čtvrtek, 25 březen 2021 11:31

Janáček v souvislostech (2)
Sto let Káti Kabanové

Autor:

„Leoš Janáček patřil ke skladatelům takzvaným všetečným a nedůtklivým, kteří v divadle nevynechají ani jednu zkoušku na své dílo.“

„Je nutné chápat Neumannovo nastudování do jisté míry jako vzorové a nepodceňovat důležitost jeho poznámek a doplňků v partituře.“

„Premiéra, jak předurčila divadelní pranostika, měla mimořádný (kanónový) úspěch.“

 

5-24

 

V tomto roce uplyne rovné století od premiéry Janáčkovy opery Káťa Kabanová. Dílo si prorazilo cestu na divadelní prkna záhy po svém dokončení. První provedení, které zaznamenalo dle dobových ohlasů mimořádný úspěch, nastudoval v tehdejším brněnském Městském divadle za přítomnosti a spolupráce autora František Neumann v režii Vladimíra Marka a výpravě Vladimíra Hrsky.

Minulý rok jsme si připomněli sto let od světové premiéry Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy, která měla jako jediná ze skladatelových oper premiéru v pražském Národním divadle. Na letošek připadá další významné janáčkovské výročí, a sice sto let od prvního uvedení opery Káťa Kabanová. Janáček se v ní po dlouhé době vrátil k dramaturgické koncepci, kterou opustil po dokončení Její pastorkyně. Za základ textu si vzal divadelní hru, tentokrát z pera ruského dramatika Alexandra Nikolajeviče Ostrovského. Text mu díky svému realistickému charakteru, navíc z okruhu milované ruské literatury, nadmíru vyhovoval, ale i tak jej skladatel výrazně upravil a zkrátil. Kromě toho si tragický příběh křehké Káti, kterou okolí kvůli její bytostné potřebě milovat ubíjí, až ji dožene k sebevraždě, skladatel ve své fantazii spojil se svou pozdní múzou Kamilou Stösslovou. Janáček na opeře pracoval v roce 1920 a po revizi ji finalizoval v březnu následujícího roku. Jelikož neměl dobré zkušenosti s nastudováním Výletů páně Broučkových v pražském Národním divadle, dospěl k rozhodnutí zadat premiéru v Brně, kde v roce 1919 vznikl nový operní soubor vynikajících kvalit, v jehož čele stál dirigent František Neumann, oddaný Janáčkův obdivovatel a také snad tehdy nejlepší interpret jeho hudebně-dramatického díla.

 

112

 

Než se však takto rozhodl, přeci jen ještě krátce zvažoval první uvedení v Praze, jak je patrné z dopisu z 6. prosince 1920, v kterém nenápadně upozornil na svou novou operu Otakara Ostrčila, nového šéfa opery pražského Národního divadla. Právě Ostrčil nedlouho předtím dirigoval v Praze premiéru Janáčkových Výletů páně Broučkových. Premiéra v Praze se mu však jevila čím dál méně výhodná, a kromě toho pražské Národní divadlo ani neprojevovalo přílišný zájem. Naproti tomu z brněnského divadla se Janáčkovi ozval 26. dubna 1921, tedy krátce po dokončení díla, operní šéf Neumann a požádal o souhlas s nastudováním. Nezájem „zlaté kapličky“ Janáčka přesto zamrzel, jak je patrné z dopisu Otakaru Ostrčilovi z 2. května 1921: „V novinách octla se zpráva, že mám hotovou Káťu Kabanovou. Na to hned došel přípis chefa Neumanna zdejšího Nár. divadla, abych jim dal pro příští saisonu tuto novou práci. Dnes byl u mne osobně, řekl jsem mu, že chci též zadat Káťu Kabanovu pražskému Národnímu. Po zkušenostech s Broučkem není to sice moc lákavé! Čtyřikrát oznámit provedení a čtyřikrát ho nedávat svědčí o divných proudech. Zmínil jsem se řed. Schmoranzovi o své práci; ale nereagoval, jen vzpomínkou na skvělé činoherní provedení [Bouře].“ Také z další korespondence je zřejmé, že velké úsilí o získání prvního provedení Janáčkovy novinky v Praze neprojevili. A z části je to pochopitelné, jelikož Ostrčil se spolu s ředitelem Schmoranzem zřejmě obávali uvést novou Janáčkovu operu bez předchozího zhlédnutí díla na jiné scéně, aby se neopakovalo nekonečné martyrium, které zažili během zkoušek na Broučka (viz článek „Sto let od neslavné premiéry slavné opery“), a v podstatě také finanční debakl, kdy velmi nákladná inscenace měla pouhých devět repríz.

