechanický jednomanuálový nástroj s pedálem s „neobarokní“ dispozicí. Intonace i fungování traktury jsou bezvadné. Jde o skromný, ale velmi slušný nástroj. Tamní si jej náležitě považují a (když se to smí) pořádají zde koncertní řadu. Varhanám ustanovili také titulárního varhaníka, kterým je Přemysl Kšica. Komu by přišlo, že takový nástroj je příliš jednostranně repertoárově zaměřený, má možnost na kůru popojít a usednout k bohatě vybavenému harmoniu a naplnit prostor i hudbou romantismu.

————-

—————–

Zdroje:

Ondřej Smolík, varhaník

www.varhany.net

Lubomír Tomší: Varhany Liberecka

Foto: archiv autora, Wikipedia (2x VitVit – CC BY-SA 4.0) , Ondřej Smolík, Fb V. Kučery