„Se svou první symfonií to neměl Mahler lehké. Nebyl si zprvu jistý, co vlastně napsal.“

„Svým novátorstvím a jedinečností ideových záměrů i svou trpitelskou rozpolceností, ironií a bolestnými grimasami směřuje jeho hudba již plně k dvacátému století.“

„Je jasné, že by byl někým jiným, kdyby se nenarodil na Vysočině…“

Někdy se o něm hovoří jako o „prázdninovém skladateli“, protože přes rok úřadoval a dirigoval a na jeho vlastní hudbu mu zbýval čas skutečně jen v létě. Nicméně vizionářské koncepce a zvukové novátorství jeho partitur nenechávají na pochybách, že na notové papíry o prázdninách své představy zaznamenával v Alpách hudebník s velkým sebevědomím, zcela výjimečný umělec, současníky proto ne zcela pochopený. Sto deset let od jeho předčasného úmrtí, připadajících na dnešek, může být důvodem k připomenutí jeho prázdninových měsíců, kdy v kombinaci s aktivním odpočinkem a s přípravou na další operní sezónu komponoval.

Skladatel a dirigent Gustav Mahler patří nerozlučně především k Vídni, nicméně prvních patnáct let jeho života je spojeno s Českomoravskou vrchovinou. Narodil se 7. července 1860 ve vesnickém hostinci v Kalištích nedaleko Humpolce v německy hovořící židovské rodině, která se o několik měsíců později přestěhovala do Jihlavy. Tam pak jeho otec úspěšně rozvíjel živnost související s pálením a prodejem kořalky a likérů i s obchodováním s dalším zbožím. Gustav Mahler v Jihlavě maturoval na německém gymnáziu. Jak se rozvíjel jeho hudební talent, měl také v městském divadle a ve velkém sále hotelu Czap postupně řadu veřejných vystoupení. Do města se později pravidelně vracel a až do konce života si tam zachoval své domovské právo. A na jihlavském židovském hřbitově mají hrob rodiče a jeho sourozenci, kteří zemřeli jako děti.

V roce 1875 Mahler odešel do Vídně. Studoval pět let na konzervatoři a na univerzitní filozofické fakultě. Během sedmnácti roků vystřídal mnoho různých kapelnických angažmá, mimo jiné v Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze, Lipsku, Budapešti a Hamburku. Do Vídně se vrátil, když tam tři roky před koncem století získal na tu dobu asi nejprestižnější možné místo – stal se na deset let šéfdirigentem a záhy i ředitelem Dvorní opery. Dnes je jeho éra vnímána jako legendární, tehdy však čelil intrikám s antisemitskými východisky a boj v roce 1907 vzdal. Do Vídně se vrátil z Ameriky, kde byl tři roky a kde působil v Metropolitní opeře a po dvě sezóny jako šéfdirigent Newyorské filharmonie. Vrátil se nemocen a 18. května 1911 v nedožitých jedenapadesáti letech zemřel.

Kuriozitou je jeho velmi rané dílo, jediná věta z uvažované komorní skladby, nakonec jediné podobné dílo v jeho odkazu, totiž Klavírní kvartet a moll. Mahlerovi bylo šestnáct, když tuto hudbu psal. Končil první ročník na vídeňské konzervatoři. Skladba zazněla ve Vídni a pak v Jihlavě… a potom až v roce 1964 v New Yorku. To je mimochodem rok, ve kterém ve Spojených státech zemřela Alma Mahlerová. Manžela přežila o celé půlstoletí. Alma Schindlerová, ve své době nejatraktivnější vídeňská mladá žena, přitahovala řadu mužů. Malíři Gustav Klimt a Oskar Kokoschka, stejně jako skladatel Alexander Zemlinsky, neuspěli. Alma se provdala v roce 1901 za Gustava Mahlera, později za architekta Waltera Gropia a nakonec za spisovatele Franze Werfela, se kterým uprchla před nacisty do Spojených států.