Naopak ředitel brněnského divadla Václav Štech se zatím rozhodl neponechat nic náhodě a anoncoval provedení opery v Divadelních šeptech již 7. května 1921: „Nová opera mistra Leoše Janáčka ‚Katja Kabanová‘ provedena bude po prvé na Národním divadle v Brně počátkem příští sezony. Titulní úlohu zpívati bude pí Marie Veselá.“ Brněnský ansámbl se hodlal pustit do nastudování díla hned po divadelních prázdninách roku 1921. S tím však bylo spojeno mnoho shonu a zmatků, jelikož teprve během léta připravoval Břetislav Bakala klavírní výtah, který byl zásadní pro korepetice sólistů. Navíc musel být klavírní výtah ještě opsán a také bylo potřeba zajistit druhý opis partitury, jelikož operu chtělo co nejdříve vydat vídeňské nakladatelství Universal Edition, a to dokonce i s německým překladem Maxe Broda. Notový materiál tak putoval od čerta k ďáblu a k tomu ještě musely být rozepsány orchestrální hlasy. Před zahájením samotného nastudování byla 17. srpna 1921 Káťa Kabanová přehrána u Janáčků z nově vypracovaného klavírního výtahu za přítomnosti brněnských kapelníků (zřejmě Bakaly a Neumanna) a dle skladatele se opera líbila.

 

Autografn-tituln-list-libreta

 

Brněnský soubor se nakonec pustil do nastudování díla přes všechny zmatky s provozovacím materiálem dle původního plánu, tedy hned po divadelních prázdninách roku 1921. První zkouška sólistů se konala 7. září, kdy byl již dokončen opis klavírního výtahu. Orchestr začal dělenými zkouškami 14. října, přičemž rozpis partů vznikal během července, září a první poloviny října (v případě celesty až 26. října). Podle toho však byly koncipovány zkoušky, které byly nejprve věnovány smyčcům, a po dokončení partů pro dechové nástroje 20. října se hráči hned následující den přidali ke zkoušení. Po osmi zkouškách orchestru se konalo pět jevištních zkoušek s orchestrem a zkouška hlavní. Během těchto zkoušek Janáček učinil některé úpravy a změny jak v instrumentaci, tak v pěvecké vrstvě. V součinnosti s dirigentem Františkem Neumannem detailně doplnil dynamiku, která byla původně předepsána jen rámcově a často velmi nešetrně vůči pěvcům. Patrně z této doby pochází Janáčkovou rukou dopsaný hlas činelů v závěru opery. Během nastudování byly také odhaleny mnohé písařské chyby, což zkoušení, především orchestru, poněkud zpomalovalo.

Spolupráce s Neumannem byla vždy na vysoké úrovni, avšak dle vzpomínek Janáčkova žáka Osvalda Chlubny tentokrát chvílemi panovala napjatá atmosféra, daná časovou tísní a množstvím chyb v opisu partitury: „Tak hodil ředitel Neumann krátce před premiérou Káti Kabanové partiturou o zem. A Janáček ji klidně a beze slova zvedl, odnesl domů a dlouho do noci opravoval chyby, které tam nesvědomitý opisovač udělal svou bravurou ve psaní posuvek. Janáček nikdy v životě tohoto příběhu nevzpomněl, jen si mně povzdechl: ‚Nemohl jsem to již od začátku poznat, co tam bylo chyb. Ale poslouchejte, ono to znělo! A jak!‘“ Tento incident popisuje také redaktor Karel Tauš: „A přec jsem jednou s úžasem viděl, jak ten jemný a taktní Neumann shodil Janáčkovu partituru s dirigentského pultu se slovy: ‚To se přece nedá hrát!‘ A kupodivu! Janáček se v ten ráz změnil v pokorného a neodmlouvajícího staříka, sebral partituru ze země a odplížil se beze slova z orchestru.“

