„Stravinského rodný dům se nedochoval. Už před druhou světovou válkou ustoupil stavbě zařízení patřícího k rozvodu elektřiny.“

„Jediné muzeum na světě věnované Stravinskému je v Ustyluhu na ukrajinsko-polské hranici.“

„V novém apartmá na Páté avenue, v domě s výhledem na východní část Central Parku, strávil však Stravinskij doslova už jen pár dní.“

Narozen na ruském pobřeží Finského zálivu a pohřben na benátském ostrově Isola di San Michele, je skladatel Igor Stravinskij postavou zajímavou nejen svým novátorským hudebním odkazem a podobně neortodoxními názory, ale také životními peripetiemi. Trávil etapy života postupně v Petrohradu, Paříži a Kalifornii, ale často se vyskytoval také ve Švýcarsku a v mládí na venkově na polsko-ukrajinské hranici. Zemřel jako osmaosmdesátiletý před padesáti lety, 6. dubna 1971, v apartmá na prestižní adrese 920 Fifth Avenue v New Yorku.

Je nesporně jedním z největších skladatelů minulého století, velkým kosmopolitou a syntetikem. Dvacáté století asi nemá jiného tak podnětného hudebního tvůrce. V dějinách zůstává vedle Svěcení jara Igor Stravinskij stejně důležitě zapsán i mnoha dalšími kompozicemi. Už vůbec ne tak šokujícími, ale přesto samorostlými, autoritativně definitivními a nenapodobitelnými…

Igor Stravinskij byl synem basisty Mariinského carského divadla. Právě proto se narodil v červnu 1882 v Oranienbaumu, kam jezdili petrohradští umělci a intelektuálové na léto „na daču“. Bývali mezi nimi Tolstoj, Někrasov, Šiškin, Repin a mnozí další. Město leží západně od Petrohradu, ještě o něco dál než je Petěrgof, známý spíše jako Petrodvorec. Stejně jako tam, i v Oranienbaumu – který se od sovětských dob jmenuje Lomonosov – stojí od počátku 18. století v rozsáhlých parcích palácový komplex; patřil vojevůdci Alexanderu Menšikovovi. Stravinského rodný dům se nedochoval. Už před druhou světovou válkou ustoupil stavbě jakéhosi většího zařízení patřícího k rozvodu elektřiny… Na konci léta byl Stravinskij pokřtěn. Stalo se v petrohradském kostele sv. Mikuláše, hlavní svatyni ruského námořnictva. Jeho vztah k pravoslavné církvi se během života však vyvíjel. Na nějakou dobu z ní dokonce vystoupil, ale nakonec se jako čtyřicátník vrátil. Svou roli v tom sehrál pravoslavný duchovní, se kterým se seznámil v Nice. Nakonec se stal denně se modlícím křesťanem. A traduje se jeho výrok, že „…hudba může oslavovat Boha lépe než chrámové stavby a jejich výtvarná výzdoba…“

V dětství Stravinského ovlivnila Čajkovského hudba, později tvorba Nikolaje Rimského-Korsakova, s jehož synem se znal ze školy. Nakonec se stal v kompozici jeho soukromým žákem. V Rusku se Stravinskij záhy zařadil mezi nejzajímavější mladé autory, ale definitivně na sebe upozornil až během spolupráce s Ruským baletem Sergeje Ďagileva, souborem působícím v Monte Carlu a v Paříži. Z inspirace slovanským folklórem vzniklo několik partitur. Svěcení jara je mezi nimi dodnes vnímáno jako přelomové, se zásadními důsledky pro další hudební vývoj. Tato baletní hudba vzbudila v roce 1913 svou barbarskou disonantností, výrazovým napětím a dosud nepoznaným druhem živelné emocionálnosti bezprecedentně silné odmítavé reakce publika, premiéra vstoupila do dějin jako snad největší hudební skandál všech dob.

Pro Ďagileva, od roku 1909 impresária ruských sezón v Paříži a pak po léta šéfa vlastního souboru nesoucího jméno Les Ballets Russes, psal Stravinskij hudbu vedle Debussyho, Ravela, Prokofjeva, Aurica, Milhauda nebo Poulenca. Ďagileva zaujal nejprve svou orchestrální skladbou Ohňostroj. Plodem první objednávky se pak brzy stal pohádkový balet Pták Ohnivák. Měl premiéru v Théâtre National de l’Opéra v Paříži roku 1910. Svěcení jara bylo další. Dodnes je vnímáno jako dílo, kterým v hudbě skutečně začalo dvacáté století. Pro Ďagileva, o deset let staršího krajana, se kterým se znal z Petrohradu a jehož soubor existoval do roku 1929, napsal ještě Petrušku a balety Svatba a Pulcinella.