Na koncertech jsme zvyklí považovat za nejranější Mahlerovu hudbu Písně potulného tovaryše z let 1883 až 1884. Das klagende Lied, Žalobná píseň, nás ale přivádí ještě o několik let zpět, do roku 1878, kdy sotva osmnáctiletý student vídeňské konzervatoře začínal své dirigentské i skladatelské aktivity. Zajímavé je, že zde už přesto bezpečně rozpoznáváme mnohé z toho, čím je Gustav Mahler později typický. Jinak řečeno – Žalobnou píseň psal mladík sice nesporně geniální, ale ještě ne hotový umělec, ovlivněný Wagnerovou hudbou. A přece se tu a tam už ozve až neuvěřitelně povědomý náznak toho, co Mahler vynalezl později. Das klagende Lied, juvenilie datovaná 1880, je neuváděnou, vlastně naprosto neznámou hudbou Gustava Mahlera. Hudbou podivuhodnou, oscilující mezi pozdním romantismem a tím, co přišlo později, mezi mladickým ohmatáváním materiálu a překvapivě zdařilým vyjádřením příběhu a jeho atmosféry. Je to kantáta o potulném muzikantovi, který najde kůstku a vyřeže z ní píšťalu. Flétnička ovšem spustí svou „žalobnou“ či „obžalovávající“ píseň a vypráví o bratrovraždě, o tom, jak současný král získal královnu… Muzikant přijde na zámek, píšťala spustí – a její žalozpěv přeruší svatební hostinu: král a královna jsou odsouzeni, hosté se rozprchnou, svíčky zhasnou a zdi zámku se zřítí. – Téma má původ u bratří Grimmů a dalších autorů, svým dílem představivosti přispěl i skladatel. Mahlerův první, jistě ne zcela dokonalý projekt, otevřel cestu zásadám jeho další tvorby: symfonickému muzicírování zrozenému z písně a organizování zvuku v pravém slova smyslu dosud neslýchaného. Už tady se ukazuje jeho mimořádný smysl pro instrumentaci, skoro se chce říci nevídaný, vždyť v té době ještě neslyšel nic z toho, co napsal, neměl tedy žádnou zpětnou vazbu. A ukazuje tu i mimořádný smysl pro navození atmosféry.

Písně potulného tovaryše psal třiadvacetiletý skladatel v Kasselu, kde byl nějakou dobu druhým kapelníkem v divadle. Psal čtyři písně na vlastní milostné texty, inspirované ovšem poezií ze sbírky Chlapcův kouzelný roh, s myšlenkou na sopranistku Johannu Richterovou. Je to hudba nejen bolestně dramatická, ale – zejména ve čtvrté písni – i melancholická. Ovšem rozhodně ne sentimentální.

Se svou první symfonií to neměl Mahler lehké. Nebyl si zprvu jistý, co vlastně napsal, zda symfonickou báseň, programní symfonii, nebo skutečnou symfonii. Nakonec o ní hovořil jako o básni v tónech ve formě symfonie. Pracoval na ní už roku 1888. Někdy se jí také říká Titan. Úvodní pasáže jsou sice mírné, závěr první věty je nicméně strhující. Následující Scherzo bylo jedinou větou, kterou Mahlerovi současníci byli skutečně schopni přijmout… Skladatel měl s dílem v roce 1898 úspěch v Praze, ale o dva roky později ve Vídni nikoli. Publiku prý nejvíc vadila třetí věta, smuteční pochod. Ano, hudba tu balancuje, jako ale u Mahlera ostatně často, na hraně triviálnosti a parodie. Ovšemže záměrně a s hlubokým smyslem. Finále potom otvírá nebesa a hlásí v heroickém závěru vítězství… První symfonie – bezesporu nejoriginálnější první symfonie od dob Berliozovy Fantastické – měla premiéru pod autorovou taktovkou v roce 1894, Mahlerovi bylo čtyřiatřicet. Výmar byl v té době – i díky Straussovu dirigentskému působení – v Německu v centru pozornosti. Mahlerova prvotina tam vzbudila nadšení i zuřivé odmítnutí, ale také zájem Richarda Strausse, který se pak rozhodl uvést v Berlíně Druhou symfonii, respektive její instrumentální části.