Ovšem střetnutí dirigenta se skladatelem nevyznělo vždy tak tragicky, častěji zašlo do poloh úsměvného dorozumění. Leoš Janáček patřil ke skladatelům takzvaným všetečným a nedůtklivým, kteří v divadle nevynechají ani jednu zkoušku na své dílo; jest jich všude plno, na jevišti, na chodbách, ve zkušebnách, v divadelních kancelářích, v orchestru, v baletním sále, obléhají korepetitory u klavírů, v ladírnách se domlouvají s jednotlivými nástroji, ovšem při orchestrálkách vysedávají hned v první řadě za dirigentem, ustavičně se vměšují do jeho práce, umíněně upozorňují, namítají, zlepšují, mají požadavky, prosí a především – dopalují!

 

Autograf-opery

 

Skladatelův osobitý zvyk, kdy během zkoušek i těsně před a po premiéře zasahoval do partitury, potvrzuje ve svých vzpomínkách také Břetislav Bakala: „Měl jsem často příležitost poznat celé Janáčkovo dílo takřka při jeho zrodu, v soukromí, pak při studiu v divadle nebo orchestru, a nakonec při mnoha provedeních. Byl jsem často svědkem jeho spokojenosti i nespokojenosti, jeho poznámek a oprav. Při každém novém nastudování doplňoval partituru častými zásahy a nápady, k nevelké radosti divadelního archiváře, který téměř po každé zkoušce musil v orchestrálních partech přepisovat, škrabat a přelepovat.“

Tyto cenné vzpomínky jsou důležitým dokladem intenzivní skladatelovy spolupráce na nastudování a dokládají, jak společně s dirigentem dotvářel celé dílo, včetně dynamiky. Je proto nutné chápat Neumannovo nastudování do jisté míry jako vzorové a nepodceňovat důležitost jeho poznámek a doplňků v partituře.

 

111

 

Po osmi zkouškách orchestru se uskutečnilo pět jevištních zkoušek s orchestrem, přičemž hlavní zkouška, která byla plánovaná již na 9. listopadu, se uskutečnila až 22. listopadu. Důvodem bylo náhlé onemocnění hlavní představitelky: „V novém období Národního divadla v Brně taková velká pohroma stihla nás teprve při Janáčkově novince ‚Kaťa Kabanová‘, jejíž premiéra ustanovena byla na 10. listopad 1921. Před hlavní zkouškou určenou na 9. listopad 1921 ochuravěla paní Marie Veselá, kteréž připadla hlavní role dámská v této opeře. Správa divadla, lékaři, a i sám skladatel Leoš Janáček zjistili, že paní Veselá zpívati nemůže, ale vyrozuměni byli, že bude možno konati hlavní zkoušku v pátek, dne 11. listopadu, a uskutečniti premiéru v sobotu, dne 12. listopadu 1921. Paní Veselá těšila se na tuto premiéru, a pečovala o to, aby odložené představení neselhalo. Poněvadž byl neobyčejně krátký čas k informování obecenstva, přeložilo se abonentní představení z pátku na čtvrtek a ze soboty na pátek a pro premiéru v sobotu, dne 12. listopadu 1921 ponechány vstupenky s datem 10. listopadu 1921, což bylo publikováno novinami a zvláštními letáky.