Po osobitém a výrazném „ruském“ období, do kterého patří také opera Slavík a komorní balet Příběh vojáka, po období ve zvuku marnotratném, přišla potom nejdelší Stravinského tvůrčí perioda, období „neoklasické“. Je ve výraze a zvuku klidnější, ale z hlediska metrorytmiky, instrumentace a faktury skladeb – ve výsledku a z odstupu – je rovněž inovativní, neméně důležité. Je to hudba komornější, diferencovanější, úspornější, má až asketickou podobu. Často se obrací do minulosti, nicméně novými prostředky.

Od dětství jezdil Stravinskij k příbuzným do Volyňské oblasti. Zámožnému strýci tam patřily nemovitosti a polnosti. Bývala tam i jedna z Igorových sestřenic, Jekatěrina Gavrilovna Nosenko. Už jako velmi mladí se brzy vzali, přesto, že takové svazky mezi příbuznými pravoslavná církev nepovolovala. Do městečka Ustyluh severně od Lvova, dnes dvoutisícového, ležícího přímo na ukrajinsko-polské hranici, potom manželé putovali vždy na léto pravidelně, od roku 1907 do roku 1914. Postavili si tam podle skladatelova návrhu vlastní domek. Stravinskij právě tam, v pracovně v patře, skicoval u klavíru Scherzo fantastique, Ohňostroj, Chant funèbre komponovaný na památku zesnulého Rimského-Korsakova, posléze i Ptáka Ohniváka, Petrušku, Svěcení jara a Slavíka… Domek měl později pohnuté osudy. Bydleli v něm v dobách Sovětského svazu různí další lidé, sloužil jako ubytovna vojákům a dělníkům, byl značně přestavěn, později tam bývala místní hudební škola… ale nakonec hrozil spadnutím.

V devadesátých letech, kdy už oblast přestala být vojenským prostorem, se podařila první oprava a realizace nevelké expozice. A ve větším vzdálenějším městě Lutsk byla založena tradice festivalů zasvěcených Stravinskému. Stál za nimi Vasil Voron, který se zasloužil i o to, že v roce 2013 dostal patrový domek v Ustyluhu, a to díky péči úřadů i soukromé finanční pomocí, opět svou původní, ne zcela konvenční stavební podobu. Je z něj muzeum, obklopené zahradou se stromy, které kdysi ještě sázel sám skladatel. Evidentně jediné muzeum na světě věnované Stravinskému.

Ani v Petrohradu takové místo není. Palác na břehu Krjukovského kanálu, kde měla rodina Stravinských sídlo, doslova jen pár desítek metrů od Mariinského divadla, označuje jen pamětní deska – a dokonce existuje názor, že je na nesprávném nároží budovy. Nedaleko je podobná pamětní deska připomínající bydliště šéfdirigenta Mariinského divadla Eduarda Nápravníka, za rohem u konzervatoře mají pomníky Glinka a Rimskij-Korsakov. To vše byl svět malého a mladého Stravinského. S vypuknutím první světové války se hodně změnilo, skladatel s rodinou se přestěhoval do Švýcarska. A po bolševické revoluci v roce 1917 se změnilo úplně všechno… Do rodné země se vrátil, už jen na jednu návštěvu, až v roce 1962. Byl v Leningradu, ale do Ustyluhu se nedostal. Možná to bylo dobře – kdyby viděl, v jakém stavu jeho někdejší útočiště tehdy díky komunistické lhostejnosti a vandalství je, byl by zděšen.

Adresy, na který se Stravinskij vyskytoval mezi válkami, obsáhly mimo jiné Clarens u Montreux, Morges u Lausanne, Carantec v Bretani, Anglet u švýcarských hranic, Biarritz v Biskajském zálivu, Voreppe nedaleko Grenoblu, Annemasse nedaleko švýcarských hranic… a samozřejmě rovněž Paříž a Nice. Cestoval také opakovaně do Ameriky, kde měl nakonec i dirigentský debut, a to v dubnu 1937, když v New Yorku řídil provedení svého baletu Hra v karty.