Druhá z devíti dokončených symfonií, symfonie vokální a rozměrná, zhudebňuje v závěru ódu Friedricha Gottlieba Klopctocka „Vstát z mrtvých, ano vstát z mrtvých“, která dala symfonii neoficiální, ale běžně užívaný název Vzkříšení nebo Zmrtvýchvstání. Dílo vznikalo několik let – od února 1888 do prosince 1894. O rok později byla berlínská premiéra Druhé symfonie rozhodujícím okamžikem pro uznání kapelníka Mahlera, tehdy sotva pětatřicetiletého, jako symfonika, jako skladatele. Ve finále autor lidstvo ujišťuje, že vzkříšení je jisté a že utrpení pozemského života má smysl… Pro Mahlera nebyl text předlohou ke zhudebnění. Měl hudebně-filozofickou představu, ke které hledal vhodný text. Pro finále své Druhé symfonie prohledal prý mnoho, od světové literatury až po Bibli. Inspiraci našel až při smuteční slavnosti na paměť klavíristy a dirigenta Hanse von Bülow; seděl tam a přemýšlel o zesnulém, když sbor začal zpívat Klopstockův chorál Vzkříšení. Zasáhlo ho to podle jeho vlastních slov jako blesk… a opustily ho obavy, aby lidé užití sboru nevnímali jako vnější nápodobu Beethovenovy Deváté symfonie.

Mahlerův čas přišel, reagoval v roce 1967 ve svém proslulém novinovém článku Leonard Bernstein na skladatelovu známou vizionářskou větu, že jeho čas teprve přijde. Když si vypůjčíme z Bernsteinových úvah o odrazu židovství v Mahlerově hudbě jeden z jeho postřehů, pak nelze zamlčet, že židovské náboženství je spíše etickým systémem, než nadějí do budoucna – a právě proto snad mohla Mahlera přitahovat na křesťanství vize života po životě. Zároveň je ale známo, že jako chlapec chodil v Jihlavě údajně raději do kostela než do synagogy proto, že křesťané měli „lepší hudbu“. A skutečnost, že přestoupil jako dospělý ke katolicismu? Proto, aby ve Vídni dostal místo operního ředitele.

Pro Třetí symfonii Mahler použil písně ze sbírky Chlapcův kouzelný roh a také Nietzschův tehdy moderní spis Tak pravil Zarathustra. Z něj si ovšem vybral jen téma člověka, ne jeho konstrukci nadčlověka. A všechno lidské pro Mahlera spočívalo v přírodě. Na Třetí symfonii pracoval skladatel, během roku fyzicky i mentálně plně vytížený jako operní dirigent, po dvě léta za sebou, vždy v příjemné izolaci ve Steinbachu přímo na břehu jezera Attersee. Chodil často po louce nebo odcházel pro inspiraci na dlouhé procházky do kopců, ale vždy se vrátil zpět, aby – jak říkal – dopravil úrodu do stodoly. K poslednímu taktu Třetí symfonie dospěl v srpnu 1896. Když za ním přijel dirigent Bruno Walter, jeho obdivovatel, a pohleděl na kouzelnou hradbu hor, pravil prý Mahler: „Tam se vůbec nemusíte dívat. To všechno jsem už zakomponoval.“ Skutečně. Vytvořil něco, co docela dobře odpovídá jeho představě, že je nástrojem, na který hraje vesmír. V dopise ze Steinbachu psal: „Moje symfonie bude něco, co svět ještě neslyšel. Celá příroda v ní dostane hlas a bude vyprávět tak hluboká tajemství, jaká člověk tuší snad jen ve snu.“