V divadelním ústrojí ovšem tento odklad způsobil velké potíže. Přivezené dekorace bylo nutno odstraniti, nové dle změněných dispozic přivésti a zavěsiti, kostýmy, nábytek, rekvisity dle nové potřeby opatřiti, a na jevišti určiti zcela odlišný pořad zkoušek. V pátek, dne 11. listopadu však se zjistilo, že choroba paní Veselé nepolevila, ba dle výroku lékařů že jest jí třeba šetření nejméně 10 dnů. To bylo pro divadlo velkou nesnází, která byla zvýšena tím, že velký počet mimobrněnských uměleckých zpravodajů a zástupců různých divadel telegraficky ohlásil návštěvu k tomu představení, opatřil si v Brně byty a po prvním odročení musel býti o změně zpraven, načež učinili všichni nové své osobní dispozice. Nyní se musilo představení znovu odvolati, za vstupenky peníze vyměňovati a pro náhradní představení sobotní lístky prodávati. To se neobešlo bez různých nesnází, ač se zadostiučiněním potvrditi můžeme, že brněnské obecenstvo osvědčilo tentokráte velkou chladnokrevnost a pochopilo, že za tyto odklady divadelní správa nemůže. Proto odložena premiéra Janáčkovy opery na středu dne 23. listopadu 1921, poněvadž jest plná naděje, že do tohoto dne bude paní Veselá úplně zdráva, takže hlavní zkouška i představení zdárně se uskuteční. Dle staré divadelní pranostiky mívá novinka zajištěný úspěch, která při zkouškách a před premiérou naráží na velké překážky. Dle toho bude úspěch Janáčkovy opery přímo kanónový, jak se v zákulisní hantýrce říká.“

Premiéra opery se skutečně konala 23. listopadu 1921 v brněnském Městském divadle (divadle Na hradbách).

Výpravu, o jejíž podobě bohužel nevíme nic bližšího, navrhl Vladimír Hrska, jinak také autor titulního listu klavírního výtahu opery. Režíroval Vladimír Marek a hudebního nastudování se ujal šéf opery František Neumann. Roli Káti zpívala Marie Veselá, Kabanichu Marie Hladíková a Borise Karel Zavřel.

 

114

 

Premiéra, jak předurčila divadelní pranostika, měla mimořádný (kanónový) úspěch, jak vyplývá z krátké zprávy uveřejněné hned 24. listopadu 1921 v Národních listech: „Premiéra Janáčkovy opery Káťa Kabanova měla v Brně kromobyčejný úspěch. Silou hudební dramatičnosti vyniká účinný text Ostrovského Bouře v překladu V. Červinky. Skladatel a účinkující byli bezpočtukráte vyvoláni. Ke zdaru večera přispěli zejména kapelník Neumann, paní Veselá a pan Zavřel.“

V následujících dnech vyšlo mnoho nadšených recenzí a referátů v brněnských i pražských listech, z nichž připomeňme alespoň tu z pera Maxe Broda uveřejněnou v Prager Presse 26. listopadu 1921: „Vnější úspěch. Abychom jej mohli správně posoudit, musíme se zeptat brněnských divadelních odborníků, kteří jej mohou porovnat s jinými brněnskými úspěchy. Všeobecný názor je: úspěch ‚Káti Kabanové‘ neměl obdoby. Už po prvním jednání se posluchači nespokojili jen s tím, že zpěváky vyvolali více než desetkrát na scénu. ‚Autor! Autor!‘ hřmělo stále znova k rozhrnující se oponě. Až se objevil sám Janáček s jemu vlastním, dojatě zdvořilým úsměvem na mohutné milé tváři. Když se ukláněl, zdálo se, že šeptá neslyšná slova, neboť jeho rty se pohybovaly. Bylo něco neobyčejně vznešeného vidět mužně mladistvého starce na téže scéně, která ještě doznívala kouzelnými zvuky jeho vášně. – Tato scéna se opakovala a po každém aktu stupňovala. Brněnská temperatura divadelního nadšení, jak jsem slyšel, prý bývá o několik stupňů nižší než temperatura pražská. Nu, pak to tentokrát byla právě pražská temperatura v Brně. […] Janáček nevyžaduje od členů orchestru málo. Lesní roh (v předposledním obraze) má triolové figury, které se jinak píší jenom pro housle. Taková krkolomnost se ovšem nedá na mnoha divadlech provést. Brno však má virtuosa, pana Ševčíka, který podává ohromující výkon. Na zmíněném místě znějí jeho rychlé vzrušené pasáže (‚běhy‘) jako naříkání lidského hlasu. Mimoděk jsem se otočil v lóži. Připadalo mi, jako by se v ní někdo, zchvácený vším tím utrpením na scéně, bez ostychu rozplakal. Něco podobného jsem ještě nikdy ve svém životě neslyšel.“

