„Dvě klavírní generálky za den byly víc než dost. Poprvé jsem odcházela ze zkoušky v noci a viděla Glyndebourne zase jinak.“

„Bylo úžasné poslouchat vzpomínky místního korepetitora na pana Bělohlávka.“

„Vidět a cítit moře bylo povznášející.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. V šestém dílu seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, zmiňuje i pocity z výletu na blízké pobřeží. Především se však zamýšlí nad dosavadním průběhem zkoušek i nad svou dráhou. Hlavně nad tím, jak je potřeba se nebát: pokorně a s odhodláním zdolávat další překážky… a třeba i skočit do neznáma, pokud je třeba.

Když se ve zkouškovém procesu dostaneme ke klavírním generálkám, začínáme si uvědomovat, že jde do tuhého. Premiéra je za dveřmi. Euforie je značná a všichni ze sebe ždímají maximum. Ale jak to tak bývá, první klavírní generálka je zárukou toho, že fungovat nebude nic….

Během celého dne, kdy jsme zkoušeli to či ono, jsme se dostali do takové smyčky, že jsme se museli smát už úplně všemu. Smích může být nástrojem i k vyjádření totální odevzdanosti. K uvolnění napětí. Marnost nad marnost. Ale bylo uklidňující, že všichni kolem mě na tom byli úplně stejně. Dvě klavírní generálky za den byly víc než dost. Poprvé jsem odcházela ze zkoušky v noci a viděla Glyndebourne zase jinak. Obvykle mě při zavírání dveří auta vítají jásavé zvuky místního ptactva a bzukot včel. Tentokrát jsem se loučila v tichu a klid narušoval jen zvuk větrné elektrárny kdesi vpovzdálí.

Je zajímavé, že čím více se blížíme k premiéře, tím méně máme zkoušek. U divadla jsem už nějaký ten pátek, ale tolik volna před premiérou nepamatuju. Že by někdo myslel na umělce a rozložení sil? Neuvěřitelné. Přitom jsem neměla za celou dobu zkoušení pocit, že by bylo plýtváno časem.

A to bych nebyla já, abych nevyužila volno ve svůj prospěch a další práci. Po návratu domů mě čeká opravdu děsná nálož a je potřeba se na všechno připravit na sto padesát procent. Vždy, když jsem někde s Adamem v zahraničí, snažím se vyprosit pár korepetic v divadlech, kde se nemám šanci proboxovat. Tentokrát jsem v podobném místě na svou vlastní pěst, a tak jsem neváhala a optala se místního korepetitora Stevena, jestli by si našel čas na společnou práci na Dvořákově Rusalce. Bylo úžasné poslouchat jeho vzpomínky na pana Bělohlávka. Co s ním všechno zažil. Za tyto momenty jsem neuvěřitelně vděčná a vždycky se snažím nasát veškeré nové podněty, rady a zkušenosti ostatních.

Práce na tomto repertoáru mě opět utvrdila v tom, že jdu správnou cestou a že je jen otázkou času a dalšího zrání, kdy tento typ rolí bude mou doménou. Všichni, kdo se ocitají na životní křižovatce, tento stav jistě znají. A nezáleží na tom, jestli jsou zpěváci, nebo ne. Jen je důležité si vybrat ten správný směr. Pak nekoukat vlevo vpravo – a jít. Pokorně a s odhodláním zdolávat další překážky. Jen se nenechat nikým zviklat a věřit si. Jo, a to je na tom to nejtěžší. Ještě, že existují lidi, kteří vás v tom nenechávají samotné a při náhlém zakolísání sebedůvěry přiskočí a podrží vás.

Pamatuji si, kolik takových myšlenek jsem měla, když jsem zvažovala, zda přijmout nabídku zpívat Káťu. A jen díky urputnosti a vytrvalosti člověka, který v mém životě mnoho znamená, jsem skočila do neznáma. Jsem za to strašně ráda. Chtěla bych touto cestou podpořit všechny, kteří váhají. Nikdy není pozdě, i když máte dojem, že vás něco limituje. Věk, otázka zodpovědnosti za další lidi… nebo jen strach. A teď všichni – hop!

Čas pro sebe se tady snažím smysluplně využít, ale někdy je potřeba pořádně vypnout. Celý víkend jsem pojala velmi odpočinkově. Na dálku jsem „zkontrolovala“ pár svých studentů, potěšila se jejich streamovanými výkony a taky si udělala výlet do nedalekého Brightonu. Přímořského městečka asi dvacet minut jízdy autem od Glyndebourne. Vidět a cítit moře bylo povznášející. Sedět tam, poslouchat vodu, jak si hledá cestu mezi kameny, mě nabilo zase na další týden. Bude to potřeba. Ale o tom zase až příště.

V usedlosti rodiny Christie v Glyndebourne ve Východním Sussexu na jihu Anglie začala operní tradice roku 1934 jako soukromá představení. Avšak postupně se jméno areálu kolem šest staletí starého šlechtického sídla s divadlem uprostřed zahrad stalo světoznámým pojmem a série operních inscenací vyrostla do události mající formát mezinárodního festivalu, aniž by se vytratily výhody privátní atmosféry. Přehlídka v Glyndebourne se koná nezávisle na penězích od vlády. V roce 2019 se slavilo pětadvacet let od postavení tamního nového divadla s více než tisícovkou míst a zároveň se připomínalo pětaosmdesát let festivalových tradic na tomto místě. Podstatný je duch místa. Špičkové inscenace s mezinárodními hvězdami doprovázejí dlouhé přestávky určené pro večeře v restauracích a barech nebo pro pikniky na trávě. V roce 2020 se kvůli pandemii festival nekonal.

Foto: Kateřina Kněžíková