Vstupní branou do Mahlerova odkazu může být slunná, transparentní a relativně nedlouhá Čtvrtá symfonie. Je nejpřístupnější z jeho symfonií. Skladatel se v ní dívá z humornější stránky na svět, který zachytil v předchozí symfonii… Čtvrtou vnímáme jako přívětivé dílo. Při premiéře v Mnichově v roce 1901 prý nespokojené ohlasy v publiku způsobila i skutečnost, že někteří lidé čekali od Mahlera něco nezvyklého, ne podobně prostá hudební témata, jaká tu zaznívají. Zvukové experimenty nejsou na první poslech tak zřetelné. Odvážná instrumentace je ovšem i zde uplatněna, ale dovedněji – a proto ne tak vypozorovatelně. Stojí ovšem ve službě hudby, kterou mohou vychutnat i nezasvěcení. mezi Mahlerovými symfonickými díly originální výjimkou. Její básnický program se dá shrnout jako idylické a možná i trochu humorné postavení tohoto a onoho světa do protikladu. Ne ve formě filozofických meditací, ale ve smyslu prostých a jakoby naivních lidových představ. Zajímavá je druhá věta, která je verzí středověkého tance kostlivců. K tanci hraje Smrt Kmotřička. Koncertní mistr má v této větě výrazně znějící sólo. Housle jsou naladěny o něco výše, aby měly pronikavější, trochu bezbarvý, mystický, ale zároveň rozčilující zvuk. „Jako skřipky,“ píše Mahler do partitury. Je to hudba bizarní, groteskní, ale neagresivní. Ze zcela jiného světa je třetí, pomalá věta. Krásné, dvakrát přerušené elegické variační adagio. Vyznačuje se klidem, snad až smutkem a přitom grácií… Nejkrásnější a nejjednodušší je finále. V projasnění čtvrté věty se k orchestru přidává sólový soprán s rozkošnou naivitou zpívající o radostech nebeského života. Po putování po různých krajinách pozemskosti čeká vysněná krajina, kde se všechna přání hned plní, kde si éterické postavy bezstarostně hrají za zpěvu a tance. Rozkoše tohoto nebeského života vyjadřují slova převzatá z bavorské lidové poezie. Orchestr tuto scénu podbarvuje dětinsky veselým, poetickým hraním.

Pátá symfonie měla za skladatelova řízení premiéru v říjnu 1904 v Kolíně nad Rýnem. Je jednou ze tří čistě instrumentálních, s nimiž se nepojí žádný program ani text. Ale přesto nemusí být daleko od pravdy ti, kteří usuzují, že slavné pomalé Adagietto, hrané jen smyčci a harfou, je vyjádřením citů k Almě, se kterou se v roce 1902 vzali. Charakter ostatních vět, epických, dramatických i tragických, sahá od smutečního pochodu přes tanečnost až po vzácně radostné vítězné okamžiky… Hudební vzpomínky na zvuky, signály a produkce spojené s jihlavskou vojenskou posádkou se promítly v podobě charakteristických útržků do řady jeho děl. I do Páté symfonie.

Roku 1905 měly ve Vídni premiéru Písně o mrtvých dětech. Mahlerovi se podařilo napsat mimořádně emotivní cyklus, temný, plný hořkého smutku a drásavých a bolestných reminiscencí, velmi vzdálený pohodě některých písní komponovaných o několik let dříve na texty ze sbírky Chlapcův kouzelný roh a připomínajících svým charakterem lidovou tvorbu. Spojitost s pozdějším úmrtím Mahlerovy dcery, nějakou předtuchu, není však třeba ve skladbě hledat. Spíše je v ní skryta vzpomínka na traumatizující zážitek, když mu jako patnáctiletému v Jihlavě zemřel jen o rok mladší milovaný bratr. Jmenoval se Ernst, podobně jako syn Friedricha Rückerta, překladatele a orientalisty, autora básnické předlohy písní, který složil tyto verše ve 30. letech 19. století pod přímým dojmem ze ztráty obou svých dětí.