Hned během prvního nastudování však vyvstal problém pauz mezi jednotlivými obrazy, které si skladatel výslovně nepřál. Janáček patrně požádal ředitele Štecha, aby byla scéna upravena tak, aby u přestaveb nedocházelo k přerušení hudby. Štech na tuto nedochovanou žádost odpověděl dopisem z 12. listopadu 1921: „Na Vaše přání pojednali jsme o dekoraci pro druhý obraz Vaší nové opery s panem režisérem Vl. Markem a panem chéfem výpravy Vl. Hrskou, a bylo nám řečeno, že pro změnu dekorace k druhému obrazu zbývá pouze 20 vteřin, v kteréžto době není možno zaříditi pokoj než na t.zv. tah. Totéž se opakuje v druhém jednání. Přes to však učinili jsme nové disposice, a dali jsme namalovati ještě doplňky dekorace, které dle zdání nás všech Vás velice uspokojí. Pokud se symetrie nábytku týče, proti které jste se vyslovil, učiní pan Marek všechno, co jest možno, a pokud čas stačí. Jsme přesvědčeni, že budete dle těchto nových dispozic uspokojen.“

 

119a

 

Problém rychlejších přestaveb scény byl patrně v tomto nastudování vyřešen, jelikož na něj neupozorňuje žádný z kritiků. Bylo to však patrně za cenu určitých jevištních kompromisů: „Stylisace jeviště neospravedlňuje však stupňovité úpravy, jež jak v pokoji, tak i na břehu Volhy vypadá nepřirozeně.“ Problém přestaveb scény se znovu objevil při pražském a následně ostravském nastudování. Janáček jej proto jednou provždy vyřešil v roce 1927, kdy mezi scény v prvním a druhém jednání dokomponoval krátké mezihry. První brněnské nastudování mělo jedenáct repríz. Po roce operu uvedlo s úspěchem také pražské Národní divadlo a následně byla nastudována v Kolíně nad Rýnem, Bratislavě, Ostravě, Berlíně a tak dále.

Svou Káťu Kabanovou Janáček zhlédl naposledy 26. května 1928 u příležitosti otevření Výstavy soudobé kultury v Československu pořádané v Brně a dlužno dodat, že byl zklamaný nezájmem veřejnosti. Do svého nástěnného kalendáře si poznamenal: „Káťa Kab. ‚slavnostní předst. k zahájení výstavy‘. Ani výbor ani ministři; poloprázdno.“ Nedlouho poté odjel do Luhačovic a poté na Hukvaldy, kde onemocněl a náhle v Moravské Ostravě zemřel…

 

1112

 

Foto: archiv autora, Wikivand, Vasily Perov, archiv Nd Praha - Wildt, Petra Hajská, NdB - M. Olbrzymek

Jiří Zahrádka

Docent Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudoval muzikologii a kde pracuje v Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty. Od roku 1996 je také kurátorem janáčkovských sbírek Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Osobnosti a dílu Leoše Janáčka věnoval řadu studií a dalších odborných textů, je editorem vydávání Janáčkova hudebního díla pro nakladatelství Universal Edition, Editio Bärenreiter, Henle Verlag a další a je autorem publikací Leoš Janáček ve fotografiích a Divadlo nesmí býti lidu komedií – Leoš Janáček a Národní divadlo v Brně. Zabývá se také kulturní a hudební historií Brna ve druhé polovině 19. století a první polovině 20. století.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.