K poslední čtvrtině skladatelova života patřil muž, americký dirigent Robert Craft (1923-2015), který s ním velmi úzce osobně spolupracoval a dal s ním rovněž dohromady několik knih… Dirigoval řadu jeho děl, ta z posledního „dodekafonického“ období většinou v premiéře. Craft byl ovšem také prvním, kdo v Americe dirigoval Bergova Wojcka a Lulu nebo Hindemithova Cardillaca.

Do Stravinského života patřily dvě ženy. S Jekatěrinou měli čtyři děti, ale když se setkal na začátku 20. let s Verou de Bosset (1889-1982), začal vést dvojí život. Byla ženou malíře a scénografa Sergeje Sudejkina, vyloučeného kdysi z moskevské výtvarné školy kvůli kresbám vyhodnoceným jako obscénní. Sudejkin spolupracoval s Ďagilevem, podílel se i na premiéře baletu Svěcení jara; později pracoval i pro Metropolitní operu. Když v roce 1939 Stravinského žena zemřela, Vera de Bosset za ním odjela do Ameriky. Stravinskij měl přednášky na Harvardu ve státě Massachusetts. Vzali se v Bedfordu nedaleko Bostonu v roce 1940 a ve Spojených státech už zůstali, aby unikli konfliktu, který především v Evropě rozpoutalo nacistické Německo.

Strávili tři desetiletí v Kalifornii. Vznikla tam Symfonie ve třech větách, Ebony Concerto, Concerto in D, Mše, opera Život prostopášníka, Kantáta, Septet, Canticum Sacrum, Agon, skladba A Sermon, a Narrative and a Prayer, opera The Flood, Requiem Canticles… i jeho poslední skladba The Owl and the Pussy Cat. Bydleli na různých místech v Los Angeles, ale často cestovali po světě. Až v roce 1969 se přestěhovali do New Yorku, aby cesty do Evropy byly snazší. To už bylo Stravinskému šestaosmdesát. Pronajali si velké apartmá v hotelu Essex House na jižní straně Central Parku. Po skladatelově jarní hospitalizaci v roce 1971 se manželé rozhodli přestěhovat. V novém apartmá na Páté avenue, v domě s výhledem na východní část Central Parku, strávil však Stravinskij doslova už jen pár dní… Vera tam po jeho smrti bydlela dál. Přežila skladatele o jedenáct let.

Stravinskij si přál být pohřben v Benátkách. Jeho hrob je v ruském oddělení hřbitova na ostrově San Michele. Také její ostatky byly převezeny do Evropy. Vera má náhrobek hned vedle Igora… V Benátkách zemřel už v roce 1929 Sergej Ďagilev. Jsou pochováni na dohled od něj.

Věděli jste, že…

…v Oranienbaumu, rok před Stravinského narozením, trávil poslední rok svého života, podporován přáteli, Modest Petrovič Musorgskij (1839-1881), a to na letním bytě, který tam měla pěvkyně Darja Leonova?

…jedním z prvních, a to hned hlubokých hudebních zážitků Igora Stravinského byla účast na premiéře Čajkovského baletu Spící krasavice (Šípková Růženka) v Petrohradu v roce 1890?

…Stravinského otec, sólista Mariinského divadla, patřil mezi přátele Čajkovského?

…hlavním kapelníkem Mariinského divadla byl od 60. let 19. století po dlouhé půlstoletí český dirigent a skladatel Eduard Nápravník (1839-1916), který mimo jiné dirigoval v roce 1893, několik dní po skladatelově smrti, premiéru Čajkovského Patetické symfonie, a to v autorem ještě revidované podobě, ve které se hraje dodnes?

…Stravinskij při svých cestách více než stokrát překonal Atlantský oceán?

…o Stravinského někdejší kalifornský dům, který v roce 1996 realitní kancelář nabízela za 700.000 dolarů, projevil zájem Esa-Pekka Salonen, tehdejší hudební ředitel Losangeleské filharmonie; dům však nakonec nekoupil s tím, že se mu nelíbila některá poškození ještě z doby, kdy tam byl Stravinskij doma… a že tam cítí přítomnost jakýchsi duchů…?

…v roce 2018 se stejný dům, 1260 N Wetherly Drive, prodával už za čtyři miliony dolarů?

Foto: Vjačeslav Galijevskij, Muzei online, Wikimedia, Petr Veber, Getty Images, George Grantham Bain Collection, Wikipedia – F. Man, Pinterest