Šestá symfonie nepatří k těm nejznámějším. Skladatel o ní hovoříval jako o záhadě, kterou budou schopny rozluštit až ty generace, které vstřebají pět předchozích. Tragickou ji nazýval on sám. Tragika je sice přítomna ve všech jeho dílech, ale zde výraz dosahuje velkého napětí, až katastrofy – a tragičnost zůstává neporažena. Vědomí neodvratnosti lidského osudu zde někomu může připomínat snad až Dostojevského vize. Z hlediska čtyřvěté instrumentální formy jde zároveň o jednu z nejklasičtějších Mahlerových symfonií. Je ovšem naplněna neobyčejně intenzivně a koncentrovaně. Šestá symfonie vyžaduje nejen běžný, početně rozmnožený orchestrální aparát, ale také zvonkohru, zvony, dvě harfy, celestu, bič, kravské zvonce… a kladivo, jehož úkol popisuje skladatel následovně: Krátký, mocný, ale tupě znějící úder nekovového charakteru – jako úder sekyrou. Má to symbolizovat tři rány osudu.

Když o prázdninách 1904 dopsal v Korutanech Šestou, zachytil na papír ještě dvě volné věty budoucí Sedmé. Tu pak dotvořil o rok později a pod dojmem provedení Šesté – v Essenu v roce 1906 – ještě upravil. Premiéra Sedmé symfonie se ale nakonec odehrála až v září roku 1908, a to v Praze. Říkává se jí Píseň noci. Podle dvou volnějších intermezz, která nazval Nachtmusik, Noční hudba.

Již samo koncertní uvedení Mahlerovy Osmé bývá jedinečnou událostí, která se zdaleka neopakuje moc často. Není divu. Na pódiu má být přes dvě stovky sborových zpěváků a osm pěveckých sólistů, tedy dvojnásobek oproti běžnému vokálně-symfonickému repertoáru. Také mahlerovské obsazení orchestru vyžaduje vždy všechny síly, které jsou k dispozici. Není to však od autora samoúčelné – a není tomu tak ani v případě této nejneskladnější a nejextravagantnější Mahlerovy symfonie, symfonie kantátové, vymykající se všemu, co bylo před ní napsáno. Na dílo je samozřejmě možné pohlížet jako na poněkud velikášské, ale Symfonie tisíců – nebo snad správně „tisíce“ – má i krásně ztišené pozdně romantické partie. Osmou psal Mahler v létě 1906. O rok později, opět o prázdninách, ji dokončil. S premiérou nespěchal. Nejprve přišla na řadu Sedmá, pak komponoval Píseň o zemi a později, když už působil v Metropolitní opeře v New Yorku, symfonii Devátou. Poprvé veřejnost slyšela Osmou symfonii až v září 1910 v Mnichově – a byla to pro Mahlera paradoxně vlastně jediná příležitost, kdy byl skutečně a plně uznán jako skladatel.

Píseň o zemi psal Mahler v době, kdy odkládal Devátou. Ani Beethoven, ani Bruckner nepřekonali magickou hranici devíti symfonií a Mahler se jí podvědomě bál… Píseň o zemi není obyčejným písňovým cyklem, je vlastně velmi osobitou symfonií pro dva sólové hlasy a orchestr – je to zvláštní a velmi osobní pozdní autorovo dílo zhudebňující dávnou čínskou poezii a vypovídající spíš než jen o zemi vlastně především o kráse, o životě, o smrtelnosti, o lidské identitě. Je to dílo v Mahlerově tvorbě poprvé zcela propojující symfonickou a písňovou formu, dílo ve své době z mnoha důvodů přelomové.

Devátou symfonii nakonec začal psát. Dokončil ji v roce 1910 jako dlouhou meditaci, nekonečný devadesátiminutový monolog. Nekoná se už žádné titánské divadlo světa. Po obrovité Osmé následuje naopak niterná zpověď, vzpomínání a přemítání. Ke slovu přichází obdivuhodná oproštěnost a soustředěnost. Ani ten nejvášnivější odpůrce Mahlerovy hudby mu zde už nemohl vyčítat teatrálnost, mnohomluvnost, přepínání či užívání banalit. Naopak se tu potvrzují vžité posluchačské představy o Mahlerově hudebním světě, o nekonečném, velmi diferencovaném proudu hudby: kontrastním, fantaskním, rozpolceném a ironickém… i teskném, přemýšlivém, bohatě barevném. Kdosi v narážce na některá předchozí mahlerovská motta poznamenal, že by tato skladba mohla klidně a velmi výstižně nést podtitul Co mi vyprávěla smrt… Provedení se Mahler nedožil. Symfonie zazněla poprvé ve Vídni až roku 1912, tamní filharmoniky řídil Bruno Walter. Premiéra měla ráz panychidy. Symfonie končí do ztracena, je tam už víc ticha než hudby. Proud nekonečně dlouho řídne a zpomaluje se, nastává loučení, vyrovnání a smír, až k úplnému spočinutí. Hloubka této výpovědi potřebuje zcela soustředěný poslech.

Druhou a Třetí symfonii napsal Mahler v Solnohradsku, v altánu na pozemku hostince u jezera Attersee, kam jezdil od roku 1893. Druhý domek si nechal postavit v lese nad svou vilou na jižním břehu jezera Wörthersee v Korutanech. Když psal, nechtěl být vyrušován. I jídlo mu nechávali jen za oknem. K roku 1900 se tu pojí dokončení Čtvrté symfonie, v dalších letech postupně následovaly další čtyři a s nimi také písně z Chlapcova kouzelného rohu a Písně o mrtvých dětech. Avšak roku 1907 se s tímto místem šťastných chvil hluboce spojila smrt starší dcery Marie. Mahlerovi sem už nedokázali dál jezdit a vilu prodali… Mladší dcera Anna se stala sochařkou a žila do roku 1988.

Píseň o zemi a Devátou symfonií psal potom v létě v Dolomitech nedaleko Toblachu. Obec byla tehdy součástí rakouského Tyrolska, jezdila tam i císařská rodina. Od konce první světové války patří do italské oblasti Tridentsko. Mahlerův prosklený dřevěný altán stojí na kraji lesa kousek od hotýlku… Mahlerova velkolepá a myšlenkově závažná symfonická hudba, skvěle využívající všech možností velkého interpretačního aparátu, vyrůstá z romantismu, z Wagnera i z Brucknera. Příroda, pokora a snění o ideálním světě v jeho hudbě podnítily také nalezení nádherných lyrických tónů. Svým novátorstvím a jedinečností ideových záměrů i svou trpitelskou rozpolceností, ironií a bolestnými grimasami směřuje však jeho hudba již plně k dvacátému století.

Tvrdit o Gustavu Mahlerovi, že byl český skladatel, asi nikdo nebude. Opomíjet nicméně, že pochází z Vysočiny a že do patnácti let žil v Jihlavě, také nelze. Přestože rodina, do níž se narodil, byla židovského vyznání a hovořící německy, Mahler se českému vlivu asi úplně vyhnout nemohl, ať už při cestách za příbuznými, nebo prostřednictvím dalších lidí vyskytujících se v domácnosti nebo v otcově výčepu. Je jasné, že by byl někým jiným, kdyby se nenarodil na Vysočině… Jako dítě prý česky komunikoval. A v jeho hudbě lze tušit nejen inspiraci v dojmech vážících se k jihlavské vojenské posádce, ale také podněty z kontaktů s lidovou kulturou.

————

Věděli jste, že…

…v době, kdy se Mahler narodil, Wagner zrovna dopsal Tristana a Isoldu a Verdi Maškarní ples, Smetana psal symfonickou báseň Hakon Jarl, Liszt pracoval na oratoriu Legenda o svaté Alžbětě a Berlioz na opeře Trojané a Max Bruch komponoval Koncert g moll, první ze svých čtyř houslových koncertů?

…když se Gustav Mahler narodil, byl Bedřich Smetana na prázdninách v Čechách a měl svatbu se svou druhou ženou, Betty Ferdinandiovou v Obříství?

…Smetanova Prodaná nevěsta měla v Praze premiéru, když bylo jihlavskému chlapci Mahlerovi necelých šest?

…když bylo Mahlerovi čtyřiatřicet, uvedl jako šéfdirigent Městského divadla v Hamburku Prodanou nevěstu?

…mezi roky 1899 a 1907 pravidelně dával jako operní šéf ve Vídni Prodanou nevěstu a že nakonec dirigoval i její newyorskou premiéru v únoru 1909 v Metropolitní opeře, kde dílo pomohla prosadit sopranistka Ema Destinnová?

…když se stal Mahler šéfem ve Vídni, uvedl hned v první sezóně s neskrývaným nadšením ještě před Prodanou nevěstou další Smetanovu operu, Dalibora?

…se s Mahlerem úzce přátelil Josef Bohuslav Foerster, jehož manželkou byla sopranistka pražského Národního divadla Berta Lautererová, která v roce 1893 podepsala smlouvu s hamburskou operou a která později získala angažmá i ve Vídni, opět v divadle vedeném Mahlerem?

…sbírku lidové poezie Chlapcův kouzelný roh, sestavenou na samém počátku 19. století Ludwigem Achimem von Arnim a Clemensem Brentanem, objevil Mahler ještě jako mladý kapelník v Lipsku a že zhudebnil její texty během let v celkem 22 písních?

…mladého Gustava Mahlera fascinoval Richard Wagner, který pak zemřel, když budoucímu vizionáři symfonického žánru bylo třiadvacet?

… Mahler oslovil Brahmse svým dirigentským uměním, a to v roce 1890 v Budapešti na představení Dona Giovanniho? V Brahmsovi získal mocného zastánce.

…Vídeňská dvorní opera oficiálně oznámila, že se jejím kapelníkem stane Gustav Mahler, dva dny po Brahmsově pohřbu?

…v roce 1910, když se vracel na prázdniny z Ameriky do Evropy, do Rakouska, do Vídně a na letní pobyt do Alp, zúčastnil se Mahler v Paříži oběda, který uspořádal varhaník, pianista, skladatel a dirigent Gabriel Pierné, jeho vrstevník, a že se oběda zúčastnili také Claude Debussy, Paul Dukas a Gabriel Fauré?

…Gustav Mahler a o čtyři roky mladší Richard Strauss se poznali jako začínající dirigenti v Lipsku v roce 1887 a že zůstali po všechna příští léta v kontaktu?

…premiéra Straussova Růžového kavalíra se odehrála v Drážďanech počátkem roku 1911, jen několik měsíců před Mahlerovou smrtí?

…nenaplněný vztah k Almě Schindlerové, později Mahlerové, podnítil Alexandra Zemlinského k opeře Trpaslík, ale že se mnohem později odráží i v jeho Lyrické symfonii komponované v Praze na verše Rabindranátha Thákura?

…Zemlinského Lyrická symfonie, premiérovaná za autorova řízení na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v roce 1924 v Praze, bývá srovnávána s Mahlerovou Písní o zemi? Nejen z ryze hudebních důvodů a pro svou formu cyklu písní, ale i díky orientální poezii jako předloze?

Foto: Wikipedia (Geisler Martin – CC BY-SA 3.0), Petr Veber, Jihlava.cz, Youtube, Fb stránky: Pacific Sympony, Philadelphia orchestra, Opera News